Krnov se zbavil chudinských čtvrtí, romské děti dokončují školy. Mohou z nich být lídři města, věří starosta

Romská dívka ze šesté třídy se v lavici sklání nad anglickým textem o životě britského pošťáka. „Does Charlie live in Wales? (Bydlí Charlie ve Walesu?)“ ptá se jí učitelka Alice Hlaváčová a ověřuje tak, zda odstavci rozumí. Evelyn zprvu kýve hlavou a říká yes. Až po společném překladu věty, ve které stojí, že Charlie žije ve Skotsku, už odpoví správně. Pedagožka se poté jde věnovat dalším dětem z desetičlenné skupiny tvořené sedmi dětmi z majority a třemi Romy.

Pro krnovské základní školy dnes běžná scénka. Naznačuje však, proč ve slezském městě dokážou úspěšně vzdělávat i děti z takzvaně sociálně znevýhodněných rodin, často romských.

Dosvědčuje to i čerstvě vydaná studie od výzkumné společnosti PAQ Research. Ta porovnává výsledky výuky základních škol ve všech obcích s rozšířenou působností v zemi a vyzdvihuje právě Krnovsko. „Vzdělávací neúspěšnost je tu výrazně nižší, než by odpovídalo sociální situaci,“ píší její autoři.

Oblast podle analýzy sice čelí sociálním problémům, je tu například vysoký počet lidí s dluhy a v exekucích, nicméně děti tady mají podstatně lepší výsledky než ve srovnatelných městech například severních Čech. V Krnově nyní drtivá většina romských dětí navštěvuje normální školy, a nikoli takzvané speciální, nazývané dříve zvláštní. Navíc nemají tolik absencí, školy dochodí a hlásí se na střední.

Mimořádné výsledky ale nepřišly samy od sebe. Ještě v roce 2010 mělo město v bývalých Sudetech pět základních škol a jen v jedné z nich se koncentrovaly děti z chudých rodin. A poměry na škole ve vyloučené lokalitě na ulicích Alšova, Mánesova a Vrchlického se tehdy ničím nelišily od severočeských škol ve známých problematických čtvrtích, jako jsou například ústecké Předlice či litvínovský Janov.

Jenže krnovské základní školy, včetně té na Janáčkově náměstí, kam chodí i Evelyn, se začaly před 15 lety zásadně měnit. Město v roce 2008 školu ve vyhlášené chudinské čtvrti zrušilo a žáky poslalo do těch ostatních. Například Evelynina základka s matematickými třídami, která byla vždy ve městě považovaná za elitní, měla z roku na rok zhruba desetinu svých žáků s potížemi.

Vyloučení dětí z chudých rodin sílí. Segregované školy se už netýkají jen problémových lokalit

16. 3. 2023 ▪ 6 min. čtení

„Když sem děti z vyloučené lokality přišly, byly to opravdu dva světy, velmi silně oddělené. Nové děti nestíhaly, nechápaly, hledaly si zábavu tím, že dělaly nepořádek. Vzájemně spolu obě skupiny bojovaly, měly konflikty,“ vzpomíná ředitel školy Karel Handlíř a připouští, že škola v té době neměla žádný propracovaný systém na práci s dětmi, které potřebují podporu.

Na Janáčkově náměstí tak začali od základu. Návštěvami v rodinách svých nových žáků. Zjišťovali, v jakých podmínkách žijí a jak jejich rodiče o vzdělávání přemýšlí. „Většina otců a matek byli absolventi zvláštní školy, u 95 procent nebyla žádná aspirace ke vzdělání a nebyli ani schopní dětem pomáhat,“ popisuje ředitel moderní školy, jejíž areál zahrnuje i sportovní halu. Navíc bylo zřejmé, že děti žijí v prostředí, kde ani nemají šanci se vzdělávat. „Viděl jsem byty 1+1 a v nich šest dětí. Kde by měly mít svůj kout a klid na učení?“

Škola se proto rozhodla vytvořit prostory, kde by se zejména romským dětem bylo možné věnovat i po skončení vyučování. „S pomocí evropských peněz jsme v městském bytě 2+1 přímo ve vyloučené lokalitě zřídili doučovací klub, sehnali vyučujícího a terénní pracovnici,“ líčí Handlíř.

První problém byl žáka do klubu vůbec dostat. To měla na starosti terénní pracovnice, která obcházela domy a byty a přesvědčovala rodiče. Když uspěla, nastoupil učitel a vytipovával, co by bylo možné žáka relativně snadno naučit, aby získal pocit úspěchu.

