Architektura potřebuje získat ve společnosti větší důležitost

Existuje řada důležitých témat, která může architektura prostřednictvím realizovaného díla podtrhnout. Dá se to samozřejmě udělat i skrze články nebo knihy, ale když architektura vytvoří dialog prostřednictvím samotného díla, má to podle předsedkyně letošní poroty České ceny za architekturu větší sílu. V soutěži vidí příležitost, aby architekti i veřejnost přemýšleli nad tímto řemeslem.

Letos jste stála v čele poroty České ceny za architekturu. Jaká to pro vás byla zkušenost?

Byl to snadný a příjemný úkol, protože naše porota byla ve svých rozhodnutích velmi soudržná. Řekla bych, že všechno se odehrálo jednoduše. Samozřejmě to zahrnovalo také intenzivní diskusi, protože v soutěži se představilo více než dvě stě staveb a vybrat vítěze z takového množství je náročné. Navíc je jasné, že různí porotci mají také odlišné přístupy a museli jsme se mezi sebou nějak dohodnout, ale řekla bych, že všechno proběhlo v klidu. V porotě byly opravdu velmi kvalitní osobnosti, takže i v tomto ohledu to pro mě nebyl obtížný úkol.

Co všechno práce poroty obnášela?

Začalo to podklady, které jsme obdrželi od zúčastněných architektů. Tyto dokumenty jsme si každý sám doma prošli a začali si dělat představu o kvalitě a typech soutěžních prací. Potom jsme měli řadu schůzek, abychom se domluvili, jaké strategie použít a podle kterých kritérií vybrat projekty, jež postoupí do druhého kola.

Mezi vybranými díly jsou i realizace, které postoupily na základě tzv. divoké karty, tedy na návrhy jednotlivých porotců. Každý z nás měl možnost vybrat jeden projekt, který považuje za obzvlášť zajímavý, a nechat ho postoupit bez ohledu na názor ostatních porotců. To umožní některým stavbám, které se třeba ostatním nezdály na první pohled tak pozoruhodné, aby se dostaly do úzkého výběru a získaly tím šanci, že jim porotci budou věnovat větší pozornost. Každopádně bych řekla, že ve výběru panovala mezi porotci docela velká shoda. Ale pochopitelně se může stát, že nám při takovém množství realizací unikne nějaké hodnotné dílo, které třeba nepřesvědčilo všechny.

Jaké dílo jste vybrala na divokou kartu vy?

Nominovala jsem bytový dům, který se pak nedostal do finále, protože tam zkrátka objektivně byla lepší díla. Ale já jsem ho navrhla, protože si myslím, že tohle téma mělo mezi účastníky soutěže příliš malé zastoupení.

Přišlo nám velké množství rodinných domů a rekreačních objektů, nakonec i vítězem soutěže se stal rodinný dům, ale společné bydlení podle mě přináší řadu velmi zajímavých témat, kterým by se měla věnovat větší pozornost. Do České ceny za architekturu se přihlásilo hrozně málo bytových domů a ještě méně projektů, které by měly větší městský nádech, které by byly schopny například poukázat na urbanistické proměny nebo které by měly nějaký zajímavý vztah s okolním městem.

Divoké karty obvykle podpoří stavby, které se třeba nepovedly na sto procent, nejsou kvalitativně na stejné úrovni jako ostatní vybraná díla, ale přinášejí témata, která bychom chtěli zdůraznit.

Proč je pro vás téma bytových domů tak důležité?

Protože si myslím, že se nacházíme v rozhodujícím okamžiku proměny evropských měst. Je to obzvlášť důležité v Česku, kde formy bydlení vychází z dědictví minulého století. Modely bydlení 20. století by se měly znovu promýšlet, měly by být soustavně předmětem architektonických úvah. Z těch dvou set návrhů, které jsme obdrželi v rámci České ceny za architekturu, se bohužel zdá, že tendence jdou jiným směrem, že je tu jasná preference zadavatelů, kteří upřednostňují rodinné domy. Sídliště mají v evropském povědomí špatnou pověst, ale ta by se měla podle mě zrevidovat, hlavně s ohledem na témata udržitelnosti a klimatické změny. Ale také v sociálním kontextu.

