Vláda slíbila zákon o sociálním podnikání, nikdo z politiků se k němu ale nehlásí

Lidí, pro které není snadné získat a udržet si zaměstnání, které by jim umožnilo důstojný život, je v České republice mnoho. I přes dlouhodobě nízkou nezaměstnanost je zde hned několik skupin lidí, kteří se na trhu práce jen těžko uplatňují. Těžko hledají zaměstnání, střídají často málo placené a náročné profese, mnohdy bez smluvního ukotvení. Končí v nemilosrdných rukou majitelů pracovních agentur a žijí v jimi vlastněných ubytovnách. Mnozí z nich řeší řadu dalších problémů – od vysokého zadlužení přes různé druhy závislostí, psychické i zdravotní problémy. Typicky jde o propuštěné vězně, ty, kteří opustili dětské domovy, nebo ty, kteří vyrůstali v chudinských lokalitách a neúplných nebo nefungujících rodinách. Mnozí z nich jsou v pravidelném kontaktu se sociálními pracovníky nebo s pracovníky úřadu práce, jiní se životem protloukají sami na vlastní pěst. Přitom by mnozí z nich mohli najít své uplatnění na trhu práce.

Na mnoha místech republiky přitom jako funkční a účinný nástroj již řadu let fungují tréninková pracovní místa a sociální podniky, které napomáhají tomu, aby tito lidé rozvíjeli dovednosti potřebné pro získání a udržení stabilního zaměstnání.

Jenže sociální podniky zná v České republice praxe, nikoliv však zákon.