„Mohla to být násobilka, vyjmenovaná slova. Když to zvládl, tak učitel z klubu poprosil kolegu ve škole, ať ho z osvojené látky vyzkouší. A pokud vše klaplo, tak dostal svoji první jedničku,“ popisuje ředitel promyšlenou strategii.

Dařila se naplňovat. Do klubu nakonec docházelo 40 žáků, se kterými učitel pracoval individuálně nebo jen v malých skupinkách. Po úspěchu klubu, který původně sloužil i pro děti z dalších tří krnovských škol, si nakonec každá škola pořídila vlastní.

„Zároveň vznikly doučovací kluby i přímo ve školách. Začínal už proces rozpadu naší hlavní vyloučené lokality, bylo třeba kluby rozprostřít po městě,“ vysvětluje ředitel. Záměr mířený původně jen na malé Romy se navíc rozšířil na všechny děti se speciálními vzdělávacími potřebami.

Od loňska ale už doučovací kluby působí jen na školách a v sídlech neziskových organizací. Vyloučené lokality už dnes v Krnově neexistují. Město tady vlastní na tuzemské poměry výjimečných 15 procent bytového fondu (má 1500 bytů), včetně řady domů v bývalé problematické lokalitě.

Inkluze v Krnově

Dalších 5
fotografií

Většinu takzvaně sociálně handicapovaných lidí, nejen Romů, tak dokázalo přemístit z hlavní zpustlé čtvrti na jiná sídliště. Menší část jich odešla do blízké Osoblahy, někteří jsou i v azylových domech. „Prázdné domy teď prodáváme a hledáme seriózního investora, žádného obchodníka s chudobou ale nepřipustíme,“ slibuje starosta Tomáš Hradil (Krnovští patrioti).

Krnovský úspěch má ale kromě rovnoměrného roztřídění dětí z různých sociálních skupin a moderního přístupu pedagogů i další příčiny. Například ve škole ředitele Handlíře dnes s učiteli pracují i školní psycholog, tři speciální a dva sociální pedagogové. Pomocníky, po kterých volají mnohé školy, tady dokázali sehnat a zaplatit s pomocí města a fondů Evropské unie.

Jejich přínos je podle Handlíře mimořádný. „Přesvědčuju například obtížně rodiče romských dětí, aby je dali na adaptační kurzy před začátkem školy. Často jsem bezradný a poprosím naši romskou asistentku. Ona s nimi promluví a ráno jsou všichni seřazení a jedou.“

„Když jim jako Romka řeknu, ať je pustí, že tam budu taky, že i já bych svěřila tomuhle učiteli dítě, tak mi věří,“ reaguje s úsměvem asistentka pedagoga na Základní škole Dvořákův okruh Petra Vlačuhová, která je krnovská rodačka. Sama vyrůstala v dělnické rodině s negramotnými rodiči, přesto zvládla vystudovat střední pedagogickou školu a dnes pokračuje na bakalářském studiu na vysoké škole. „Já ale byla ve své generaci výjimka, jediná Romka na škole, ostatní chodili na zvláštní,“ říká dvaatřicetiletá žena.

Podle starosty má na vývoj správným směrem výrazný vliv i propracovaná síť sociálních služeb. Pomoci se tu od různých převážně neziskových organizací dočkají nejen děti v doučovacích a nízkoprahových centrech, ale i mladé těhotné ženy a čerstvé matky. Specializované organizace poradí i s hledáním práce, bydlení či s dluhy.

Starosta i pedagogové jsou proto i do budoucna optimističtí. „Vyrostla tu první generace romských rodičů, kteří prošli nízkoprahovými kluby, doučovacími kluby. Pro ně už je vzdělání jejich dětí důležité, říkají jim, že přece nebudou dělat uklízečky. Možná nám z nich během pár dalších let vyrostou lídři nejen své komunity, ale i celého města,“ věří Hradil.

Pedagožka Vlačuhová souhlasí. „Hodně z Romů pochopilo, že je lepší se integrovat, a svoji energii vkládají do dětí a vzdělání. Například letos na obchodní akademii odmaturovali dva Romové, kteří vyšli z naší školy, do deseti let jich bude ještě více.“

Nejvíce při zemi se drží ředitel základní školy Handlíř. Aby se rodiny deptané chudobou a pocházející z problémových čtvrtí vyrovnaly zbytku populace, podle něho potrvá generace. „Pokrokem je, že je už dnes normální, že romské děti chodí na normální školy a dokončují je. Ale jejich úspěšnost na středních ještě není taková, abychom byli spokojení. Dost jich je nedokončí. Rozhodli jsme se proto, že naše absolventy začneme více sledovat a věnovat se jim i tam.“