Tady je rozdělení státu vidět. Ve slovenských skiareálech se zastavil čas, moravská část Beskyd ožila

Bylo to pro obyvatele pohoří dělících dvě nové republiky, Česko a Slovensko, období, na které jen tak nezapomenou. Po rozpadu společného státu 1. ledna 1993 se nejen na hraničních přechodech, ale i na mnohých horských cestách, objevili policisté a celníci. A Moravskoslezské Beskydy, Javorníky i Bílé Karpaty se najednou zdály mnohem užší. Pohybovat se volně po obou stranách hor bylo obtížnější, problémy dostat se k sousedům měli mnozí chataři i turisté.

Stálá kontrola byla po rozdělení federace i na jediné přístupové cestě, která vedla do lyžařského střediska Kasárne v Javorníkách. Zdejší areál ve výšce 1000 metrů nad mořem připadl Slovensku, ale silnice se sem vinula jen z moravské strany, z Velkých Karlovic. Chaty tady patřily a dodnes patří většinou českým občanům a i turisté sem tehdy cestovali většinou z Česka. „Přijížděly třeba děti na lyžařské kurzy, ale byly ještě malé na to, aby měly svůj občanský průkaz. Policisté nám je proto nechtěli pouštět přes hranici. Museli jsme trvat na tom, aby měly vyřízené pasy,“ vzpomíná dnešní jednatel společnosti Real Plus, která vlastní místní penzion Javorník, Daniel Lysík.

Potíž ale byla i na slovenské straně, kde například v Makově vznikla celnice téměř v samém středu vsi, takže celá jedna osada byla až za ní směrem k Česku. „Děti do školy, lidé do práce a zase domů, všichni museli stále přes hranici a přes celní kontrolu, byli s tím nepříjemnosti,“ vzpomíná dnešní provozovatel vleků ve středisku Kasárne a rodák z Makova Ján Kubinec.

Ulehčení přineslo až přijetí pravidla o malém pohraničním styku. Opatření umožnilo jednodušší přecházení hranice lidem, kteří měli bydliště v menší vzdálenosti od hranice. „I pro dětské výpravy pak stačil pas či občanka vedoucího a jejich soupis,“ vzpomíná Lysík, podle něhož také asi po dvou letech skončila stálá kontrola na silnici pod střediskem Kasárne. Celníci a policisté už poté hlídkovali jen na hraničních přechodech.

Další výrazné uvolnění přinesl vstup Česka a Slovenska do Evropské unie v roce 2004. Definitivní zprůchodnění hranic a návrat do časů, kdy bylo možné chodit neomezeně i přes takzvanou zelenou hranici, přinesl až vstup do schengenského prostoru v roce 2007. Výjimkami bylo jen uzavření hranice Slovenskem kvůli epidemii covidu-19 a současný stav, kdy je hranice českou stranou přísněji hlídána kvůli uprchlíkům z třetího světa.

Byznys kvete na moravské straně

Dnes se zdá, že z volného pohybu zejména v Beskydech a Javorníkách těží spíše Česko. Zatímco na slovenské straně hor zůstávají jedinými lyžařskými či turistickými středisky právě Kasárne a Makov, kde také vznikla sjezdovka, na moravských kopcích a v podhůřích se rozrostla a modernizovala centra, která dnes lákají v zimě i v létě desetitisíce návštěvníků.

Mezi neoblíbenějšími je areál v Bílé, který prošel rozšířením a dostal nové vybavení zejména v devadesátých letech a v prvním desetiletí nového tisíciletí. Hojně navštěvované je středisko Kohútka, které se rozkládá ve vrcholové části Javorníků na samotné hranici, takže je snadno dostupné z obou stran. Areál, kde má česká horská služba sídlo na slovenské půdě, jen pár metrů od hraničního kamene, byl v roce 2010 výrazně modernizován a dnes tu lyžařům slouží například čtyřsedačková lanovka. Navštěvované, opravené i rozšířené je středisko Mosty u Jablunkova, oblíbené jsou i resorty Soláň u Velkých Karlovic či Ski areál Javorový vrch, které však na zásadnější proměnu teprve čekají.

