Náčelník měl přirozenou autoritu. Porušení osobní loajality neodpouštěl, říká Kellnerův „pitbul“ Benýšek

Naposledy si volali minulou středu, čtyři dny před osudnou nehodou. „Probírali jsme firemní dluhopisy a pak bistro v Olomouci, které připravuji s Janem Punčochářem. Říkal mi svou představu, jak by mohlo vypadat,“ říká v rozhovoru pro HN Richard Benýšek, manažer, kterého si Petr Kellner zhruba čtvrt století najímal na ne úplně příjemnou práci: „Moje role často je přivést někoho k rozumu.“

Nejznámější je jeho působení ve firmě Bestsport, která vlastní a provozuje O2 arenu. Benýšek ji očišťoval od vlivu bývalého šéfa Sazky Aleše Hušáka. Naposledy pak pro Kellnera pracoval na tom, aby dostal zpět peníze půjčené slovenskému finančníkovi Mariu Hoffmannovi.

Benýšek v rozhovoru popisuje, jaké bylo osobní jednání s vládcem PPF, i to, že se často bavili o problémech otců, kteří mají tři dcery. A vzpomíná, že lidé Petra Kellnera nepoznávali, když chodíval na koncerty v O2 areně do kotle u pódia. A nepoznala ho ani ochranka haly.

HN: Kdy jste se dozvěděl o úmrtí Petra Kellnera?

V pondělí ráno, bylo přesně 7:23. Trochu jsem zaspal a po probuzení se hned podíval na mobil, kolik je hodin a co se děje. Na začátku jsem si myslel, že je to hloupý sen, ale jak jsem si postupně pročítal zprávy a současně jsem věděl, že je na Aljašce, tak jsem pochopil, že je to pravda. Zároveň mi to ale naplno došlo až odpoledne.

HN: Co jste si pak pomyslel?

Po prvotním šoku, že odešel někdo, koho si vážíte a kdo vás silně ovlivnil, pak přišel pocit, že se tím vytváří velké mocenské vakuum. Petr Kellner byl v řadě věcí, které se v této zemi dějí nebo naopak nenastaly, jazýčkem na vahách. Ten volný prostor bude chtít někdo obsadit, jednoznačně. Ale PPF to vnímá a myslím si, že se postará o to, aby k tomu nemohlo dojít.

HN: Kdy se vám ozval někdo z PPF?

V pondělí odpoledne. Padl i dotaz, zda se objevím v Praze. Cestu jsem měl plánovanou už dřív, takže jsem v úterý dorazil do sídla PPF kondolovat jeho nejbližším spolupracovníkům.

HN: Jak to teď v PPF vypadá?

Odešel stratég a otec zakladatel, to silně zasáhne každého. Ale skupina byla už dřív zvyklá na to, že Petr Kellner ve firmě nebyl měsíc, dva, tři. Ale vždy byla možnost mu kdykoliv zavolat a konzultovat s ním nějaký problém či rozhodnutí. Nebojím se ale, že by to nezvládli. Vrcholné vedení funguje jako tým. Petr Kellner byl samec alfa a jako každý alfa jedinec dlouhodobě nesnesl jiného alfa jedince, který mu odporoval. Takže vždy to dopadlo tak, že je eliminoval.

HN: Jak dlouho jste se znal s Petrem Kellnerem?

Letos na podzim by to bylo 25 let. Vyhlédli si mě tehdy jako finančního ředitele pro projekt, který PPF dělala s Investiční a poštovní bankou, Komerční bankou a Živnobankou. Šlo o Přerovské strojírny. Tehdy mě headhunteři přivedli na schůzku s lidmi z PPF, a když to dopadlo dobře, měl jsem následně schůzku s Petrem Kellnerem.

HN: A vaše spolupráce pak pokračovala.

Já bych náš vztah s Petrem Kellnerem nepřeceňoval. U nás to nebylo o partnerství, ale spíš když měl jeden z nás důvod druhému zavolat, tak to udělal. On si uměl život dost dobře představit beze mě a já bez něj. Na druhou stranu jsme byli rádi, když jsme se viděli, a i případy, které jsem pro něj dělal, byly zajímavé.

HN: Jakým způsobem jste měli spolupráci s PPF nastavenou?

