Z ochránce idolem sociálních sítí. Další zvíře zachráněno, píše hajný z Makova

Z dálky slyším strašný řev ptáků. Otevřu venkovní dveře a na dvoře vidím malého kosa. Nevím, co se stalo. Leží, snaží se hýbat, ale má něco s křídly. Vidím krev. Opodál stojí můj pes. Chňapl po něm? Nebo kos spadl? Nevím, co se stalo, ale vím, kam jet. Všichni na Strakonicku a Písecku vědí, kam mají v těchto situacích zamířit. Do záchranné stanice živočichů Makov.

V Makově přijímají veškeré poraněné, nemocné či jinak handicapované volně žijící živočichy a pečují o opuštěná mláďata. Za svoji existenci zachránili několik desítek tisíc zvířat. Jen vloni tu přijali 687 zvířat ze 70 druhů. Trvale se ve stanici a expozicích léčí okolo stovky zvířat. Z toho bylo nejvíce kachen divokých, netopýrů rezavých, ježků západních a poštolek obecných.

V jihočeském Makově odchovali vloni také šest čápů, dva bílé a čtyři černé, a 13 poštolek. Nejznámějšími loňskými příjmy byli lelek lesní, bukáček malý a pochopitelně i můj malý kos. Vzpomínám si, jak v rukách odborníků hrdě vztyčil hlavu. Bylo na něm vidět odhodlání žít. A já vím, že přežil. Ale na to, jak to s ním doopravdy dopadlo, se raději nikdy nezeptám.

Po půl roce se vracím do Makova zpět. Tentokrát na reportáž. „Máme tu teď relativní klid. Od dubna do září, kdy se budou rodit mláďata, nás ale čeká šílenství,“ říká mi Libor Šejna, hajný z Makova, zatímco mi ukazuje dvě malá divoká prasata, která nedávno přijali.

„Zajíčka tu zatím nemáme žádného, ale to za pár hodin už nemusí platit,“ dodává a pokračuje: „Zrovna včera mi volala městská policie, že u popelnice našla klec s domácím králíkem, zda nám ji mohou přivézt. My sice bereme jen volně žijící zvířata, ale řekl jsem jim, že pokud je v nouzi, ať ho přivezou. Takže tu teď máme i malého černého králíčka.“

V areálu stanice je vybudováno 35 voliér s celkovou rozlohou 4000 metrů čtverečních. Stanice je rozdělena na tři části: expoziční, léčebnou a rehabilitační a vypouštěcí. Je tu velká zasíťovaná rozlétávací voliéra, tři jezírka, dvě zalesněné části a samozřejmě i technické zázemí stanice.

Na nějakou pracovní dobu se tu nehraje. Svátky i víkendy jsou stejné jako běžné dny. Zraněná zvířata potřebují téměř nepřetržitou péči a některá mláďata se musí krmit až desetkrát denně.

A co se stává, když je na jaře příjmový nával a voliér jen 35? „Máme kromě voliér i spoustu různých klecí. Mláďata krmíme všichni včetně mé ženy Mirky, která učí na místní malotřídce. Ta se specializuje právě na krmení malých zajíčků a srnčat. Takže když přijdou dny, kdy máme i dvacet nových případů denně, chodíme tu s klíckami z kanceláře do kanceláře a různě si je předáváme. Je to náročné, ale vždy to nějak zvládneme,“ uklidňuje mě Libor Šejna. Přestože tu na plný úvazek pracují jen dva zaměstnanci, po práci pomáhají členové rodiny jako dobrovolníci a peníze na provoz se tu shání, kde se dá.

„Podporují nás města jako Písek, Strakonice, Blatná a Vodňany, ale i Jihočeský kraj, ministerstvo životního prostředí a řada obcí. Zrovna nedávno jsme obeslali se žádostmi o podporu na dvě stovky obecních úřadů,“ vysvětluje hajný.

První voliéry ze stánků

Záchrannou stanici živočichů Makov založil v roce 1993 Český svaz ochránců přírody. „Shodou okolností jsem před chvílí vyráběl cedulku, na které bylo napsáno 1993–2023. Třicet let práce pro přírodu,“ povídá hajný z Makova, který zvířata také rád fotí.

Už jako kluk pobíhal po lesích a zajímal se o kdejakého živého tvora, zejména ho uchvátili dravci a sovy. Pro nikoho tak nebylo překvapením, když si po lesnické škole složil sokolnické zkoušky. A všichni v okolí věděli, že má doma dravá zvířata.