MADE IN CZECH-O-SLOVAKIA

Středisko Kasárna s padesáti českými chatami připadlo Slovensku. Dodnes je tu cítit napětí

16. 11. 2022 ▪ 7 min. čtení

Jednoznačně nejznámějším a čím dál více navštěvovaným místem Beskyd a Javorníků jsou však Pustevny. Na místo dorazí podle odhadů i více než půl milionu lidí ročně, a je proto přezdívané Valašský Václavák. Tady se však už dnes sjezdovky neupravují a sedačkovou lanovku, která sem vede ze stanice Ráztoka na okraji Trojanovic, využívají jen turisté a skialpinisté.

Do výše přes 1000 metrů nad mořem mnohé láká nejen výhled na nedaleký vrch Radhošť, ale i stavby slovenského architekta Dušana Sama Jurkoviče. Zejména po ničivém požáru v roce 2020 znovu otevřená, od základů obnovená chata Libušín, ale i socha Radegasta či kaple svatého Cyrila a Metoděje. Před dvěma lety navíc dostaly Pustevny další atrakci, když tu vznikla panoramatická Stezka Valaška neboli stezka mezi korunami stromů.

Pustevny jsou dostupné i pro motoristy po silnici, davy turistů sem ale dnes podle náčelníka Horské služby Beskydy Radana Jaškovského míří také pěšky. Což je prý trend, který vznikl během covidových uzávěr. „Turistů s baťůžky a pohorkami je od té doby, podobně jako skialpinistů, na horách stále více. Přibývá ale i lidí v autech či využívajících lanovku,“ říká náčelník ve své kanceláři v sídle beskydské horské služby právě na Pustevnách. Pohodlnější turisty neodradí ani cena parkování, která činí 200 korun za den a osobní vůz, či částka 220 korun za jednu jízdu na sedačkové lanovce.

V souvislosti s mimořádnou návštěvností Pusteven se objevuje otázka, zda přístup turistů nebo alespoň automobilů do nejoblíbenějšího valašského střediska neomezit. Náčelník horské služby by však byl spíše zdrženlivý. „Je nesporné, že obrovské množství lidí, kteří sem přicházejí, místní přírodě neprospívá. Po vzoru alpských zemí bych však byl opatrný s nějakými zásadními restrikcemi. Sám bych nebyl rád, aby mně někdo říkal, že na nějaké místo už nemůžu, protože je tam, dejme tomu, 300 lidí,“ míní Jaškovský. Podobný přístup zatím zastávají i úřady a obec Prostřední Bečva, která se spíše snaží rozšířit plochu odstavných parkovišť dole ve vsi.

Beskydské Beverly Hills

Modernější podoby se ale nedočkala jen některá beskydská a javornická lyžařská či turistická střediska. Úhlednější a upravenější než před třiceti a více lety jsou i zdejší podhorské vesnice. Místní sídla navíc, na rozdíl od mnohých českých pohraničních oblastí v bývalých Sudetech, poznamenaných dodnes odsunem německého obyvatelstva, často dodržují letitý ráz určený místní lidovou architekturou. Tu charakterizují přízemní roubené domy s dřevěnými štíty s ozdobně kladenými deskami a sedlovou střechou.

Takové domy i nové stavby, které se snaží základní prvky dodržet, je možné najít v řadě obcí, například ve Velkých Karlovicích. Právě ty se staly jedním ze sídel, která se od devadesátých let díky turismu výrazně proměnila a ožila. Asi největší změnu ale prodělala kdysi nevýrazná obec Čeladná u Frýdlantu nad Ostravicí, která se stala symbolem rozvoje oblasti. Pro množství nových ubytovacích domů a celkovou upravenost jí dnes mnozí říkají beskydské Beverly Hills.

