Téma přínosů a nákladů zelené transformace se z politických projevů a kapitol o tržních selháních v ekonomických učebnicích přesouvá do praxe a vrývá se nám pod kůži. První případovou studii, a to na téma ceny energií, si v potu tváře aktuálně osvojujeme. Desítky dalších cvičení máme před sebou a vážnost i intenzitu jejich dopadů lze čekat obdobnou jako u energie, neboť k větší strukturální změně jsme se v našem životním cyklu dosud neodhodlali. A strukturální změna, která není „cítit“, z definice strukturální změnou není.
Jde o to, aby architekti strukturálních změn nebyli iracionální snílci, masochisté či sadisté, případně od každého kousek. Aby jejich zavádění nebolelo víc, než je nutné, měli bychom při jejich uskutečňování využít početný rejstřík tišicích a tlumicích medikamentů.
Aby byla strategicky promyšlena, prioritní pozornost má být zaměřena na klíčová odvětví v ekonomice. V našem případě tedy energetiku, automobilový průmysl a dopravní infrastrukturu, kde je naše role v evropském kontextu nadprůměrná. Strategická promyšlenost znamená, že nebourám a neničím něco, za co nemám spolehlivou a udržitelnou náhradu. Ale současně i to, že onu náhradu aktivně vytvářím. Pokud ji nemám, stává se strukturální změna chystanou sebevraždou.
Zelená transformace nesmí znamenat konec „našich“ strategických odvětví, dává jim nový obsah. Vyžaduje to gigantické investice s cílem udržet, a pokud možno ještě posílit konkurenční výhodu silných sektorů. A také investice rozdílové, díky nimž získáme dlouhodobě silnou pozici v takto strategickém odvětví. Nejde jen o změnu technologickou, ale též lidskou, tedy dostatek adekvátně připravené pracovní síly.
Smart green nelze vytvářet s mentalitou 19. století, defenzivní a odmítající inovace. Být smart green znamená i nepředstírat, čeho všeho v této disciplíně chceme dosáhnout.