Záchranná stanice spolupracuje na odchovu a vypouštění sovy pálené do volné přírody. Ptáky vrací na místa, kde se dříve vyskytovali a dnes už nejsou.

„Věděli, že je tu nějaký podivín, který chodí s dravci a létá s nimi po polích. Jakmile někdo našel zraněného ptáka, přinesl mi ho do hájovny. Místo pěti dravců jsem měl najednou doma pět sov a deset poštolek,“ líčí mi své začátky.

Založit si vlastní záchrannou stanici byla již jen otázka času. Přesně před třiceti lety ji začal budovat spolu s kamarádem Radkem. V době, kdy byly v Česku tyto typy stanic ještě v plenkách.

Zatímco čeští podnikatelé zakládali v devadesátých letech své snové byznysy, ze kterých jsou dneska miliardové mezinárodní společnosti, Libor s Radkem chodili po úřadech a honili razítka pro to, aby zachraňovali životy zvířat. Stanici rozjížděli s pěti voliérami. Na dnešní poměry možná trochu honosné označení pro historické stánky původně sloužící k prodeji již neznámo čeho.

Záchranná stanice

Další 4
fotografie

Teď, když se rozhlédnete po makovské záchranné stanici, vidíte moderní voliéry s dostatkem prostoru, plné zeleně. Vidíte jezírko, kolem kterého se prochází srna, a na vodní hladině bezstarostně plující labutě a kachny. Vidíte tu divokého králíka, který se před vašimi zraky schovává do vydlabaného kmenu stromu, veverku pozorující, co se kolem děje, a vidíte kočku, která se k vám na každém kroku lísá a které neunikne vůbec nic.

„Jo, před třiceti lety. To jsme byli ještě mladí, plní energie a tak trochu blázni,“ přeruší mé kochání okolím hlas hajného. Vypráví mi o tom, jak se na začátku snažili stavět s kamarádem vše sami a stanici provozovali z drobných finančních darů.

„Někdy kolem roku 2010 jsme už cítili, že je toho na nás moc, a začali jsme uvažovat, že skončíme. Pak jsme se dostali do programu ministerstva životního prostředí a z dotace jsme kompletně stanici zrekonstruovali. To nám dalo elán pokračovat. Navíc jsme stejně věděli, že kdybychom stanici zavřeli, ještě dalších pět let by nám zvířata lidé vozili,“ je přesvědčený hajný, jehož záchranné akce sleduje na Instagramu Hajnyzmakova 40 tisíc lidí a který mi stále opakuje, že jsou jen malá stanice u lesa. Aby si lidé snad nemysleli, že jsou velcí jak pražská zoologická zahrada.

V přímém přenosu

„Vím, že řada záchranných stanic stavěla z dotací různé přednáškové sály a všechno možné. Já ale tvrdím, že nejlepší sál je stát tady pod těmi našimi duby,“ ukazuje „sály“, které my tu v jižních Čechách máme nejraději.

Příznivci moderních technologií mohou zase z Makova sledovat online přenosy díky dvěma kamerám. Jedna zabírá jezírko a část stanice s lesem, druhá přes zimu ptactvo na krmítku a přes léto hnízdění bílých a černých čápů. Online přenosy jsou zde nepřetržité, dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu.

„Lidé mohou vidět střípky z naší činnosti. Díky tomu máme ohlasy z celého světa, od Čech po Japonsko,“ říká zachránce zvířat, který mi přiznává, že sám sleduje podobné přenosy z různých zemí.

„Máme také zpětné vazby od desítek škol. Paní učitelky nám píší, jak dětem každé ráno pouští přímý přenos z našeho krmítka a jak se těší, co uvidí. Naše ošetřovatelka Jiřka jim vždy v osm hodin před tím krmítkem zamává do kamery a něco poví,“ líčí mi Libor Šejna a úplně u toho září.

„Tohle by mělo být povinné, aby každé ráno děti sledovaly okno do lesa.“

Záchrana vykoupená smrtí

Srdcovou záležitostí je pro hajného z Makova odchov čápů. Odchovali zde již přes padesát mláďat narozených handicapovaným rodičům, kteří sami nemohou létat. „Občas nám odněkud zavolají, že někde sídlí čáp, který má náš kroužek. Vloni jsme se byli tady v Čechách takto podívat hned na dva. Tyhle zprávy nás vždy nabijí. Třeba když se dozvíme, že čáp, který se narodil u nás před deseti lety, teď hnízdí někde v Německu u moře,“ pokračuje ve vyprávění muž s velkým srdcem.

