Selhali s covidem skutečně politici?

Primární politickou oběť covidové vlny již známe, stejně jako primárního vítěze. Zdravotnictví bude ve vlně přírůstku počtu pozitivně testovaných řídit Roman Prymula. Politická oběť v podobě rezignace Adama Vojtěcha mnoho zainteresovaných či komentujících utvrdí v představě, že v minulých týdnech došlo k selhání politiků, které způsobilo explozivně se šířící a stále zrychlující nákazu. Jde o omyl v obou bodech. Na konci srpna selhali spíše odborníci než politici − a co je důležitější, poslední čísla naznačují, že akcelerace šíření covidu se přinejmenším zvolňuje.

Začnu od čísel. Navzdory tomu, že vlna identifikace pozitivních by již měla s desetidenním, dvoutýdenním zpožděním vést k rychlému naplňování zdravotních zařízení, neděje se tak. Před čtrnácti dny přibývalo zhruba třikrát méně pozitivně identifikovaných nositelů viru než v posledních dvou týdnech. Počet nemocných s covidem se ale ve stejném období ani ne zdvojnásobil, je jich zhruba 500, počet pacientů v těžkém stavu (na jednotkách intenzivní péče atp.) nestoupl ani o polovinu (zhruba 90). Tento víkend dokonce oba údaje nepatrně klesly.

Ještě významněji, počty pozitivně identifikovaných sice rostou, ale růst začíná zpomalovat. Je to obzvlášť viditelné, porovnáme-li změny vůči stejnému dni minulého týdne: ve stejné dny se lidé, ekonomika, ale samozřejmě i systém testování chová podobně − v relativním vyjádření. V tom krize vrcholila v sobotu 12. září, kdy se počet pozitivně identifikovaných vůči předchozí sobotě ztrojnásobil. V absolutních číslech jsme nejvyšší přírůstek vůči dni před týdnem zaznamenali minulý čtvrtek. Relativní přírůstky pozitivně identifikovaných tedy začínají klesat způsobem, který naznačuje, že explozivnost situace se zmenšuje.

Což by nemělo být takové překvapení. Na počátku září přišly první restrikce. Jejich účinek se se zpožděním projevuje. Ale nejen jejich účinek. Lidé i firmy také mění své chování. Opět se přechází na práci z domova a jde to rychle. Také už se zjara ví, jak na to (u nás v práci je v kancelářích méně než čtvrtina zaměstnanců). A lidé si sami začínají dávat pozor. Jako fanda rocku třeba musím konstatovat, že počet posluchačů i na venkovních koncertech v porovnání s létem klesl tak, že udržování odstupu už skutečně není problém ani pod pódiem. Mnozí se sice asi nebojí nemoci, koneckonců i v mé věkové skupině − je mi 52 − je počet úmrtí s covidem (ne na něj) zcela zanedbatelný, nikomu se ale nechce do karantény.

Čímž se dostávám k odpovědnosti za selhání. Nemám pocit, že jsem na konci srpna, kdy naposledy šlo něco změnit či začít restrikce rychleji, sledoval nějaké ostrá vyjádření odborníků varující politiky (snad s výjimkou rezignace Rastislava Maďara). A už vůbec ne vyjádření z úst představitelů instituce, která by měla situaci vyhodnocovat a problémy předvídat, tedy ÚZIS. Je jedno, zda politikům říkali, co chtěli, nebo nevěděli, selhání to je. Pokud politická reprezentace někde selhala, asi to bylo spíš v personální politice, která podzimu předcházela, či v nedostatečném tlaku na přípravu něčeho lepšího, než je trasování s tužkou v ruce a telefonem.

A v tom selhává stále. Evidentně naprosto marně čekám na to, až se objeví vrcholový politik, který začne systematicky propagovat eRoušku. Místo toho jsem si mohl tento víkend poslechnout srovnání naší situace s Itálií. To ve světle stále trvajícího nevytížení kapacit našeho zdravotního systému, natož aby došlo k jeho kritickému přetížení jako na vrcholu pandemie v Itálii, může být projevem v lepším případě nepoučené paniky. V horším případě je to odraz vlhkého snu o tom, jak jeden červený svetr zvrátí trpký osud jedné tradiční politické strany.

Shrnu-li, explozivnost situace se pomalu zlepšuje, s největší pravděpodobností díky změně chování lidí i již přijatým opatřením. Možná to nebude stačit a bude třeba dalších restrikcí, ale určitě to při stále existujících rezervách kapacit nemocnic připravených pro pacienty s covidem vytváří časový prostor pro zamyšlení a analýzu situace. Zdá se totiž, že se, naštěstí pro nás všechny, prudkost nárůstu pozitivních identifikací přenáší do zdravotního systému méně, než by zkušenost z jara naznačovala.

komentář michala valáška

Placebo, které přišlo pozdě. Na rozdíl od jiných opatření ale eRouška 2.0 aspoň neškodí

19. 9. 2020 ▪ 8 min. čtení