Podle posledních čísel světové banky předběhla naše ekonomika nedávno nejen Izrael, ale dokonce i Japonsko (nejpřehledněji zde). A to v HDP na hlavu v paritě kupní síly.
Jde o standardní měřítko, ve kterém se ekonomiky často srovnávají – tedy v celkovém výkonu ekonomiky poděleném počtem obyvatel a bere se v potaz cenová hladina, tedy to, co si člověk v dané zemi skutečně koupí. V tomto ukazateli doháníme i Itálii, od které jsme podle posledních čísel z roku 2020 již vzdáleni jen necelá dvě procenta. Takže je dost dobře možné, že jsme předběhli Itálii právě ve chvílích, kdy čtete tyto řádky.
Pro čtenáře mírně sledující tato témata není asi žádným tajemstvím, že ze všech postkomunistických zemí jsme v tomto ukazateli na prvním místě. V roce 2012 jsme konečně předběhli Slovinsko a v jednu dobu nás dohánělo Slovensko, ale od roku 2015 mu utíkáme a Slováci se od té doby bohužel propadli na samotný konec visegrádské čtyřky, ačkoliv byli dlouho na druhém místě.
Podobný příběh ve větším můžeme sledovat v Japonsku, stačí „pár desetiletí“ stagnace a předhání je bývalá postkomunistická země, která před podobnými „pár desetiletími“ šilhala po Tuzexech. Dnešní nákup průměrného důchodce je bohatší než kdysi luxusní nákupy za bony.
Ve stejném měřítku jsme sedm procent vzdáleni průměru EU, a dokonce jen čtrnáct procent pod Kanadou a dvacet procent pod Finskem. To v žádném případě není závratný rozdíl. Zejména pokud si pamětníci vzpomenou, jakou nedosažitelnou metou se Finsko na začátku transformace zdálo, kdy jsme u nás měli prázdné regály a po Západě jsme jen toužebně pokukovali.
A zároveň si vzpomínám, jak se nordický model (Finsko není Skandinávie) často na různých konferencích dával za vzor dobře fungujících a přitom příjmově vyvážených ekonomik nejen u nás, ale i po světě. A sem patří další dobrá zpráva. Co se týče příjmové nerovnosti, v Giniho koeficientu, tedy stručně řečeno příjmovými rozdíly mezi nejbohatšími a nejchudšími, jsme na tom – alespoň dle této statistiky – lépe než výše zmíněné Finsko. A nejen Finsko, dokonce i ostatní země bohatého a sociálně poklidného severu trpí vyšší příjmovou nerovností než my, nebo přinejmenším srovnatelnou. Natož ve srovnání s USA, které v této statistice vykazují dvojnásobně horší čísla proti zemím evropským.
Tuto statistiku je třeba brát s rezervou a zdaleka to vůbec neznamená, že zde nemáme chudé, nebo že jich je málo. Ale situace i v takových zemích jako je Finsko, trpí podobným problémem. Chudí jsou zkrátka i v bohatých zemích.
Konec blbé nálady v Čechách aneb Nový prezident a důležitost pozitivního ducha pro ekonomiku
Jinak je to s majetkovou nerovností, jinak je to s výší mezd. Ty mají třeba Slovinci překvapivě vyšší. České mzdy jsou obecně nižší, než by podle přepočtu HDP na hlavu měly být. Mzdy máme nižší, ale jsou rozděleny přinejmenším srovnatelně se Skandinávií. Navíc zejména žalostný stav exekucí a milostivého léta je třeba řešit – to ovšem vypovídá o něčem jiném, než o ekonomické dynamice. Vypovídá to o tom, že máme politicky špatně udělaný a dlouho neřešený osobní bankrot a cestu z něj. A daňové nesrovnalosti, které by bylo dobré narovnat. A bude dobře, když se právě na toto zaměříme. Ekonomika šlape dobře, zbytek je spíše na právnících a politicích.
To vše neznamená, že na tom nemůžeme být lépe, a už vůbec ne, že není co zlepšovat, ale v mezinárodním srovnání – a to z mnoha úhlů – si opravdu nevedeme špatně, ba spíše naopak.
A dokonce ani v tom stěžování na tom nejsme tak bídně. Podle staršího mezinárodního srovnání Gallup World Poll, kde se sleduje nespokojenost s životním standardem versus opět HDP na hlavu v paritě kupní síly, jsme vlastně celkem spokojení. Třeba ono Finsko, které je sice bohatší, má stejný počet nespokojených jako my, podobně jako v mnohem bohatších USA nebo Irsku. V mírně bohatší Itálii je o třetinu víc nespokojených než u nás. V Litvě, o kousek chudší než my, je se svým životním standardem nespokojených víc než padesát procent obyvatel. U nás je to dvacet.
Takže si vlastně nemůžeme stěžovat ani na to naše stěžování.