Já jsem nikdy zaměstnancem PPF nebyl. Každá práce byla finančně navázaná na to, zda bude úspěšná. Nikdy jsem ji nedostal jen tak. „Richarde, je tady takový případ, zajímá vás to?“ ptal se. Pokud ano, tak jsme si domluvili podmínky, pak jsem dlouho pracoval a pak jsem se vždycky dozvěděl, že to nebylo to pravé ořechové, protože on nechválil. Na konci jsem pak za to něco dostal.

Já uznával jeho přirozenou autoritu, důsledně jsme si vykali, oslovoval jsem ho náčelníku. Obvykle jsme se shodli tak v 80 procentech věcí, ve zbylých 20 procentech to bylo o tom, zda mi stálo za to úsilí a adrenalin trvat si na svém.

HN: Kdy jste s ním mluvil naposled?

Minulou středu. Řešili jsme spolu myšlenku, že bych vydal emisi dluhopisů. A potom jsme probírali bistro v Olomouci, které připravuji s Janem Punčochářem. Zajímalo ho to, měl z toho takovou hezkou legraci, říkal mi svou představu, jak by mohlo vypadat.

HN: Co vám říkal na emisi dluhopisů?

To, co často říkal lidem kolem sebe. Že je to dobrý nápad, ale že se držím moc při zemi, mám být odvážnější a že mám částku, kterou si chci půjčit, zdvojnásobit. On všechny učil, aby nebyli troškaři, když už něčemu věnují práci, tak ať ten pomyslný košík dají vrchovatý, a ne poloprázdný.

HN: Co měl, co jiní nemají?

On neválčil pro vítězství, ale pro radost z boje. A přitom velmi často vítězil, v tom byla jeho genialita. On se dokázal dohadovat se stejnou vervou o dvě miliardy, ale i o dva tisíce. Někdy přitom nebyl čas a energie k tomu vynaložená adekvátní těm částkám, o které šlo. Z určitého úhlu pohledu to ale pro něj dopadlo dobře, protože řada lidí si v mnoha případech řekla, že raději oželí relativně menší částku, než aby se s ním hádali.

My byli velmi odlišní – já jsem extrovert, cholerik, on zadumaný introvert. Když jsem za ním šel, tak jsem musel zapřemýšlet o tématu, které ho v poslední době mohlo zaujmout. A připravit se, že povedeme i desítky minut debatu o něčem jiném, než kvůli čemu jsme měli domluvenou schůzku. Často se vás zeptal na něco, co jste v daný okamžik nevěděli, a sledoval vaši reakci – zda to začnete zeširoka okecávat, nebo naopak řeknete: Teď odpověď nevím, ale rozumím, co vás zajímá, vím, kde odpověď sehnat, a budete ji mít do deseti minut po této schůzce.

HN: Jak vypadala obvyklá schůzka s Petrem Kellnerem?

Vyžadoval, abyste byl přesný. Naopak on míval dost schůzek, které se protahovaly debatami o něčem, co ho zajímalo, takže přesný nebyl. Ale ctil akademické čtvrthodinky, a když bylo zpoždění delší, tak vám dal vědět. Takže jsem na něj často čekal v kavárně v PPF Gate a na sekretariát jsem nahlásil, že jsem v budově. Hodně záleželo, zda jsem za ním šel s něčím já, nebo zda naopak chtěl něco on po mně. V tom prvním případě jste musel mít dokonale připravenou argumentaci, poslechl si vás a pak měl otázky, u kterých jste se zapotil. Když chtěl něco on, bylo to příjemnější, protože z mé strany to bylo hlavně o tom, zda mě to zajímá, a pak debata o podmínkách. Obvykle to začínalo větou „Richarde, já mám takový nápad“.

HN: Trvala taková schůzka dlouho?

Za 15 minut jsme probrali to, kvůli čemu jsme se sešli, a pak se debata stočila k něčemu jinému. Často šlo o úplně normální témata – třeba starosti dvou otců, kteří mají tři dcery v podobném věku. Dost jsme probírali koně, společný koníček našich dcer Aniček. Nebo i politiku, ve které se angažuji. Záleželo hodně na tom, zda měl dobrou náladu, nebo ne, což na něm šlo poznat hned.

HN: Jak se to projevovalo, když měl špatnou náladu?

