Jak se dostat na nejlepší univerzity světa, mezi které se řadí například Yale v USA nebo Cambridge a Oxford ve Velké Británii, a jak je lze zvládat? Nejen o tom může povyprávět trojice Čechů, která v nich v tuto chvíli studuje. Snad se jim jejich investice do vzdělání vrátí.

Jan Vacek
Yaleova univerzita

Ještě dva roky před maturitou Jan Vacek ani nevěděl, že Yale patří mezi nejprestižnější univerzity na světě, a dnes je jediným Čechem, který tam v současné době studuje. Jako českého reprezentanta ve veslování ho totiž oslovila sama univerzita v New Havenu. „Ani jsem jim tehdy neodepsal. Až později jsem o tom pověděl spolužačce a ta řekla, že jsem se zbláznil,“ vzpomíná Vacek.

Postupně se ho takto snažilo získat více amerických univerzit. „Je to běžná věc. Školy hledají úspěšné sportovce a chtějí je dostat do svých univerzitních týmů,“ popisuje Vacek.

Od začátku nejvíce komunikoval s Yaleovou univerzitou. Strávil tam dva dny s jedním členem veslařského týmu a padli si do oka. To ale neznamenalo, že by se mohl vyhnout standardnímu přijímacímu řízení. Stejně jako ostatní musel podat přihlášku, napsat esej o sobě a hlavně úspěšně složit americkou obdobu maturit, SAT a ACT testy. Prvně jmenované jsou více zaměřené na logiku, druhé na znalosti.

„U obou vybíráte z několika odpovědí, u anglického jazyka vám připadají všechny správné, matematika není těžká, ale na testy je málo času, takže se nad ničím nemůžete moc zastavovat,“ popisuje Vacek.

Kromě toho mu pomohly sportovní výsledky – v roce 2018 byl třetí na mistrovství světa juniorů na dvojskifu – a také mezinárodní maturita IB, kterou získal díky studiu na Park Lane International School v Praze.

Mezinárodní maturita není jen zkouška, ale ucelený dvouletý program, který Park Lane a některé další soukromé střední školy v Česku nabízejí. S angličtinou Vacek problém neměl, protože Park Lane je mezinárodní škola, kde se komunikuje výhradně v angličtině. Další bod pro vstup na Yale bylo interview se zástupcem administrativy. Podle Vacka je hodně neformální, lidé z univerzity spíše zjišťují, jestli by tam daný student dobře zapadl.

Už dva týdny po odeslání přihlášky mu přišlo oznámení o předpřijetí a nyní už má za sebou rok a půl studia. „Je to docela náročné,“ říká a popisuje svůj běžný den. „Ráno mám trénink, pak jdu na snídani rovnou s druhou taškou do školy. Obkroužím předměty, mezitím si dám oběd, potom zase běžím na autobus do loděnice, po tréninku je večeře, pak chodím do knihoven, kde se učí většina lidí. Tam jsem třeba do deseti, jdu spát a zase znova.“ Výhodou je, že je všechno v kampusu a všude se dostane do 15 minut pěšky.

Na Yalu posluchači nestudují jeden vybraný obor, zaměření si volí pouze výběrem předmětů a ty můžou téměř podle libosti měnit. „Myslel jsem si, že bych mohl dělat ekonomii, ale pak jsem zjistil, že to není pro mě, a zaměřil jsem se na psychologii,“ říká Vacek s tím, že v budoucnu by rád pracoval s lidmi, klidně někde v managementu i mimo sport.

Zpočátku ho děsilo, jak jsou všichni spolužáci chytří, a obával se toho, že jim jako sportovec nebude stačit. Později ale zjistil, že když si neví rady, může se obrátit na studijní oddělení nebo na spolužáky. „Vždycky když potřebuju, tak najdu pomoc,“ říká.

Yale je vyhlášený tím, že pořádá nejrůznější akce pro studenty a snaží se udržovat dobrý kolektiv. Kvůli pandemii koronaviru ale bylo vše omezené. První rok sice mohl v kampusu zůstat, ale studenti bydleli sami v pokoji a výuka stejně probíhala přes zoom, jediným bonusem zůstala možnost návštěvy knihoven. „Nebyly ani tréninky, tak jsem první ročník studoval on‑line z Prahy,“ popisuje Vacek.

Školné na Yalu je velmi vysoké, studenti platí kolem milionu korun ročně a nedají se na něj získat půjčky jako ve Velké Británii ani stipendia. Až po přijetí může student podat žádost o pomoc a škola pak podle finanční situace rodičů může část školného odpustit.