Myslíte si, že to souvisí i se současnou ekonomickou krizí?

Řekla bych, že je to spíš problém životního prostředí a otázka sociální. Výzva Evropské unie týkající se ekologické proměny je v tomto ohledu naprosto zásadní. Výstavba čtvrtí, které reflektují potřebu společného bydlení, je důležitá jednak z hlediska sociální proměny a také kvůli životnímu prostředí. Proto je rozšiřování výstavby rodinných domů v Česku tolik znepokojující.

Dá se místní architektura porovnat s Itálií?

To je nesmírně obtížné. Navíc nevím, jestli jsem správná osoba, která by měla hodnotit italskou architekturu, protože v Itálii moc nepracuji. Ale právě snaha podpořit určitá témata – například ekologickou udržitelnost – je velmi silným problémem i v Itálii. K tomuto tématu například Milánská komora architektů vyhlašuje pravidelně cenu, která podporuje sociální architekturu v celé Evropě, nejen v Itálii, a to je, myslím, skvělá iniciativa. Protože role architekta je často v rámci urbanistických nebo obecně územních proměn příliš okrajová. Důležité územní proměny řídí často velké inženýrské a stavební skupiny a dělají to s malým ohledem na architektonickou kulturu. To je podle mě systém, který není moc efektivní.

Tohle je cena, skrze kterou architekti přemýšlí nad svým řemeslem.

Přínos České ceny za architekturu vidím mimo jiné i v tom, že se jí účastní velké množství ateliérů včetně těch hodně malých, které mají možnost pracovat v každodenním prostředí. Musím ale s lítostí přiznat, že jsme v rámci soutěže neobdrželi návrhy velkých urbanistických proměn. Těch pár, které se objevily, nemělo velkou hodnotu. A to je škoda. Protože to potvrzuje, že i tady v Česku, jako ostatně v celé Evropě, potřebuje architektura jako profese a jako kulturní odvětví získat ve společnosti větší důležitost.

Kdy jste se s porotci setkali osobně?

Až do výběru nominací všechno probíhalo online na základě podkladů od soutěžících. Potom jsme se potkali na začátku září v Praze a Česká komora architektů pro nás zorganizovala cestu, na které jsme si prohlédli nominované stavby. Tam jsme se setkali s jejich autory, tedy s architekty, kteří nám své dílo představili, a často také se zadavateli nebo s uživateli. V některých případech to byly instituce veřejné správy, měli jsme tu čest potkat se například se starostou obce nebo s odpovědnými osobami instituce, jež nechala dílo postavit. To pro nás bylo užitečné, abychom si udělali širší představu o kontextu vzniku dané realizace.

Jakými kritérii jste se řídili při hodnocení?

Zohledňovali jsme samozřejmě kvalitu práce s prostorem a materiálem, kvalitu architektury a její estetické hodnoty. Ale musím říct, že jsme hodně ocenili i roli, kterou tyto projekty hrají v určování toho, co je nebo co by měla být architektura v současné společnosti. Takže jsme se snažili dát důraz na určité otázky spojené s rolí, již může architektura zastávat v sociálním, ekonomickém a kulturním rozvoji současné společnosti. A některé z projektů na ně přinášely velmi jasné odpovědi.

Která realizace byla pro vás překvapením?

Největším překvapením pro mě byl vítěz. Když byl nominován, nikdo by asi neřekl, že vyhraje. Jedná se o rodinný dům, který je obnovou drobnějších budov v malém městě v jižních Čechách. Jmenuje se Dům na Kozině. Musím přiznat, že dokumentace, kterou architekti poslali, i když byla kompletní, na nás neudělala nějak mimořádný dojem. Ale jeli jsme se tam podívat a kvalita realizace a celého návrhu nás ohromila. A především, jak jsme o tom postupně diskutovali s ostatními porotci, uvědomili jsme si, že takový zdánlivě jednoduchý a vlastně okrajový projekt ve skutečnosti přináší zajímavou inspiraci. A že proces, který vedl k té stavbě, je mnohem složitější, než se z dokumentace zdálo.