„Někdy přicházejí také smutné zprávy, třeba z Eritrey, kde zabili našeho černého čápa a teď naše vysílačka vysílá z nějakého jejich kostela. Nebo když kluci v Libanonu se baví tím, že pro zábavu střílí čápy brokovnicí,“ připomíná Šejna kruté případy.

„Jednou zase shořel náš bílý čáp v Bulharsku na drátech elektrického vedení. Tenkrát v Izraeli sledovaly jeho let děti ve škole a čekaly každý den, až přiletí, a on spolu s dalšími asi padesáti ptáky na těch drátech zahynul. V Bulharsku o tom vyšel článek. Stálo v něm, jak zahynul a jak děti v Izraeli na něj čekaly. Bulharská energetická společnost pak na základě toho článku předělala celou trasu, na které umíraly stovky čápů ročně. Takže jsme se alespoň uklidňovali tím, že náš čáp zachránil tisíce jiných čápů z celého světa,“ dokončuje hajný příběh s dojetím v hlase.

Zbytečně odebraná mláďata

Řada zvířat by nemusela v záchranné stanici vůbec skončit, kdyby lidé respektovali pravidla přírody. Do stanice se každý rok dostává mnoho zbytečně sebraných srnčat a malých zajíčků. Lidé někde uvidí schoulené zajíčky, namačkané na sebe, a mají pocit, že jsou opuštění a potřebují zachránit. Ale je to přesně naopak. Samice k nim chodí jednou dvakrát denně, a aby nepřilákala žádné predátory, vůbec se u mláďat nezdržuje.

„Nezachraňujte mláďata ve volné krajině, ani když je najdete na městském pískovišti. Jestliže je najdete někde na cestě, stačí je poponést o pět metrů dál. Jen je neodnášejte z přírody,“ prosí hajný.

„Jednak odvezete mláďata samici, což je samo od sebe šílené, jednak je chov zajíčků velmi těžký. Jsou to velcí stresaři a častokrát tím stresem uhynou. Vždy je musí krmit jen jeden člověk a nikdo jiný k nim nesmí. Jiná věc je, když najdete na silnici přejetou zaječici a blízko ní mláďata,“ doplňuje.

To samé platí v případě ježků, které na podzim lidé sbírají jako houby v domnění, že zachraňují zvířata, která to ale ve skutečnosti nepotřebují.

Přenosy sledují děti ve školách

Záchranná stanice také spolupracuje na odchovu a vypouštění sovy pálené do volné přírody. Ptáky vrací na místa, kde se dříve vyskytovali a dnes už nejsou. Pořádá také přednášky a besedy pro děti. Ročně tuhle malou stanici dle slov hajného z Makova navštíví deset tisíc lidí. Docela dost na malou stanici u lesa.

„Jezdí k nám děti, ale i stacionáře důchodců. Kolegyně všechny stanicí provází, ukazuje voliéry a vypráví příběhy o tom, jak se které zvíře k nám dostalo. Vysvětlujeme dětem, jak se dalo předejít tomu, aby u nás zvířata skončila, a věříme, že právě tato práce s dětmi pomůže k tomu, aby věděly, že se nemají zvířata z volné přírody odebírat,“ věří Libor Šejna. „Také věřím v to, že touhle osvětou zachráníme více zvířat, než bychom kdy zvládli tady u nás.“

Život se zvířaty

Stáhněte si přílohu v PDF

Smyslem záchranných stanic je podle Šejna rovněž i výchova a vzdělávání. „Není možné, aby děti poznaly lva či slona, ale netušily, jak vypadá koroptev či bažant,“ zdůrazňuje.

Stejně jako na víkend, nehraje se v Makově ani na plány do budoucna. Nevyplňují se zde žádné tabulky, co by jak mělo být. „Naším plánem je udržet stanici v chodu tak, aby se zde líbilo léčeným zvířatům i návštěvníkům,“ říká bez rozmýšlení jihočeský hajný a nadšeně mi vypráví, jak nedávno rozšířili parkoviště ze tří míst na osm. O letních víkendech přijíždí ale i padesát aut. 

Stanici může veřejnost podpořit kromě zaslání peněz také adoptováním zvířat, koupí budky nebo krmítka pro ptáky či dovozem krmiva.

„Líbilo by se mi, kdybych pro záchrannou stanici nadchnul nějakého rodinného nástupce. Máme dvě dcery a zatím tři vnoučata, tak uvidíme. Tohle by bylo mé přání do budoucna,“ dodává Libor Šejna.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Život se zvířaty.