Česko. Velmi šťastná země plná velmi naštvaných lidí

Bylo to docela překvapení. Česko je podle žebříčku World Happiness report osmnáctou nejšťastnější zemí světa. Přitom když člověk sleduje realitu v naší zemi, zrovna velkou míru štěstí nepozoruje. Známe to všichni. Když přijedete z jakékoli země, která je v žebříčku štěstí hluboko pod námi, pokud to tedy zrovna není Turkmenistán nebo Bělorusko, máte už cestou z letiště pocit, že jste přijeli do Půlnočního království. Lidé jsou zachmuření, nahrbení, jaksi permanentně nakrknutí. Rozhodně nevypadají jako reprezentanti nejšťastnější desetiny lidstva, natož jako občané osmnácté nejšťastnější země světa.

Jak to je celé možné? Jak to, že jsme statisticky, podle výzkumníků šťastní, aniž by se to ale propsalo do toho, že by se lidé na sebe vzájemně usmívali, natož aby se usmívala celá naše společnost?

Možné vysvětlení je v tom, že v Česku, více než kde jinde na světě, žijeme dva životy. Privátní a veřejný. Když mezi nás vyrazí výzkumníci Gallupova ústavu a zastihnou nás v soukromí, což při zvolené metodice asi ani jinak nejde, odpovídáme racionálně. Jako lidé z nejšťastnější části světa, s největší mírou materiálního bohatství, s nejdokonalejší zdravotní péčí, s propracovaným důchodovým systémem, obecně s velkou mírou formální solidarity. Těžko taky odpovídat jinak, protože když se nad svou situací poctivě zamyslíme, musíme nutně přiznat, že nám nehrozí hlad, střechu nad hlavou má skoro každý, většina lidí i chalupu, a když se nám něco stane, je u nás za chvíli záchranka, která nás odveze do špičkové nemocnice. A tak říkáme: „Je to tady O. K., pohoda, klídek, jsme spokojení a šťastní.“

Jenže když vylezeme ze soukromí do veřejného prostoru, pocit pohody najednou mizí. Najednou se cítíme mizerně, ohroženě, máme dojem, že po nás někdo jde. Štěstí je fuč, začínáme se podezíravě mračit.

Proč se to děje?