Thea Kratochvílová
Univerzita v Cambridgi

Thea Kratochvílová maturovala na osmiletém gymnáziu Open Gate poblíž Prahy. Je to soukromá, mezinárodně laděná škola s anglo‑americkým stylem výuky, angličtina je tu samozřejmostí. Proto když se rozhodovala, kam pošle přihlášku na vysokou školu, zahraniční univerzity byly automatickou volbou. A nemířila nikam jinam než na jednu z nejprestižnějších škol na světě, britskou Univerzitu v Cambridgi. Chtěla do Británie kvůli její silné akademické reputaci.

Thea Kratochvílová, Univerzita v Cambridgi
Thea Kratochvílová
Foto: archiv T. Kratochvílové

„V tomhle se Británii vyrovná asi jen Amerika, ale na USA mi nevyhovoval jejich vzdělávací systém, který nazývají liberal arts. Vedou v něm studenta k tomu, aby se první dva roky nespecializoval, ale spíše si zkoušel předměty z různých odvětví, jak humanitních, tak exaktních věd. To jsem měla možnost zkusit si už během posledních dvou let na gymnáziu, takže na vysoké škole jsem se už chtěla zaměřit na svou vybranou ekonomii,“ vysvětluje Kratochvílová, dvaadvacetiletá rodačka ze severní Moravy.

Přijímačky na Cambridge zahrnovaly hned několik kroků: prvním byl motivační dopis o pěti stech slovech, kde se měla představit a vysvětlit, proč ji zajímá daný obor. Klíčové jsou však přijímací testy a pohovory. Výsledek testů rozhodne o tom, jestli vůbec student může být k pohovorům připuštěn. Testy počítají s perfektním zvládnutím relevantní středoškolské látky, což pro Kratochvílovou byla hlavně matematika. Student musí být schopen řešit úkoly logicky, najít řešení problému a aplikovat ho nad rámec toho, co se běžně učí na středních školách.

„Například Scio testy jsou proti tomu více repetitivní a bylo daleko lehčí se na ně připravit. Díky mezinárodní maturitě jsme ale šli na gymnáziu například v matematice mnohem více do hloubky, což byla na tyhle přijímačky nejlepší příprava,“ podotýká studentka. Dodává však, že ne všichni Češi na Cambridge musí mít nutně mezinárodní maturitu, pokud chtějí přijímačky zvládnout.

Pohovor byl naopak nevyzpytatelný. „Simulovalo to takzvanou supervizi, což jsou individuální konzultace s profesory. Člověk musí vyřešit sadu úkolů a pak o tom diskutuje s profesorem. Není problém, pokud si student něco nepamatuje nebo se mu něco nepovede, vždy je možnost se zeptat a dostane novou informaci. Zkoumá se, jak uchazeč na tu informaci reaguje a jak s ní dokáže pracovat,“ popisuje Kratochvílová.

Ani po absolvování testu a pohovoru ještě není vyhráno a rozhodují výsledky z maturity. U mezinárodní maturity Cambridge vyžaduje většinou 42 bodů z 45 možných.

Stejně jako na Open Gate i na Cambridge čerpala Thea Kratochvílová sociální stipendium. Mají na něj nárok ti studenti, jejichž rodina není schopná jim všechny náklady zaplatit a zároveň mají dostatečně dobré středoškolské výsledky, kdy se průměr z maturity blíží 1,0. Zároveň by se měli zapojovat do vedlejších aktivit, které rozvíjejí je samotné nebo přispívají k rozvoji komunity.

Současně si mladá Češka vzala studijní půjčku od britské vlády, což je u mladých Britů běžné. Půjčka pokrývá školné, ale ne životní náklady a činí 9250 liber (zhruba 275 tisíc korun), což znamená jeden akademický rok výuky, a bude ji splácet ze svého platu. Stipendium pokryje životní náklady na Cambridge, tedy ubytování či stravné, jež představuje dalších 300 tisíc korun. Celkem tedy jeden rok na univerzitě stojí v přepočtu zhruba 600 tisíc.

Den na cambridgeské koleji pro Kratochvílovou začíná v 5:30 ráno, kdy vstává na veslařský trénink, následuje společné jídlo a pak se spolužáky míří na přednášky. Odpoledne se jde do knihovny nebo probíhají ostatní sportovní aktivity. Po večeři opět všichni usednou v knihovně.

„Večer je totiž nutné věnovat učivu ještě několik hodin, aby si člověk stihl zapamatovat, co se probíralo během přednášek, a vypracovat zadané domácí práce. Člověk v nich řeší úkoly a svou práci pak probírá na individuálních hodinách s profesory,“ líčí.

Nyní studuje třetí, závěrečný rok a na magisterské studium už pokračovat nechce. Až odevzdá bakalářskou práci, chtěla by se vrátit do Česka a působit v konzultantské firmě. „Zaměřím se na ekonomii v energetice, energetika totiž je a bude pro společnost velké téma,“ plánuje.

