Prezident Petr Pavel udělil první vyznamenání a pronesl první projev u příležitosti státního svátku 28. října. A řekněme, že to byl ve srovnání s jeho předchůdcem balzám na nervy společnosti. Ze všeho byla cítit Pavlova snaha nebýt jako jeho poslední dva předchůdci, Václav Klaus a Miloš Zeman. Nerozdělovat, neprovokovat, neurážet, nevyvyšovat se. Snaha byla, pravda, místy trochu křečovitá, což se prezidentovi v jeden moment komicky vrátilo. Ale celkově můžeme říci, že Česko po dvaceti letech konečně prožilo svůj svátek v solidní, smířlivé atmosféře.

Mottem vyznamenání, která Petr Pavel udělil, může být slogan z devadesátkové reklamy na jakýsi čisticí prostředek: „Vyčistí a nepoškrábe.“ Prezident se pokusil vyčistit všechny skvrny, které na vyznamenáních zanechal Miloš Zeman, a zároveň nikoho neurazit. Vyznamenal ty, kteří si to objektivně zasloužili a které Zeman z osobních důvodů ocenit nechtěl (Petr Pithart, Karel Schwarzenberg, Tomáš Halík, Pavel Rychetský), a splatil tím dluh státu vůči těmto osobnostem.

Ocenil ty, kteří si vyznamenání od Zemana vzít z morálních důvodů nechtěli (Vladimír Mišík, Marta Kubišová, Jiří Grygar), čímž provedl úklid po Zemanově éře. Medaili Za zásluhy obdrželo několik signatářů Charty 77 (mimo jiné Eva Kantůrková, Jaroslav Jírů), tím Petr Pavel zdůraznil nejen demokratické hodnoty, na kterých naše společnost stojí, ale podtrhl distanc od vlastní komunistické minulosti. Zapeklitý problém bratří Mašínů vyřešil prezident šalamounsky oceněním jejich sestry Zdeny. Do seznamu vyznamenaných přidal nezpochybnitelná jména válečných hrdinů, zachránců životů, známých i méně známých vědců, umělců a sportovců. A doplnil je těmi, na kterých se celý národ shodne: tedy tvůrcem Čtyřlístku Jaroslavem Němečkem a scenáristou a hercem Divadla Járy Cimrmana Miloněm Čepelkou.

Pavlův medailový mix se samozřejmě dá z nejrůznějších úhlů kritizovat. Třeba proto, že ocenění nedostal nikdo ze současných českých byznysmenů, přičemž inovátorů, kteří mají potenciál táhnout Česko dopředu a kteří navíc projevují společenskou odpovědnost, nemáme málo. Za všechny můžeme jmenovat třeba rodinu Vlčkových, která už vydala na charitu přes miliardu korun. Lze také namítnout, že vyznamenání nedostal nikdo, kdo aktuálně dělá Česku skvělé jméno v uměleckém světě – například Jiří David, autor proslulého srdce nad Pražským hradem.

Pavel se zřejmě skrze jména oceněných nechtěl příliš dotýkat současnosti, aby pokud možno nikoho nenaštval. Jeho výběr je tedy možná až příliš opatrný, příliš očekávatelný, příliš „bez chuti a zápachu“. Ale celkově je dobré vždy srovnávat nikoli s ideálem, ale s tím, co se dělo dříve. A v této perspektivě je Pavlův výběr vyznamenaných opravdu dobrý: žádní estébáci, žádní byznysoví kamarádi, žádní dezinformátoři, žádné hvězdy normalizační televizní zábavy, jak bývalo zvykem za bývalého prezidenta Miloše Zemana. Ocenění, která Miloš Zeman degradoval na medaile za zásluhy o Miloše Zemana, se opět stala plnohodnotnými státními vyznamenáními. Sám Zeman za tuto změnu přístupu „vyznamenal“ Petra Pavla tím, že se ceremoniálu odmítl zúčastnit. K čemuž můžeme Petru Pavlovi upřímně gratulovat.

Projev, který měl nejen patu, ale i hlavu

Stejně tak mu můžeme gratulovat k projevu, který pronesl. Prezident byl, pravda, nejistý. Bylo zřetelné, že si projev nenapsal sám a že se stále těžko sžívá se svou pozicí. Ale podstatný je obsah. A ten, na rozdíl od Zemanových spatra pronášených vyprávěnek, prošpikovaných pseudobonmoty, měl nejen hlavu, ale i patu.

Rozhodně nešlo o nějaký rétorický skvost. Prezident chvílemi působil jako student, který čte referát, jejž mu napsal spolužák. Projev byl ale řízen dobře nastaveným geopolitickým kompasem a nezůstalo v něm jen u obecných proklamací – šel od analýzy stavu, ve kterém se Česko nachází, odvážně i ke konkrétním řešením pro budoucnost.

