Strukturální změny v ekonomice byly na konci minulého týdne tématem tradiční konference americké centrální banky v Jackson Hole. Promluvil jak šéf banky Jerome Powell, tak šéfka Evropské centrální banky Christine Lagardeová. Oba proslovy byly z hlediska krátkodobého a střednědobého výhledu vnímány pro úrokové sazby jako lehce jestřábí. V obou případech to zapadalo do současného narativu o úrokových mírách, které možná už nebudou růst, ale zůstanou na delší období na současné vysoké úrovni.
Soustředit se na krátkodobý a střednědobý výhled pro úrokové míry znamená přehlédnout hlavní pointu celé konference. Jako skoro vždy ani letos nebyla současná situace hlavním tématem. Tím byly naopak strukturální změny v ekonomice. Tedy ty, které se odehrávají v horizontu několika let nebo třeba i dekád.
Zasedání v Jackson Hole ukázalo, že se centrální bankéři obávají inflace více než investoři
Z hlediska měnové politiky se strukturální změny dotýkají hlavně otázky rovnoměrných úrokových měr, tedy hodnot, na kterých by se měly ustálit v dlouhém období. Je zde totiž několik důvodů, proč by tyto hodnoty mohly být výše, než jsme si během minulé dekády zvykli. Lagardeová například zmínila několik nových proinflačních faktorů. V první řadě je to podle ní jak klimatická změna, mající za důsledek častější skokové nárůsty cen potravin, tak i boj proti ní, jenž povede k vyšším cenám energií. K tomu se dá přičíst i současná geopolitická situace, která může vést k deglobalizaci, a tím pádem i vyšším cenám zboží. A konečně existují i názory, že demografické trendy se změní z protiinflačních na lehce proinflační.
Pokud budou strukturální změny opravdu proinflační, bude to znamenat, že centrální banky budou muset držet úrokové míry nejen výše než v minulé dekádě, ale dokonce i výše, než si většina z nich nyní představuje. Je tak možné, že se americké úrokové sazby vrátí k hodnotám začínajícím dvojkou pouze během akutních recesí, a ne v normálních obdobích, jak sami centrální bankéři nyní předpokládají.