Kateřina Panešová
Oxfordská univerzita

Byl to ten nejlepší dárek k osmnáctým narozeninám: prodloužený víkend v Londýně s návštěvou Matematického institutu na Oxfordské univerzitě, kde zrovna probíhal den otevřených dveří.

Kateřina Panešová, Oxfordská univerzita
Kateřina Panešová
Foto: archiv K. Panešové

„Totálně mě to nadchlo, takže jsem si řekla, že jednu z přihlášek na vysokou školu pošlu do Oxfordu, i když je nepravděpodobné, že bych se tam dostala,“ vzpomíná na zlomový okamžik své studijní dráhy nyní dvacetiletá Kateřina Panešová z Teplic.

Zaujal ji hlavně systém takzvaných tutoriálů, které jsou pro Oxford typické. Profesor diskutuje se studenty v malých tříčlenných skupinkách, takže je při řešení úloh dost prostoru pro individuální přístup. Podmínky pro přijetí měla tehdy stejné jako britští studenti. Přes systém UCAS je možné podat až pět přihlášek, což využila. Nakonec se dostala na všech pět vybraných škol. Do přihlášky se vyplňují známky, pak je ještě nutné napsat esej o sobě a motivaci ke studiu konkrétního oboru, následovaly testy z matematiky a pak osobní pohovory.

„Zhruba třetinu uchazečů přijmou k pohovorům a z nich třetinu vezmou. Já jsem absolvovala pět pohovorů, které byly úplně úžasné, strašně mě to bavilo,“ říká Panešová.

U pátého pohovoru se ale přece jen trochu zapotila. Zatímco ty předchozí vždycky začínaly úvodním „small talkem“ o tom, proč si vybrala právě matematiku a odkud pochází, pátý zkoušející jí řekl, že tuhle zdvořilostní konverzaci přeskočí. „A pak mi položil nejtěžší úlohu, co jsem kdy viděla. Nevěděla jsem si rady a na konci jsem se zeptala na správnou odpověď. Když mi ji prozradili, měla jsem takový heureka moment. Společně jsme se zasmáli a jela jsem domů,“ vzpomíná Panešová.

S přípravou na testy jí pomáhala profesorka matematiky z Gymnázia Teplice, kde maturovala. V Británii mají jiný systém školství, takže v době konání testů už probírali derivace a integrály, zatímco v Česku ještě ne. Na gymnáziu se do poslední chvíle učí všechny předměty, zatímco v Anglii si studenti na poslední dva roky střední školy vyberou jen tři a těm se věnují do hloubky.

„Spolužáci z Anglie toho ze začátku věděli v matematice víc, ale my ostatní zase máme lepší znalosti v dějepise a celkově širší záběr,“ popisuje. Kromě přípravy na matematické testy si ještě musela udělat Cambridgeskou mezinárodní zkoušku z angličtiny na úrovni CAE, kvůli čemuž jezdila jednou týdně do Prahy na kurz.

Investice do vzdělání

Stáhněte si přílohu v PDF

Kromě přijímacích pohovorů ale bylo klíčové získat také sociální stipendium, bez něj by na studium v Británii neměla finance. Na školné má výhodnou půjčku od britské vlády, kterou bude splácet až po dosažení určitého výdělku. Životní náklady ale půjčka nepokryje, proto absolvovala dva pohovory a nakonec uspěla u Renáty a Petra Kellnerových, jejichž nadace ji nyní podporuje.

Že chce studovat v Anglii, si Kateřina Panešová rozmyslela už dva roky před maturitou. Líbí se jí britský humor, krajina, literatura i to, jak jsou místní lidé milí. Přesto byl první rok sžívání s novým prostředím složitý.

„Kvůli covidu jsme se vůbec nemohli vídat uvnitř, jen venku s rouškami. Moje angličtina ještě nebyla úplně skvělá, neviděla jsem spolužákům na pusu a špatně jsem jim rozuměla. Na druhý semestr nás poslali rovnou domů a vše probíhalo pouze on‑line. Až třetí zkouškový trimestr jsem si užila a konečně se se všemi pořádně seznámila.“

V září už měli i první přednášku osobně v posluchárně a mohla se účastnit i mimoškolních aktivit. Kateřina miluje hudbu, hraje na flétnu, zpívá ve sboru a chodí na jógu. „Je to úžasné mít i jiný život kromě matematiky,“ směje se.

Jednou by chtěla učit, ještě neví, zda na střední, či vysoké škole, ale určitě v Česku. „Chtěla bych se vrátit, protože to tady mám moc ráda,“ vysvětluje.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do vzdělání.