Hry bez diváků jsou jen začátek. Co takhle příště uspořádat virtuálně celou olympiádu?

Olympiáda bez diváků, je to divné, že? Na sportovištích ticho přerušované jen pleskáním vody, údery míče o palubovku, výkřiky a funěním sportovců. Jejich snažení působí před prázdnými tribunami až nepatřičně, jako by bylo odpojené od podstaty sportu, který je na fandění a sdílení prožitků postavený. Je sice pravda, že diváků virtuálních, sledujících hry na webech a v televizích, jsou stále stamiliony. Přesto i jim fanoušci na tribunách chybí, bez nich je prožitek poloviční. Není náhoda, že za normálních okolností provádějí režiséři přenosů prostřihy do hlediště na fanoušky, na jejich napjaté, rozesmáté nebo zkroušeně tváře. Jsou-li tribuny prázdné, působí to sterilním, až virtuálním dojmem.

Až se vkrádá otázka, jestli by nakonec nebylo lepší dotáhnout to do důsledků a neuspořádat příště, pokud bude zase nějaký zdravotní, bezpečnostní či politický problém, olympiádu virtuálně komplet. Že to nejde? Ale moment, proč by to nešlo? Mohlo by to vypadat například takto: počítače by se nakrmily všemi potřebnými údaji. Výkonností sportovců, jejich momentální formou, biologickými pasy, odolností proti specifickým podmínkám, psychologickými parametry spojenými se schopnostmi „prodat“ výkon na vrcholné události a tak dále. Umělá inteligence by vše vyhodnotila a proběhl by virtuální závod, ze kterého by vyšli olympijští vítězové, medailisté i poražení.