Bankovní identita je pomocníkem státu

Pravidla existence digitální identity platí od začátku roku. Zařadila tak Česko mezi státy, kde spolupráce bank a státu zjednodušuje elektronickou komunikaci se státní správou. V této souvislosti je potřeba se zamyslet nad stavem digitalizace a jejích dalších vyhlídek.

Digitalizaci Česka posouvá kupředu hlavně soukromý sektor. To není překvapivé, ale ani kandidát na zákon roku by bez privátní iniciativy nevznikl. Byly to banky a jejich asociace, které s konceptem bankovní identity přišly. Stát digitalizaci příliš nepomáhá. Většího uživatelského rozšíření jsme dosáhli u datových schránek, insolvenčního rejstříku či rejstříku obchodního (a i když je to pradědeček, díky za jeho bezplatnou přístupnost!). S napětím očekáváme, jak si stát poradí s digitalizací celého portfolia služeb prostřednictvím takzvané digitální ústavy. Elektronická identita ale byla nad jeho možnosti. Státem realizovaná řešení jsou buď těžkopádná, nebo mají pro identifikaci jen omezenou využitelnost. A digitalizaci naproti nejdou ani soudy, třeba judikaturou v oblasti elektronického podpisu.

Evropská unie nám významně pomáhá. Jestli něco povede k průlomu do české legislativy v oblasti elektronické kontraktace, tak to bude nařízení eIDAS. Jeho článek 25 říká, že „elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu“. Jednou se tenhle článek bude tesat do kamene, jelikož zakotvuje zákaz diskriminace elektronického právního jednání. Jako norma nadřazená českým zákonům má potenciál změnit zdejší judikaturu i praxi.

Bankovní identita se stane katalyzátorem digitalizace české společnosti

4. 3. 2021 ▪ 7 min. čtení

Zbývá toho digitalizovat ještě spoustu. Z těch zásadních deficitů můžeme uvést třeba oblast HR, které zákoník práce klade do cesty hned několik „šrapnelů“ (požadavek na uznávaný elektronický podpis, doručování při elektronickém podepisování). Dalším kandidátem je nemožnost využití videa při AML identifikaci (třeba při otevření bankovního účtu), kterou už zavedli i naši sousedé v Německu a na Slovensku. Bankovní identita či složitý postup takzvaného penny transferu představují jediné digitální alternativy identifikace za fyzické přítomnosti klienta.

Těžko nyní předvídat, kdo bude z bankovní identity nejvíce profitovat. Zřejmě to ale bude stát, zejména ty jeho složky, které budou při poskytování svých služeb identifikovat své klienty – občany a firmy – za pomoci bankovní identity. Ušetří tím náklady na přepážky či úředníky a třeba – kdo ví? – zbude více peněz na další digitalizaci…

Jako každá věc mají i bankovní identita a digitalizace svá rizika. Důležité je, nakolik jsme si jich vědomi a můžeme je usměrňovat a řídit. S nástupem digitalizace určitě vzroste význam zabezpečení, v prvé řadě proti kybernetickým hrozbám. To bude klíčová otázka v nejbližším období a její úspěšné zvládnutí i na mikroúrovni je podmínkou dalšího rozvoje. Je třeba, aby si každý uživatel byl vědom rizik phishingu či klikání na neznámé odkazy. Ani digitalizace však neznamená, že klasicky poskytované služby, ať komerční či státní, nemají své místo na slunci. Když před necelými čtyřmi lety vypadl na několik dní jedné české bance internetbanking, říkalo se, že kamenné pobočky jsou vlastně určitým obranným opatřením pro tyto případy. Když před rokem udeřila pandemie covidu-19, ukázalo se, že tím, co umožnilo řadě firem nadále fungovat, byla digitalizace jejich byznysu i práce zaměstnanců.

Některé věci mají i v digitální éře rozhodující přínos ve „fyzické“ podobě, v prvé řadě vzdělávání na všech typech a stupních škol. A nesmíme zapomenout ani na ty, kteří se této digitální transformace neúčastní, ať z důvodu věku, majetkových poměrů či nedostatku (digitálního) vzdělání.