V čem byl tak výjimečný?

Výjimečné a v jistém smyslu omezující je už to, že architekti byli v tomto případě zároveň zadavateli i staviteli. Už když je architekt zadavatelem, je dost zapeklité, ale když navíc i sám vlastníma rukama staví, to se stane opravdu málokdy. Takže to byla poměrně limitující situace, která nás přivedla k myšlence, že tato stavba by mohla být považována za jakousi nepřímou manifestaci určitého způsobu bydlení. To nás vedlo k tomu, abychom se podívali pečlivěji na některé aspekty: na prvním místě možnost obnovy opuštěných domů nevelké hodnoty. V tomto případě se architekti rozhodli přestavět a kompletně obnovit v podstatě bezcenné budovy. Nebyly to žádné monumentální stavby, ale naprosto obyčejná stavení, která architekti moudře opravili, a to opravdu vynikajícím způsobem, velmi citlivě jednak k budově a jednak ke kontextu celé obce.

Proto jsme došli k závěru, že by tento dům mohl ukázat zajímavý model venkovského bydlení jako alternativu k nové urbanizaci. Právě proto, že malých obcí je tu hodně, může to být v českém prostředí dobrá inspirace. Mimochodem, přímo před domem, o kterém tady hovoříme, se nachází další opuštěné stavení, které na svou novou tvář teprve čeká. Je to skoro ruina. Takže dílo, které se tady podařilo, může být v jistém smyslu průkopnické.

Architektura musí být i poezií.

Objevil se tento názorný aspekt i u jiných zúčastněných děl?

Z ostatních staveb považuji za velmi zajímavou například vyhlídkovou horskou stezku v severních Čechách. Jako porotu nás zaujal nejen kvalitní způsob zpracování, ale také vztah, který tu architekti navázali se svým zadavatelem. Na požadavek vybudování rozhledny totiž dokázali zareagovat návrhem alternativního řešení, které bylo ohleduplnější ke krajině a také zajímavější. A tak namísto jedné vysoké věže vznikly čtyři prvky integrované do celé stezky, kterým navíc autoři dokázali dát poetický charakter. Tady vidíme, jak architektura ukázkově vyjadřuje to, čím má skutečně být: ne pouze automatickou odpovědí na zadání klienta, ale autonomním oborem, který dokáže vstoupit do dialogu se zadáním a zároveň vytvořit prostor, který je nejen dobře vystavěný a technicky vynikající, ale také poetický. Architektura musí být i poezií. To je její povaha.

Marialessandra Secchi

architektka, urbanistka, akademička

Foto: Honza Mudra

Studia architektury dokončila na Milánské polytechnice v roce 1991, následně tamtéž pokračovala v postgraduálních studiích.

V roce 1998 založila s Nicolem Privileggiem ateliér PSAU (Privileggio‑Secchi Architettura e Urbanistica).

Zapojuje se také do výzkumných projektů iniciovaných veřejnými i privátními institucemi.

Zaměřuje se na vyrovnávání se s formami a procesy transformace současného území. Zajímá ji vztah mezi volnou krajinou a urbanizací v nestabilních územích i vztah mezi infrastrukturou a sídly.

Řeší „nové městské otázky“, jako jsou mobilita, modro‑zelená infrastruktura, zdroje a využití energie, hospodaření s odpady, potravinami.

Co podle vás charakterizuje českou architekturu?

Rozhodně bych vyzdvihla vysokou kvalitu používání určitých tradičních materiálů a architektonických prvků, je to vidět na práci se dřevem či kamenem nebo na šikmých střechách. Ale ještě je tu jeden výrazný tradiční proud, který by místní architektura měla sledovat pozorněji. Česko má totiž také dědictví 20. století, tedy tradici moderní architektury, která si zaslouží péči a obnovu. Nejde jen o to ji udržovat a zachovat, ale také rozvíjet.