Stručně: Petr Pavel připomněl sebevědomou a úspěšnou první republiku, odmítl sebepodceňování a volal po sebevědomém Česku, které přestane být zemí, jež si stále jen na něco stěžuje. Vymezil se proti oblíbenému okopávání Evropské unie, upozornil, že EU investovala do podpory našich strukturálně postižených regionů víc než všechny naše dosavadní vlády. „Není to Brusel, který rozhoduje o nás bez nás. Jsme to všichni my, kteří rozhodujeme o společné Evropě,“ prohlásil. Můžeme podle něj EU ovlivňovat správným směrem, máme přitom stejné šance jako ostatní země. Není to „my a oni“. Jsme Češi, ale zároveň Evropané, řekl Pavel.

Bylo přitom zábavné sledovat mimiku exprezidenta Václava Klause, který dopoledne 28. října na vlastním shromáždění za aplausu lidí jako děkan národohospodářské fakulty VŠE Miroslav Ševčík či moderátor Xaver Veselý, prováděl přesně ono okopávání EU, před kterým Pavel varoval. „Dnes u nás doma nejsme sami. Už je tu s námi se všemi svými viditelnými i neviditelnými emisary i jejími ochotnými domácími pomocníky i EU,“ prohlašoval na vlastní akci Václav Klaus a dal tak vzpomenout na normalizační rétoriku hovořící o „zaprodancích a samozvancích“. Ve Vladislavském sále se pak při projevu Petra Pavla tvářil, jako by polkl kilo ústřic bez citronu. Ale lze ho samozřejmě, na rozdíl od Miloše Zemana, ocenit za to, že do Vladislavského sálu vůbec dorazil. Smysl pro státnické povinnosti Klausovi – bez ironie – stále nechybí.

Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. Celé díly poslouchejte na

Zpět k projevu Petra Pavla. Odmítl šířící se antiukrajinské nálady, prohlásil, že pomoc Ukrajině je výrazem hodnot, které sdílíme s demokratickým světem. Zdůraznil, že uprchlíci jsou už zapojeni do české ekonomiky a platí daně. Odmítl populismus, lákadlo pevné ruky pohrávající si s nacionální nesnášenlivostí a odporem vůči těm, kteří přicházejí zvenku. „Chceme být zemí svobodných lidí, nebo zemí těch, kteří se odevzdávají do rukou těch, kdo slibují, že se postarají?“ zeptal se řečnicky Pavel a vyzval k občanské aktivitě, k tomu, co Havel nazýval občanskou společností. Co si v tu chvíli myslel Andrej „prostě to zařídíme“ Babiš, by bylo jistě zajímavé vědět, ale patrně by se to nedalo publikovat.

Potlačit myšlení ve stylu „to nejde“ 

Nejzásadnější část projevu byla ekonomická: Pavel šel přímo k jádru toho, na co už léta upozorňují špičkoví ekonomové: naším bohatstvím jsou hlavně lidé, a jen pokud toto bohatství dokážeme rozvíjet, můžeme hrát ve světě první ligu. Potřebujeme nový společný směr, lepší vzdělávací systém, efektivnější státní správu, ekonomiku více založenou na inovacích, provázanou s výsledky výzkumu. Musíme přeměnit ekonomiku z výrobní na vzdělanostní. Dnes nestačí jen něco vyrobit. Je nutné to vymyslet, prodat a zajistit servis. Možná je to už banální, ale asi tak úplně ne, když se nám to stále nedaří a když vlády, včetně té současné, se ke strukturálním reformám nemají a jen se tváří, že je vzdělání jejich priorita. (Copak si v tenhle moment prezidentova projevu asi myslel Petr Fiala? Publikovatelné by to asi bylo, ale udělá s tím premiér konečně něco?)

A asi to nejdůležitější, co prezident řekl: Abychom uspěli, měli bychom potlačit naše národně specifické myšlení, že něco nejde. Měli bychom si říci „chceme – můžeme – konáme“. A když se to nepovede, tak to vzít jako hrdinové ze série Batman: „Padáme proto, abychom se naučili znovu vstávat.“

Pavel má pravdu: Pokud by se tohle nastavení povedlo do Česka přenést, byli bychom asi skutečně brzy tam, kde chceme být – na špici světa. Samozřejmě je to jen zbožné přání, s konstantami národní povahy z roku na rok hnout nelze. Ale aspoň v den státního svátku je dobré ideál formulovat.

Prezident Petr Pavel ve své premiéře 28. října celkově obstál. Státní svátek v jeho pojetí byl konečně opět standardním státním svátkem, nikoli festivalem politického egoismu jako u jeho dvou předchůdců. Tvrdit, že projev byl vysloveně slabý, může jen ten, kdo nesouhlasí s jeho prozápadním obsahem, nebo ten, kdo si ujíždí na prázdných bonmotech. Na celkově plusovém vyznění Pavlova prvního 28. října nic nemění ani to, že se mu přihodil drobný karambol, takže si letošní státní svátek leckdo bude pamatovat hlavně jako den, kdy prezident praštil při ceremoniálu příslušníka Hradní stráže do hlavy praporem. Komický incident můžeme brát symbolicky – jako konec éry, kdy se prezidenti brali smrtelně vážně a strhávali do smrtelné strnulosti celou zemi.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist