Anketa: Jaká je tvoje škola snů?

Středem vzdělávání je dítě. Proto jsme se zeptali žáků základních škol a studentů gymnázií na jejich vysněnou školu. Mohli psát, o čem chtěli. O její filozofii, osnovách, konkrétních předmětech, stylech výuky, učitelích nebo dovednostech, které by si měli odnést. Jejich odpovědi jsou pestré stejně jako školy, jež navštěvují.

Barbora Vlasáková
Gymnázium Na Zatlance

Taková škola mi především poskytuje prostředí, ve kterém je mi dobře. Prostředí, které mě inspiruje, rozvíjí, poskytuje možnost seberealizace, skrze lidi okolo, skrze nabízené aktivity, strategie učení, skrze vzhled prostředí i rozložení časového harmonogramu. To vše je podmíněno pocitem každého rána: Stojí za to vstát do toho tmavého, chladného světa a rozsvítit jej svým vnitřním světlem zájmu a pocitu smyslu v tom všem.

Na mém gymnáziu se mi líbí především lidskost. Atmosféra panující na ,Zatle‘ na chodbách i ve třídách, v době běžné výuky i všemožných akcí a nadrámcových aktivit (že jich Zatlanka nabízí bezpočet), zásluhou studentů i profesorského sboru a vedení školy. Všech svých profesorů si především vážím jako lidí. Mám díky programu ALT možnost jim i tykat či je oslovovat křestními jmény. Tím nejspíše lze vystihnout náš vztah pro vnějšího pozorovatele – jednáme spolu jako člověk s člověkem. Učí nejen oni nás, ale i my je. Práce je založena na společném dialogu a s respektem se lze bavit téměř o čemkoliv.“

Adéla Kundrátová
Gymnázium PORG Ostrava

Nemám jasnou představu o tom, jak by měla má vysněná škola vypadat zvenčí – jakou by měla mít barvu oken nebo omítky. Kdybychom ale vkročili dovnitř, hned bychom ucítili přátelskou atmosféru plnou důvěry a motivace. Učitelé i žáci by ji navštěvovali rádi, necítili by se totiž jako rivalové, nýbrž jako vzájemně se respektující kolegové. Nikdo by nemusel mít strach z neočekávaných písemek nebo obavy o průměr svých známek, ve výuce by totiž byla běžná diskuse a komunikace. Nesmělo by chybět učení dovedností jako kritické myšlení, práce s informacemi, finanční gramotnost a spousty dalších věcí, které moderní člověk v běžném životě potřebuje umět.

Klíčem by byla individualita – naučili bychom se toleranci a respektu jak k rozdílným kulturám, tak k sobě navzájem. O šikaně, diskriminaci či obtěžování bychom hovořili pouze v minulém čase. V mé škole snů by rozhodně nechybělo mnoho příležitostí, kupříkladu k pobytu v zahraničí nebo k dobrovolnictví, škola by žáky podporovala a motivovala ke studiu, nestavěla překážky ve volnočasových aktivitách a dalších činnostech. Sním o tom, že by má škola byla inspirací i pro ostatní, šířila své myšlenky dále a kvalitní vzdělávání by bylo přístupné pro všechny bez rozdílu. Přála bych si, aby nám škola umožňovala rozvinout náš potenciál a abychom se v ní mohli stát co nejlepší verzí sami sebe. Snad některé budoucí generace budou moci tuto školu mých snů navštívit.“

Anežka Simotová
Gymnázium Písek

Pojďme to vzít od začátku. Všichni předškoláci, které jsem zatím v životě potkala, se pokaždé do první třídy velmi těší. Pozoruji ale, jak jim z tváří postupně mizí úsměvy, jak se sedmileté dítě nechce po svých prvních prázdninách vrátit zpátky do lavice. Těší se možná tak na své přátele, už se ale nestará o to, co nového se zase dozví. Nebaví ho to. Není to zvláštní? Jak to, že se za rok ze zvědavého prvňáka stane demotivovaný člověk?

