Letní karteziánské úvahy o smyslu aneb Úvahy pro naše „já“

Člověk to slovo používá denně desetkrát, možná stokrát. Ze všech slov, která používáme, zdá se na první pohled být nejjasnější, přitom je bezednou hlubinou. Je to jediné označení entity, u které máme přístup k jejímu vnitřku a kterou bychom mohli a měli znát, a přesto neznáme. Je to jediné slovo, kterým nepopisujeme něco zvnějšku jako pozorovatelé, ale kterým pozorujeme. Je to zároveň také jedna jediná věc, na které se všichni shodnou, že zcela jistě existuje. Je to entita, o které ekonomie říká, že o ni celý život pečujeme a staráme se – každý po svém – o její maximální blaho. Co je tato nekonečně tajemná, a přesto nejvíc běžná entita? Skrývá se za slovem „já“.