Proto jsem velmi ráda, že jsme vybrali do finále obnovu funkcionalistického paláce Elektrických podniků, a to právě z toho důvodu, abychom zdůraznili, že zásahy tohoto typu mají svůj velký význam. Tato budova byla ve 30. letech velmi inovativní stavbou, a to jak z hlediska kvality prostoru a estetiky, tak i použitím pokrokových materiálů a technologií.

V Česku a obzvláště v Praze je řada budov, které si zaslouží pozornost, protože v sobě nesou dědictví tuzemské moderní architektury. Úsilí o obnovu takových objektů je třeba ocenit, zvlášť když se jedná – jako v tomto případě – o soukromého klienta, který by si mohl jednoduše postavit nějakou novou budovu na periferii Prahy a vůbec by se nemusel věnovat náročné rekonstrukci paláce. Je skvělé, že existují zadavatelé, kteří jsou ochotni investovat do obnovy takové obrovské budovy, je to opravdu zásadní pro město, jako je Praha. Obecně bych řekla, že je ohromně důležité rozvíjet dál tradici funkcionalismu.

Skoro se zdá, že téma, které architekti zdůrazní svým dílem, je pro vás důležitější než samotná realizace.

Ano i ne. Když mluvíme o ceně za architekturu, je samozřejmě důležité, aby oceněné stavby byly hezké. Ale pokud musíte vybírat mezi více než dvěma sty soutěžícími, je také významné, aby oceněná díla ukazovala směr, kterým se má architektura ubírat. Takže je jasné, že nestačí, aby stavba byla hezká, ale je také potřeba, aby říkala něco důležitého o vztahu mezi architekturou a společností. V tomto smyslu je pravda, že v nominacích bylo mnoho krásných realizací, které se objevují v časopisech a stojí za prohlédnutí, ale nemusí být vhodné pro soutěž, jako je tato. Protože tohle je cena architektů architektům. Cena, skrze kterou architekti přemýšlí nad svým řemeslem.

Jak na vás působí mladá generace architektů?

V letošním ročníku jsme měli možnost setkat se s mnoha mladými ateliéry a musím říct, že některé byly opravdu zajímavé, i když jejich stavby nakonec cenu nezískaly. Řekla bych, že jejich postoje jsou opravdu různorodé. Někteří mladí jsou hodně pozorní ke snaze tvořit současnou architekturu s velkým důrazem na kontext, ať už se jedná o životní prostředí nebo historické vazby. Jiní se mi zdají více zaměření na poptávku trhu, který cílí jen na jisté okázalé aspekty. Jde jim spíš o fotogenický vzhled díla než o zamyšlení nad širšími souvislostmi. Je na nich vidět, že jsou v tomto smyslu trochu zploštělí vzhledem k poptávce zadavatele a nejdou dál. Často jsem se mladých autorů ptala, kde studovali, protože to považuji za důležité. Pochopitelně většina z nich studovala v Praze, mnozí také využili možností, které nabízí programy Erasmus.

Česká cena za architekturu

Stáhněte si přílohu v PDF

Ale všimla jsem si i skvělých ateliérů, které měly „okrajovější“ formaci, architekti studovali na mimopražských univerzitách a to mě velmi potěšilo. Když dobré ateliéry pochází z různých univerzit, znamená to, že je v Česku širší škála kvalitních škol, a to je určitě výborný předpoklad pro budoucnost.

Co považujete za největší výzvu pro architekturu do budoucna?

Na to je jednoduchá odpověď. Nejdůležitější výzvou je rozhodně komplexnější proměna měst. To obnáší schopnost architektury znovu získat své místo ve vztahu mezi stavbou a urbanistickým plánem. Tedy mezi objektem a městem. Tento problém se dá číst i ze škály letošních zúčastněných staveb, kde bylo strašně málo městských realizací a strašně málo návrhů veřejného prostoru. Samozřejmě se k tomu připojují i globálnější výzvy, jako je ekologická udržitelnost a pozornost k sociálním aspektům architektury, ale myslím, že největší výzvou, před kterou právě česká architektura stojí, je širší proměna vztahu mezi objektem a územím. Tohle je bohužel rozměr, který je příliš nechán napospas velkým developerským společnostem.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Česká cena za architekturu.