Očkování nás nemusí zachránit. Měli bychom se s tím možná smířit

Jedním z citátů, které si pamatuji z hodin občanky na střední škole, je ten od francouzského osvícenského filozofa Voltaira: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“ V devadesátých letech byl tento výrok esencí toho, co patřilo k základům občanské společnosti. Jako takový fungoval jako nekontroverzní hláška konformních politiků hlásících se k nikým neproblematizované demokracii. Zatímco dnes se jedná o myšlenku, na které mírně řečeno zdaleka nepanuje shoda. V některých kontextech zní doslova kacířsky a proměna její dnešní pozice tak dobře ilustruje proměnu našeho světa.

Devadesátková obrana plurality se nám na začátku dvacátých let změnila v zapálenou obranu Pravdy, a kdo tuto Pravdu nechápe, je společensky nebezpečný. Stanovisko, které s Pravdou nesouzní, si zaslouží zesměšnění, pohrdání a umlčování a tomuto stanovisku jsou přičítány paušálně jen ty nejhorší vlastnosti a motivace. Argumentem onoho lynče je skutečnost, že ona Pravda je očividná a opak životu natolik nebezpečný, že jen antisociální živel či člověk se sníženou inteligencí to není s to pochopit.