Ministerstvo práce a sociálních věcí dotáhlo do legislativní podoby návrh změn důchodového systému, který vláda odsouhlasila v květnu. Stručně řečeno, do důchodu se bude odcházet později a samotné důchody budou nižší vůči tomu, na co se důchodce může těšit dnes. A to – s několika málo výjimkami, kam patřily například loňské valorizace – není zrovna vyhlídkou na zlepšení životní úrovně proti současnosti.
Důvody pro navrhované změny jsou jasné: populace stárne, lidé začínají pracovat v čím dál pozdějším věku, dožívají se více let a náš penzijní systém je neudržitelný. Po změně sice bude i nadále schodkový, nicméně o něco méně, než by byl, kdyby se nezměnilo nic.
Z hlediska země, která si prožila tříletý experiment se skutečnou důchodovou reformou, jde o revoluci, byť pod heslem parametrická změna. O prodlužování věku odchodu do důchodu se sice snažila už tzv. malá důchodová reforma exministra Jaromíra Drábka, vláda, která nastoupila po něm, ji ale prohlásila za asociální a zrušila ji.
Reforma současného ministra Mariana Jurečky je o trochu šetrnější. Alespoň prodlužování věku odchodu do důchodu by tedy mohlo (ne nutně muselo) přežít nejen projednávání v parlamentu, ale snad i další vlády.
Bez ohledu na to, v jaké podobě nakonec Jurečkova reforma projde, není od věci se zaměřit na to, co v ní zásadně chybí. Za prvé je to klasický druhý pilíř. To, co by zmíněné parametrické změny odlišovaly od „pravé“ důchodové reformy. Ta je ovšem v následujících minimálně dvou generacích politiků asi jen těžko prosaditelná. Respektive, pokud se nestane nic skutečně katastrofálního, skutečnou změnu, která zahrnuje povinné odvody zaměstnanců i firem do speciálního fondu, nikdo ani navrhovat nebude. Klasický třípilířový systém tedy můžeme pro následující léta s klidem odložit a všichni ti, kdo se reformě penzí v minulých třech dekádách věnovali, ho i nadále mohou používat jako mentální cvičení při vysokoškolských přednáškách.
Velká malá penzijní reforma je tu. Přináší nižší vyšší důchody
Zadruhé se vraťme k tomu, co je pravděpodobnější a co v současném návrhu také není. Začněme demografií, se kterou čeští politici pracovat neumí. Ve chvíli, kdy je málo dětí, bude výhledově také málo pracovníků, a tudíž se celý systém důchodu hroutí. Jenže ve chvíli, kdy je dětí naopak hodně, a tudíž by mohl být průběžný systém ufinancovatelný, systém nezvládá školky, školy, gymnázia, a jak bude vidět za pár let, až se přežene největší babyboom vlna, nastane problém s místy na vysokých školách. A stoupne také nezaměstnanost, protože na trh budou vstupovat nové, silné ročníky.
Mimochodem, bude se tak dít zhruba ve chvíli, kdy by měly jít do důchodu ještě silnější ročníky Husákových dětí, které ovšem do důchodu nepůjdou, protože ten bude parametricky odložen.
Kromě porodnosti reforma nepočítá ani s imigrací, kvůli níž má Česko stále přes deset milionů lidí. Podniky volají po jejím navýšení, nejraději by vypravily kamiony pro pracovníky ze všech nejlevnějších koutů světa. Politici – s úžasnou výjimkou dočasného azylu pro válečné uprchlíky z Ukrajiny – se ale na dlouhodobou migraci nedívají pozitivně.
A zatřetí je tu otázka peněz. Ano, průběžný systém – tak, jak je nastavený – je neudržitelný. To samé ale platí i o systému sociálního pojištění, který generuje extrémně drahou cenu práce. Ideální by bylo financovat penze z jiných zdrojů trvale, nikoliv jen ve chvíli, kdy je systém ve ztrátě. Na tom, jaké daně by jej měly financovat, ovšem shoda nepanuje. Respektive ani nemůže, protože debata na toto téma ani pořádně nezačala. Politici jsou totiž plně zaujati závody, kdo jakou daň zruší dřív, než se k tomu dostane jiná partaj. Otázka, jak naplnit rozpočet, ale už tak populární není.
Jurečkova reforma je změnou v penzijním systému, který reálně nikdo nechce, ale politicky jej ani nikdo nechce měnit. Je změnou, která důchodcům ani veřejným financím nenabízí světlé zítřky. Ale je pořád tím nejlepším, co má dnešní vláda v rukou. Po třiceti letech plánování nových důchodů to nicméně není dobrý výsledek.
