Vojáci už pochopili, že modernizaci myslíme vážně, věří ministryně obrany

Armády posiluje a modernizuje celá Evropa. České podniky obranného průmyslu se potřebují do nových projektů v Evropské unii zapojit od počátku výzkumu a vývoje, aby měly šanci být v dodavatelských řetězcích, zdůraznila ministryně obrany Jana Černochová v rozhovoru pro Hospodářské noviny.

HN: Pokud jde o budoucnost armády, vypadá letošní rok jako zlomový. Jak moc se dá armáda za ty čtyři roky vaší vlády změnit?

Já doufám, že hodně. Snad i vojáci uvěří tomu, že politici konečně myslí sliby o modernizaci vážně a že se reálně něco děje. Poměrně dlouho trvalo, než někteří vojáci opravdu pochopili, že když od nich chceme konkrétní specifikaci, tak to pak opravdu budeme soutěžit nebo jednat o nákupu od jiné vlády. Vojáci s obavami říkali, že na příští rok máme ale jen takové a takové peníze. V rozpočtu resortu ministerstva obrany je složité plánování, protože je navázané na všechny možné strategické dokumenty. Když soutěžíte něco, jako jsou tanky, potřebujete mít infrastrukturu, servis a vycvičené lidi. Nedá se to vyřešit z měsíce na měsíc, trvá to dlouho. A když do toho vstoupí zakázka mimo tento systém, tak na sebe nabaluje právě tyhle další věci – což je třeba případ daru tanků Leopard 2 z Německa.

Takže vojáci se tomu zpočátku bránili. Teď pochopili, že modernizaci opravdu myslíme vážně. Nyní se zařazujeme do front u výrobců, což ale neznamená, že vše, co máme dostat příští rok, dostaneme. Vedle nás stojí dalších dvacet zemí. Výrobní linky dodavatelů ne vždy stíhají uspokojit všechny kontrakty, které mají. To je i další příležitost a výzva pro obranný průmysl, aby vznikaly nové výrobní kapacity. Poptávka po tom, aby se armády minimálně v našem regionu modernizovaly, nebude trvat rok dva ani pět, ale bude to dlouhodobý proces a z něj mohou profitovat zdejší zbrojařské firmy. Chceme, aby část peněz, které vynakládáme na obranu, zůstala v Česku a aby z toho profitovaly firmy, které tady mají výrobní závody, a lidé, kteří v nich pracují a platí tady daně.

HN: K firmám se ještě dostaneme. Zastavil bych se ale u toho výběru, kde je známá jistá úřednická opatrnost pracovníků ministerstva. Dá se tato mentalita nějak rychle změnit?

Ne úplně rychle, ale snažíme se na tom s mými náměstky pracovat a už se nám to částečně daří. Takže v některých projektech, jako je třeba tank Leopard, se suneme dopředu. Darování Leopardů se naskytlo ze dne na den a armáda na to nebyla připravena ani technicky, ani mentálně. Byli samozřejmě rádi, ale musí se na to připravit. A to už zase znamená nějakou práci a je to nesystémové, mimo pořadí.

HN: Evropa a Amerika nestíhají vyrábět zbraně, které nyní západní země potřebují. Neohlíží se Česko, podobně jako třeba Polsko, u nějakých méně tradičních dodavatelů, jako je třeba Jižní Korea?

Mít geografické poměry jako Polsko, mít obranný rozpočet a shodu vlády a opozice na vyzbrojení armády, jako má Polsko, tak by se nákupy plánovaly asi lépe. Jižní Korea bude pro Evropu určitě velmi významný partner. Právě fakt, že do toho jdou Poláci, ovlivní asi i postoj dalších zemí. Pokud se tu vybuduje nějaká infrastruktura, možnosti opravy a servisu, usnadní to život i jiným zemím, které stojí před rozhodnutím něco pořídit. Je to cesta správným směrem a osobně bych někdy ráda Koreu navštívila a zjistila, jaké jsou jejich možnosti a nabídky.

HN: Válka na Ukrajině je cynicky řečeno příležitost pro český obranný průmysl. Může ministerstvo obrany udělat něco pro to, aby průmysl tu šanci využil co nejlíp?

Myslím, že tu příležitost využívá velice dobře. Jsem strašně ráda, že v prvních hodinách po invazi jsem pozvala zástupce průmyslu. Řekla jsem jim, že jsme v situaci, kdy budeme potřebovat i po nich urychlené dodávky, že budeme čerpat rámcové smlouvy a chceme, aby náš resort byl prioritou. Teď od nich Ukrajina bude potřebovat vojenský materiál i za peníze. Díky tomu, že Česko bylo jednou z prvních zemí, která pomoc poskytla, a naše firmy byly schopné dodávat prostřednictvím ukrajinského velvyslanectví i našeho resortu, máme teď například nabídky na opravu vojenského materiálu i ve spolupráci se Slováky.

HN: Není to ale z dlouhodobějšího pohledu pro české firmy spíš problém, protože je to práce „se starým železem“? Vykoupila se post­sovětská technika, opravila, Ukrajinci ji spotřebovávají. A český obranný průmysl není úplně nejmodernější. Kde mohou být jeho příležitosti s vyšší přidanou hodnotou?

Určitě je to oblast bezpilotních prostředků, kde je dlouhodobě vůdčí Izrael, ale i u nás vznikla řada start‑upů a různých projektů včetně Univerzity obrany, které dávají těmto prostředkům zelenou. V tomto ohledu spoléhám i na našeho Amose (agentura ministerstva obrany pro prodej českých výrobků v zahraniční – pozn. red.) a na Univerzitu obrany, že vlastně dávají i pobídky společnostem, které by se třeba chtěly této problematice věnovat, ale potřebují mít nějaké informace. Tohle je myslím dobré konzultovat i s Hospodářskou komorou a její sekcí pro vyzbrojování.

Bude například jednání mezi vládami Spojených států amerických a České republiky o nadzvukových letadlech. Oslovili jsme významné české firmy, které by mohly něco dodávat do amerických letadel, ať přemýšlejí o tom, jestli mají možnost se do toho zapojit. To je asi jediná cesta, kterou může ministerstvo obrany dělat. Sledujeme také nové trendy, tomu se věnují kolegové v sekci vedené náměstkem Tomášem Kopečným. Z toho může pro Česko i pro nové firmy vznikat další profit.

HN: Různé hi‑tech projekty připravuje i Evropská obranná agentura. Vidíte tam nějaký projekt, kde je česká vlajka výše než ostatní, a stálo by za to tam soustředit výzkum a vývoj?

Když jsme měli představení našich možných kapacit během neformální schůzky ministrů obrany EU v rámci předsednictví, tak tam bylo několik úspěšných firem, například v oblasti 3D tisku či dalších technologií. Bylo vidět, že moji kolegové berou Česko jako zemi s potenciálem.

HN: Pomůže bližší spolupráci na vývoji moderních technologií připravovaná obranná dohoda s USA?

Ta se hlavně týká jurisdikce, ale bude zahrnovat i možnosti obranné spolupráce v průmyslu, jak to mají koncipované i další země NATO, které už ji mají.

HN: Jaká bude další role státních podniků v této modernizaci?

Jsou tu možnosti výzkumných ústavů i podniků, jako jsou LOM, VTÚ a VOP.CZ. Můžeme v tomto ohledu pořád nabízet jejich kapacity a možnosti a naše výzkumné ústavy se těší dobré pověsti. Zapojíme více i Univerzitu obrany, která má ve výzkumu a vývoji řadu možností.

HN: Budete intenzivněji pracovat na tom, aby si české firmy více sáhly na peníze z evropských fondů určené i na vojenský výzkum a vývoj? Vypadá to, že pro EU to teď bude ­priorita a Češi v tom zatím nebyli příliš aktivní.

Myslím, že český obranný průmysl je v rámci Evropské unie dobře etablován a podniky jsou do aktivit spojených s rozvojem zapojené. Účastní se dvaadvaceti projektů v oblasti výzkumu a vývoje evropských vojenských technologií. To umožňuje našim podnikům být od počátku u vzniku nových výrobků a zapojit se do budoucích dodavatelských řetězců hned na tom začátku, což v minulosti nebylo. A to si myslím, že je taky cesta správným směrem.

Obrana a bezpečnost

Stáhněte si přílohu v PDF

HN: Jak by měla vypadat armáda, u níž byste si řekla, že jste ji vybavila tak, jak je potřeba?

Válka na Ukrajině ukázala, že dál platí konvenční způsob boje. Měli bychom tedy rozvíjet těžkou techniku, těžkou brigádu, stavět možná víc tankových praporů. Ale to je přesně to, co musí říct armáda. A naplnit to celé lidmi. Můžete mít sebelepší techniku, když ji nebude mít kdo ovládat, tak bude ve skladech a je vám k ničemu. To jde ruku v ruce s modernizací. Nemůžete mladé kluky a holky, kteří chtějí bránit naši vlast a kteří se mohou rozhodovat o různých kariérách, lákat na to, že budou používat techniku, kterou používali nejen jejich otcové, ale i jejich dědové. Chtěla bych tedy docílit toho, že ministerstvo obrany bude umět oslovit i mladou generaci, kde vedle tradičních domén (země, voda, vzduch) jsou i nové jako vesmír nebo kybernetický prostor. K tomu může sloužit třeba letoun F‑35, který je vlastně velícím střediskem. I válka na Ukrajině ukazuje, že vedle techniky, která musí odpovídat 21. století, jsou to pořád lidé, na nichž stojí to, zda válku vyhrajete nebo prohrajete – a to lidé motivovaní bránit svoji vlast, kteří to nedělají jenom proto, že být vojákem může být i zajímavá pracovní příležitost.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Obrana a bezpečnost.