Evropa se zbláznila z blahobytu. Proč je vadné pomáhat v krizi automaticky úplně všem

Všechny evropské země pomáhají vlastním obyvatelům vyrovnat se s energetickou krizí a drahotou. Některé pomáhají více, což je třeba případ Rakouska či Německa, jiné méně, což je případ Česka. Nějakou formu pomoci, která stojí rozpočty těžké miliardy, ale volí všichni. Je to pochopitelné – lidé na Západě jsou zvyklí na kontinuální pohodu, takže propad životní úrovně by neustála v podmínkách evropských demokracií dvacátého prvního století žádná vláda. To ale neznamená, že na masivní, jakoby automatické pomoci stovkám milionů Evropanů, včetně těch, kdo pomoc ani nepotřebují, není něco podivného, ba vadného. Což uvidíme, když se na „pomoc“ podíváme z jiných než prvoplánových perspektiv. 

Dobrou perspektivou je například pohled obyvatele jakékoli země mimo nejvyspělejší část světa. Kdybyste dejme tomu obyvateli Burkina Fasa řekli, že němečtí politici usoudili, že situace Němců je tak zoufalá, že musí dát všem jízdenku na veškerou hromadnou dopravu skoro zadarmo, nebo že v Česku lze dostat pět tisíc korun na každé dítě, pokud nemáte příjem vyšší než milion korun ročně, asi by hleděl poněkud vyjeveně. Těžko by pochopil, že sociální panika vznikla ve státech, ke kterým oprávněně vzhlíží jako k ekonomickým rájům. Těžko by pochopil, proč se vlády zemí, kde se žije nesrovnatelně lépe, než si vůbec dovede představit, chovají, jako by všichni jejich obyvatelé byli sociálními případy, a podstrkávají jim pod zadky záchranné sociální sítě. Obyvatel Burkina Fasa by patrně závěrem usoudil, že zdejší hysterie z možné ztráty kousíčku životní úrovně je další ukázkou zpovykanosti šťastné desetiny světa. A měl by, objektivně vzato, pravdu.