V ten moment jsem se snažil schůzkám s ním vyhnout a říkal mu „náčelníku, probereme to, až budete mít lepší náladu“. Ale třeba křičet na někoho jsem ho zažil jen jednou. To bylo, když jsem čekal na schůzku s ním a on byl v zasedačce s někým jiným. Pak vyšel ven a omlouval se za to, že jsem to musel slyšet. A nikdy neshazoval vinu za neúspěch na někoho jiného. Občas si přestal na něco vzpomínat anebo používal první osobu množného čísla, ale nikdy svou chybu neházel na jiné.

Ale taky jsem si poslechl vyčítání. A některé příhody jsou zpětně úsměvné. Třeba když jel na O2 arenu a ochranka ho nepoznala, tak ho nutili se identifikovat a vytýkali mu, že nemá vjezd do garáží a vstupní kartu. Já mu říkal, že chápu jeho rozhořčení jako vlastníka haly, nicméně že musím pochválit ochranku, že dělá dobře svou práci. A on na to: „Richarde, tohle není ani vtipný, opravdu se zlobím.“ Potom ale ochranka dostala jeho fotky, aby si zapamatovali, jak vypadá, a dali si pozor.

HN: Opravdu ho lidi nepoznávali?

Ano. V rámci možností na to, jak byl bohatý, uměl žít relativně normální život. Chránil si soukromí, rodinu, ale uměl se i bavit. Měl rád rock a do O2 areny chodil na koncerty, několikrát šel do kotle pod pódium a lidi okolo ho nepoznali.

HN: Jak často jste se v poslední době bavili?

Za posledního půl roku jsme si volali i dvakrát týdně, ale bylo to různé. Byla období, kdy jsme si nepotřebovali půl roku zavolat.

HN: Co byla poslední věc, na které jste s ním spolupracoval?

Mario Hoffmann (slovenský finančník, mimo jiné bývalý majitel slovenské Poštové banky – pozn. red.). Petr Kellner pomáhal financovat jeho společnost Axon Neuroscience, která vyvíjí lék na Alzheimerovu chorobu. A Petr Kellner získal pocit, že Hoffmann neplní dohody. Tak bylo nutné mu některé věci připomenout. A dopadlo to dobře, víc k tomu ale nechci říkat. (Podle slovenských médií se spor přenesl do případu chemičky Fortischem, jejíž modernizaci financovala PPF banka. Ta po opoždění splátek zesplatnila úvěr a vše směřuje k tomu, že firmu ovládne jiný Kellnerův obchodní partner Karel Pražák – pozn. red.)

HN: Takže jste byl Kellnerův zlý pes?

Moje role je často přivést někoho k rozumu. A označován jsem byl vícero přezdívkami, třeba Kellnerův pitbul. Ta mi tak nevadí, to spíš mám problém s Hanáckým brouskem. To vlastně nevím, co si pod tím představit, teda spíš si pod tím představuju něco jiného, než jak je to myšleno.

Profil

Petr Kellner: od kopírek přes kuponovou privatizaci k miliardám. Vybudoval největší finanční impérium ve střední Evropě

30. 3. 2021 ▪ 7 min. čtení

HN: Vaše nejzajímavější spolupráce?

Je to O2 arena.

HN: K té jste se dostal jak?

Když se začala PPF pohybovat kolem Sazky, nabízel mi v ní významnou roli. Já to odmítl, z několika důvodů. Tím hlavním bylo, že jsme čekali dítě a Sazka by byla práce na víc než full time. Zároveň mi nevyhovoval byznys Sazky. Později mi nabídl dát do pořádku O2 arenu. A to byla nesmírná výzva a moc rád jsem ji přijal. Byla to hala, která podle čísel byla od svého vzniku v minusu, když jsem do ní nastupoval, nebyla v ní skoro žádná akce, utíkali nájemci skyboxů a peníze na účtu nebyly.

Petr Kellner ji vnímal jako v regionu střední Evropy naprosto ojedinělou multifunkční halu, ve které můžete pořádat spoustu různých akcí. A že to celé může přinášet slušné peníze. Ne že byste měl velké zisky na jedné akci, tak to není. Zisky z jedné akce jsou pro halu relativně malé, ale když jich máte hodně, ve výsledku se nasčítá slušný zisk. Zároveň jsem mu vysvětloval, že taková hala je největší lobbistické místo v zemi, kde se potkávají lidé, kteří vědí, kudy běží zajíc. Po pěti letech, když jsem odcházel, byly na účtech stovky milionů korun, množství akcí a skyboxy byly obsazené.

HN: Jaký byl konec v čele O2 areny?