Tohle je podle mě největší chyba a selhání českého školství. Škola by měla být místem spojeným s pozitivními emocemi, místem, kde se vždy můžeme ptát na jakékoliv otázky. Kde se naučíme základní a potřebné věci, jako je například spolupráce s ostatními, orientování se v závalu informací (což je podle mého velmi důležité – zvlášť v této době, kdy mají děti odmala telefon), dále třeba rozvíjení svých dovedností a pochopení sebe sama. Každý nový údaj, který si musíme zapamatovat, by měl obsahovat i smysluplnou odpověď na otázku ‚Proč se tohle učíme?‘. Školství se musí změnit a začít připravovat mladé lidi na reálný život, a ne na přijímací zkoušky. Ze školy mají vyjít samostatní a cílevědomí lidé, ne jedinci, kteří nevědí, jak to ve světě doopravdy chodí.“

Nela Zajícová
Gymnázium da Vinci

Za svůj život jsem si vyzkoušela různé druhy vzdělávání (domácí školu, klasické gymnázium, soukromé gymnázium). Nejvíce mi vyhovuje systém mé současné školy, Gymnázia da Vinci. Od většiny klasických gymnázií se liší tím, že se zaměřuje na dovednosti a znalosti důležité pro život v 21. století. Celý proces je nastaven tak, aby studenty co nejvíce bavil a motivoval je se učit. Velký důraz se klade na soft skills – měkké dovednosti (komunikace, práce v týmu a další), které jsou dle mého názoru klíčové k řešení nastávajících problémů, například klimatické změny či migrace. Znalosti se učitelé snaží učit v souvislostech a kontextu 21. století. Práce se zdroji a kritické myšlení jsou také často trénované dovednosti. Vše probíhá v přátelském prostředí, kde je uplatňován partnerský přístup ke studentům. Nejvíce si na své škole vážím svobody, kterou zde (společně i s odpovědností) mohu mít. Mohu si z velké části volit předměty a věnovat se díky podpoře učitelů tomu, co mě naplňuje, zajímá a baví.

Výsledkem je má motivovanost k poznávání, učení mi dává smysl a v pondělí ráno se těším do školy. Mrzí mě obecný názor, kdy u slova škola se lidem často vybavují jen negativní spojení typu nutné zlo, otrava nebo hlavně přežít. Přála bych si, aby v budoucnu v Česku každý mohl poznat kouzlo vzdělání, které může tak moc posouvat společnost.“

Štěpán Straněk
ZŠ Trmice

Jsem žákem své vysněné školy. Jelikož jsem do Trmic přestoupil ve třetí třídě, mám srovnání i s jinou školou a s jistotou mohu říct, že základní škola v Trmicích je úžasná. Z mnoha důvodů: atmosféra, vztahy, přístup. Věci, které bych změnil, bych musel hledat opravdu dlouho. Jak s učiteli, tak i žáky se máme velice rádi. Díky těmto krásným vztahům je tu pohodová a hezká atmosféra víceméně samozřejmostí. Učební metody jsou také skvělé. Líbí se mi učební dvouhodinové bloky, na které jsme přešli zhruba před třemi lety. Je tak více času na práci a není to 45minutový záhul, pořád jenom dril. Ano, hodina je delší, ale je v pohodovějším tempu, s malými přestávkami a můžeme víc pracovat sami nebo v týmech.

Co bych chtěl zvlášť vypíchnout, jsou vztahy mezi učiteli, ale i mezi učiteli a žáky. Myslím, že není samozřejmostí, že pro vás učitelé udělají, cokoliv potřebujete, že se vám věnují na 150 procent. S čímkoli přijdete, vyslechnou vás, podpoří, pomohou. Máme k nim určitě respekt, ale máme je rádi, cítíme, že oni nás také, a díky vzájemným vtipům a milému popichovaní je to fakt krásný čas. Jako jedinou chybu vnímám, že devítiletá základka je jen na devět let.“

Šimon Vávra
Gymnázium Lanškroun

Jakožto pro studenta septimy osmiletého gymnázia je pro mě zásadním tématem rozvoj osobního nadání a příprava na život. Školy, především gymnázia, často přistupují ke studentům velmi autoritativně, bez pochopení jejich potřeb a způsobu vzdělávání. Zásadním faktorem výuky je motivace. Právě díky té budeme tvořit budoucnost nás všech, prostředí pro další generace studentů a posouvat celou naši společnost. Dnešní pedagogicko‑vzdělávací školské podmínky bohužel příliš neumožňují se rozvíjet a být svým vlastním hnacím motorem k úspěchu. Mnohdy učitelé vytvářejí zázemí vyjadřující, že je látka pro studenty bezvýznamná, nesmyslná a pouhým faktorem, který musí překonat za účelem úspěšné písemky. Posléze veškeré informace studenti zapomenou a budou mít na svém kontě další jedničku.

