Alžběta II: Život ve službě vlasti

Sliby při nástupu do funkce bývají vnímány jako rituály, mnohdy natolik vyprázdněné, že je neberou vážně ani ti, kdo je pronášejí, ani ti, kdo je poslouchají. Jak asi byla v dubnu 1947 vnímána následující slova: „Prohlašuji před vámi všemi, že celý můj život, ať už bude dlouhý, nebo krátký, zasvětím službě vám a službě celému našemu impériu, ke kterému všichni patříme. Jsem si vědoma, že bez vás tento slib splnit nemohu. Proto vás nyní vyzývám, abyste mi při naplnění mého závazku pomohli. Vím, že mě podpoříte.“

Do rozhlasového mikrofonu BBC je pronesla jednadvacetiletá mladá žena, která nemohla tušit, že se už za pět let po náhlé smrti svého otce stane hlavou Spojeného království, natožpak aby si mohla připustit, že tímto slibem bude vázána přes sedm desítek let.

Nyní je zřejmé, že jako panovnice Alžběta II., která ve čtvrtek v 96 letech zemřela, obstála. I když byla vystavena mnoha zkouškám, mezi něž patřilo nemálo těch, které jí připravili ti členové její rodiny, kteří vedli méně spořádaný život, než bylo její takřka příkladné manželství s princem Philipem.

Velký podíl na kouzlu jejího životního příběhu měla proměna mladé ženy znenadání uvedené do postavení, kdy musela jednat se zkušenými politiky. Zvláště když prvním premiérem, s nímž měla jako královna co do činění, byla tak výrazná a zkušená postava jako Winston Churchill. Jak postupně během doby uváděla do funkce čtrnáct britských premiérů, Alžbětino postavení se výrazně upevňovalo a získávala na respektu.

Její osud však netvoří plynulou čáru bez zákrutů, ba dokonce zádrhelů. V očích veřejnosti byla největší zkoušce vystavena po smrti princezny Diany, kdy se její osobní názor na snachu, jejíž manželství s korunním princem Charlesem dospělo až k všeobecně propíranému rozchodu, neshodoval s obrazem oblíbené „královny lidských srdcí“. K vyslovení soustrasti po Dianině tragické smrti ji přiměla až osobní intervence premiéra Tonyho Blaira.

Méně viditelně, ale možná že přinejmenším stejně intenzivně musela Alžběta II. prožívat peripetie spojené se skotským úsilím o nezávislost, které – prozatím – vyvrcholilo v roce 2014 referendem. Jeho výsledek ve prospěch udržení Spojeného království ji dle prostořekého premiérského prořeknutí potěšil do hloubi srdce – kam jinam by se koneckonců každé léto včetně toho letošního poděla než na zámek Balmoral?

Podoba královny na sklonku jejího života má daleko k fotografiím mladé dívky, která za druhé světové války jezdila v overalu s náklaďákem, na němž dokázala i sama leccos opravit. Všechny její podoby však přece jen jedno spojuje. Asi ze všeho nejvíce Ažbětin příběh vystihuje její oddanost službě státu, přesvědčení, že závazky a sliby s ní spojené je třeba dodržet.

Role mnoha panovníků a státníků zpravidla vynikne plně až s odstupem let. V případě Alžběty II. lze říci, že význam její služby vlasti snad ani vystihnout nelze. Nestačí na to ani letos nově otevřená linka londýnského metra z názvem Elisabeth Line. Ovšem, právě tohle ocenění možná docela odpovídá její prakticky založené povaze.