Skončil jsem sám po hokejovém mistrovství světa, na vrcholu. To zároveň způsobilo, že se naše vztahy s Petrem Kellnerem dočasně zhoršily. Já se chtěl věnovat svému byznysu, on tohle moc nechápal, protože od něj se dobrovolně neodchází. Platí ta fráze: jednou PPF, navždy PPF. Bral tehdy už náš vztah víc jako zaměstnavatel–zaměstnanec, což já nikdy nechtěl.

HN: Kdy a jak se vztahy zlepšily?

Asi po půl roce či roce. Já to říkám trochu nadneseně tak, že ostatní ho během té doby naštvali víc.

HN: Když jsem si procházel spoustu těch vzpomínek na něj nebo na to, jak lidé definují Petra Kellnera, tak nejčastěji zaznívá, že byl charismatický.

Ano, když vstoupil do místnosti, tak jste hned cítil, že do ní vešel někdo, kdo se vymykal, kdo má přirozenou autoritu.

HN: Ale zároveň občas slyšíme, že byl nekompromisní a tvrdý vyjednávač a obchodník. V čem ta nekompromisnost spočívala?

V tom, že věděl, co je v dané věci jeho cíl. Strategie je cíl a taktika je, jak ho dosáhnout. A on tu strategii měl jasnou a taktiku si tomu uměl přizpůsobit. Ale někdy měl samozřejmě zlozvyk, že dělal mikromanagement, ale to bylo jednou za čas, zas takový problém to nebyl.

HN: Co Petr Kellner neodpouštěl?

Porušení osobní loajality, za to na vás zanevřel.

HN: Nebyl jste s ním denně, ale pamatujete si ho od poloviny 90. let až dosud. Co byly ty největší zlomy, kdy jste viděl, že se posunul či změnil?

Bylo poznat, jak postupně byznysově roste. Třeba před obchodem s Generali a Českou pojišťovnou smekám klobouk. Vstup do telekomunikací změnil jeho i celou skupinu, stali se z nich postupně globální hráči s globálními ambicemi. To šlo vidět i při prodeji Plzeňského Prazdroje, který se snažili koupit a nakonec uspěli Japonci.

Jako člověk se změnil, když měl zdravotní problémy. Šel hodně do sebe, začal mnohem zdravěji žít, přestal kouřit, hodně se začal hýbat, měl mnohem zdravější výživu. Dělal svoje adrenalinové sporty, kiting a snowboarding. To bylo blízko jeho naturelu.

HN: Říkal jste, že jste občas probírali i politiku. Jaký měl politický názor?

Byl demokratický liberál, ač si spousta lidí říká něco jiného. A opravdu mu záleželo na Česku.

HN: Čím myslíte, že to bylo?

On se cítil Čechem. A jeho děti taky.

HN: V jednu dobu ale měl mimo Česko skoro všechen byznys a často trávil čas v zahraničí.

Ano, ale děti řekly, že se chtějí vrátit, a on poslechl hlas rodiny. Rodina pro něj byla všechno a neudělal si z ní rukojmí svého života. Zároveň vím, že Petr Kellner by nebyl spokojený, kdyby někdo z rodiny v PPF nepokračoval. On to nedělal proto, aby se z té rodiny stali jen rentiéři. I proto si myslím, že skupina PPF se nerozpadne.

HN: Co říkáte na to, že vedení skupiny přebírá Ladislav Bartoníček?

Je to logická volba, s Petrem Kellnerem se znali dlouhá léta, trávili spolu dlouhá léta a dosud ho Láďa zastupoval a řešil provoz skupiny, protože „náčelník“ byl často pryč. Orientuje se ve všech oblastech skupiny, ví, jaké plány a cíle Petr Kellner měl. Proto jsem přesvědčen, že to zvládne.

HN: Taky se o něm tolik neví. Jak byste ho charakterizoval?

Je to klidný a seriózní člověk, pragmaticky uvažující, dohody dodržující. Vyžaduje detailní podklady a přípravu před rozhodnutím. Má velký rozsah napříč skupinou, byl opravdu nejbližší spolupracovník Petra Kellnera. A byl pro něj velmi důležitý. Jeho hlavní rolí bylo zajišťovat, že když někdo něco vymyslí, tak to někdo jiný zrealizuje. Tedy že se nějaká Kellnerova myšlenka nebo vize realizuje. Takže zjednodušeně řečeno je hlavním realizátorem vizí Petra Kellnera.