Rozvoj Čeladné, kde se už v 17. století tavilo železo v dřevouhelné vysoké peci, ale nenastartoval lyžařský byznys. Impulzem pro proměnu vsi na luxusní podhorské turistické středisko bylo v roce 2001 dobudování největšího golfového areálu v Česku. Čeladná brzy dostala místo návsi nové náměstí, vyrostla tu řada hotelů, drahých vil a apartmánových domů. V roce 2011 pak vznikla u golfového hřiště nová místní dominanta, protáhlá budova architektonicky výjimečného hotelu Miura, ozdobeného nepřehlédnutelnými sochami výtvarníka Davida Černého.

Beskydy a Javorníky po třiceti letech od rozdělení.

Dalších 13
fotografií

I přes překotný vývoj je Čeladná za podobu staveb, které tu vznikly, spíše chválena. Místní moderní lázně s názvem Beskydské rehabilitační centrum se například společně s novým železničním nádražím a hotelem Miura dostaly do výběru nejlepších počinů novodobého českého stavitelství za posledních 25 let. Od roku 2001 si na takzvané dobré adrese, kterou se Čeladná brzy stala, pořídily domy či byty stovky lidí zejména z Ostravska, ale i z jiných částí země.

Často chváleným příkladem, jak sladit moderní architekturu s tradicí, jsou i nedaleké Trojanovice. Za 15 let tady obec vykoupila řadu pozemků a domů, které se po obnově staly vzorem moderní a přitom tradiční venkovské architektury. Ve spolupráci s architektem Kamilem Mrvou tady vzniklo několik ceněných projektů, například pošta, obchod, amfiteátr či restaurace, které za dominantního využití dřeva navazují na tradici valašských staveb.

Rozvoj podhůří na české straně pohraničních hor a naopak spíše stagnaci na slovenské straně si mnozí vysvětlují faktem, že Slováci mají ve své zemi mnohem lákavější horské a turistické destinace v atraktivních pohořích, jako jsou Vysoké a Nízké Tatry, Malá či Velká Fatra. A investují do nich. Zato pro Čechy je podhůří Beskyd a Jeseníků daleko přitažlivější i bližší.

„Je tu ostravská aglomerace s dalšími velkými městy jako Havířov, Karviná, Frýdek-Místek. Zejména odtud k nám na Pustevny vždycky jezdili a stále jezdí lidé. A těžíme z toho i my v podhůří. Řada lidí tu dnes ubytovává turisty, vznikly nové penziony, které vlastní místní,“ říká Jan Mikeska, který žije v Trojanovicích a jako bývalý šéf lanovky na Pustevny strávil u sedaček zavěšených na ocelovém laně více než čtyřicet let života. A touha lidí se dopravit po svahu výše ho živí dodnes. Již jako důchodce vlastní se svým bratrem firmu, která vyrábí dětské lyžařské vleky.

Horal Mikeska byl ale také prvním českým horolezcem, který v 80. letech stanul na vrcholu nejvyšší hory Severní Ameriky Mount McKinley. Z pobytu na Aljašce rád vypráví historku o návštěvě prvního supermarketu. „Byl to pro nás v té době snad ještě silnější zážitek než dobytí hory. Toho zboží, ta rozloha. Mysleli jsme, že je to nějaká putovní výstava,“ říká s nadsázkou.

Ale zpět k rozdílu mezi moravskou a slovenskou stranou hor. Slováci pro ni s trochou hořkosti nabízejí i jiné vysvětlení než jen větší atraktivitu pohoří pro Čechy a tím i české podnikatele. „Z české strany, zejména nejbližších Velkých Karlovic, nevidíme zájem o projekty, které by mohly hory více propojit. Chápu, že jsou v Česku vlivní investoři, kteří chtějí investovat jen na moravské straně, a obce proto raději vycházejí vstříc české podnikatelské obci. Ale je to škoda, z česko-slovenského fondu přeshraniční spolupráce byla například modernizovaná Kohútka, která je ze tří čtvrtin na české straně, významná investice z fondu šla i na středisko Bílá. Ale projekty podané slovenskou stranou, například vesnicí Makov, neuspěly,“ říká majitel vleků ve středisku Kasárne Kubinec.