Svět 2022

Vzdělané lidi nám nikdo nevezme

16. 12. 2021 ▪ 2 min. čtení

Toto je paradoxně jen demotivací studentů se vzdělávat. Studentům se škola znechutí, nemají sebemenší vůli trávit v hodinách čas a vlastně ani nerozumí důvodu, proč a co se právě učí. Chtějí ji zkrátka absolvovat, aby se mohli posunout dál. Školství by mělo být o spojování souvislostí, hledání poznání a přípravě na další kariérní uplatnění a v zásadě i život. Tomu by se měla přizpůsobit i výuka, která by měla být volnější, žáka tolik neomezovat a nefrustrovat, ale pečovat o jeho zájmy s cílem mu co nejvíce předat. Nikoliv toho z něj co nejvíce dostat. Je to vize, kterou bychom posunuli styl výuky na mnohem lepší dimenzi. Takovou, ve které by měl každý chuť ráno vstát a vydat se na cestu do školy, protože by věděl, že to má smysl – proč do školy jít.“

Jan Pils
ZŠ a MŠ Barrandov, Chaplinovo nám.

Představuji si školu, která mě bude bavit a připraví mě na skutečný život. Jako deváťák jsem už ve škole strávil mnoho času, a tak mám představu o tom, co bych změnil. Vyškrtal bych zhruba polovinu celého učiva. Může to znít jako hodně, ale když se nad tím zamyslíte, kolik věcí si ze základní školy pamatujete a jak vám pomohly v reálném životě? Moc toho asi není. Dle mého názoru by bylo lepší učit se věci, jako je historie, více z morálního hlediska. Více bych chtěl s učiteli rozebírat, proč se to či ono stalo, jak se to stalo a jaký to mělo vliv na vývoj lidstva. Přijde mi zbytečné učit se podrobnosti jako data, přesné lokace či jména. Mnohem více bych ocenil psychologickou stránku, protože to je to, z čeho si utvořím názor, který následně aplikuji v životě mimo školu.

Tu polovinu informací, která nám zmizela, bych nahradil úplně novými věcmi. Ve školách by se mělo mnohem více mluvit o kapitalismu. Patří to totiž do naprosto základního vzdělání, kterému i tak málokdo plně rozumí. Musí se učit, co je to kapitalismus, jak funguje a jak nad ním ‚vyhrát‘ (pojmem vyhrát je myšleno být finančně zajištěn a plně rozumět tomu, jak jsem toho dosáhl). Děti musí pochopit, jak funguje kapitalismus, už v brzkém věku. Jedině tak docílíme toho, že naše země bude prosperovat a nebudeme se topit ve dvouciferné inflaci.“

Johana Holčíková
Stojanovo gymnázium, Velehrad

Jakožto studentka s titulem dyslektika bych se označila za velkého skeptika vůči českému vzdělávacímu systému a přístupu ke studentům. Málokdy jsem se setkala s tím, že by se mě někdo zastal, podpořil mě či nějakou jinou formou, ve které by nebyla lítost, vyjádřil porozumění. Škola je hon za známkami, které určují tvoji hodnotu ve škole a potenciál uspět v životě, alespoň tak se o tom mluví přímo nebo nepřímo to plyne z postojů učitelů. Myslím si, že je velmi těžké a neupřímné tvrdit opak. Samozřejmě jsou školy a přístupy k vyučování, ve kterých to takto není, jako montessori či waldorfské systémy vzdělávání, ale většina z nás o takovýchto školách ani neslyšela, natož aby tam chodila.

Škola by měla být pro studenta prostředím k rozvíjení schopností, talentů a samostatnosti. A učitel by měl být průvodcem, který je tam pro studenta, aby ho tím vším provedl, podporoval ho. Nemyslím, že by se mnou mnoho učitelů souhlasilo, ale nebylo by to hezké? Alespoň já si to myslím. Bohužel já jsem zažila jen ten „normální systém“, o kterém si dovolím říct, že ve mně především živil nejistoty a strach. Jistěže jsem se tam dozvěděla spoustu nových informací a naučila jsem se tam komunikovat, vnímat potřeby ostatních i svoje, pracovat se stresem a přijímat řád. Většinou to byly právě ty nabrané zkušenosti, které se objevily mimo školní lavice, o přestávkách, na výletech nebo na chodbách, které využívám i mimo školu. A tak alespoň díky tomuto můj skepticismus pokryje vrstva hezkých vzpomínek a zkušeností, které vytvořily z podstatné části toho člověka, kterým jsem dnes.“