Nechat poloschopného Zemana ve funkci? Vždyť ani řidiče autobusu nenecháme držet volant jen napůl

Když někdo není schopen odevzdávat plný pracovní výkon, má jistě nárok na nějakou dobu hájení. Například když chytíte covid a musíte zůstat doma, nikdo vás z práce nevyhazuje. Je jasné, že se po prodělání nemoci vrátíte a budete pro firmu prospěšní stejně jako předtím.  Ovšem pokud je snížená schopnost odevzdávat standardní pracovní výkon dlouhodobá, je to už jiné. Jako zaměstnavatel logicky přemýšlíte, jestli nepřítomného či polovýkonného zaměstnance nenahradit jiným. A pokud jste sami v pozici šéfa a dlouhodobě stonáte, pak přemýšlíte, jestli raději nepředat řízení někomu jinému, aby nedošlo k nevratných škodám, či dokonce ke krachu firmy. 

V případě těžce nemocného prezidenta republiky je to kupodivu jiné. Sám, vzdor závažnému stavu s nejasnou prognózou, odstoupit nehodlá. A stačilo, aby se objevil v rozhlasovém rozhovoru na jemu přátelsky nakloněné Frekvenci 1, a mezi zodpovědnými politiky prakticky utichly debaty o tom, zda aktivovat ústavní článek 66, skrze který ho mohou obě parlamentní komory zbavit pravomocí. Absurditu situace výborně zformuloval ústavní právník Jan Kysela: „Lékařské konzilium konstatovalo, že prezidentova nemoc je vážná a obtížně léčitelná, hospitalizace nadále nutná. Profesor Pavel Pafko potvrdil, že prezident má cirhózu jater a do žaludku zavedenou výživovou sondu. Další lékaři uvádějí, že encefalopatie spojená s cirhózou ovlivňuje mysl pacienta, jež je otravována toxiny, takže se pacient může chovat nevyzpytatelně a podivně. No a co na to politici? ‚Jsme rádi, že prezident promluvil do rádia, takže je zjevně způsobilý k výkonu funkce a máme po problému!‘“ Kysela má pravdu – přistupovat k otázce prezidentské způsobilosti Miloše Zemana tak, že problém najednou přestal existovat, je čirý alibismus.