Starosta Velkých Karlovic Miroslav Koňařík si pamatuje pouze jediný projekt navrhovaný Slováky, který uvízl. „Vzpomenu si jen na projekt na sjezdovku do našeho údolí, což jsme zamítli. Stejně jsme ale museli kvůli ochraně přírody opustit i náš plán na vybudování lanovky na Kasárne. Slováci mají krásná střediska jinde, my se tady zase soustředíme spíše na rodiny a turistiku, podmínky pro náročné lyžaře tu nevytvoříme nikdy,“ míní.          

Hory změnilo i klima. Ubylo lesů i sněhu

Pohraniční hory ale prošly za posledních třicet let i další, možná ještě podstatnější změnou. Podle měření na stanici Českého hydrometeorologického ústavu na Lysé hoře, která je nejvyšším bodem Moravskoslezských Beskyd, patří vrchol mezi místa, kde se v Česku od roku 1961 nejvíce oteplilo. Průměrná roční teplota tady vzrostla už o 2,1 stupně Celsia.

Výstupy na Lysou hory miloval slavný básník Petr Bezruč. Kdyby si vyšel dnes, byl by asi překvapený. Nejen tím, jak bývá na kdysi poklidném místě živo, kolik tu vyrostlo nových staveb, ale i počasím. V zimě už i na plochém vrcholu s kdysi několikametrovými závějemi výrazně ubývá sněhu, v létě zase teploty nezřídka přesahují 25 stupňů Celsia. I v Beskydech a Javorníkách, a to i při výškách nad tisíc metrů, se už proto sjezdovky většinu sezony neobejdou bez sněhových děl.

Mnohem závažněji než lyžařský průmysl ale změna klimatu zasáhla místní smrkové lesy. Beskydy byly spolu s Nízkým Jeseníkem nejdříve, zhruba už v roce 2015, postižené kůrovcovou kalamitou. A ta má hlavní příčinu právě v oteplení klimatu a suchu. Vzrůst teplot zavinil posunutí hranice, pod níž je smrk oslabený a škůdcem ohrožený, do vyšších nadmořských výšek. Dnes je proto pohled na beskydské vrcholy zbavené z velké části lesů místy ponurý. Holé jsou zejména oblasti Veřovických vrchů, masivu Ondřejníku nebo Jablunkovska, odlesněné jsou i severní svahy Beskyd od Velkého Javorníku po Stolovou. Někteří turisté si tady trochu cynicky nebo s nadsázkou pochvalují, že se jim otevřely zcela nové výhledy.

Oteplení klimatu zaznamenali i horalé, kteří žijí na odlehlých místech, kam se dostat zejména v zimě bývá obtížné. Dnes devětaosmdesátiletý Miroslav Surovec přebývá už od sedmdesátých let na samotě několik kilometrů od vsi Morávka. Usměvavý muž s plnovousem si všiml, že sníh se nejen na cestě, která ho s civilizací spojuje, objevuje později. A bývá ho podstatně méně než v předchozích desetiletích. „Kdysi tu bývaly i dva metry sněhu, a abych se dostal ke dřevu, tak jsem si musel prokopat tunel. To už dnes nehrozí,“ říká bývalý učitel, kterého občas navštěvuje jeho vnuk a manželka, která život v divočině odmítla a sama pobývá v bytě ve Frýdku-Místku.

Surovec ale na bydlení vysoko v horách, které se pro něho zase tolik nezměnilo, vidí jen výhody. „Třeba covidu jsem se vyhnul, až sem ten zmetek nedorazil,“ usmívá se a dodává: „A kromě bolavých nohou si chodím k doktorovi jen pro potvrzení, že jsem zdravý.“