Nemá to cenu, pojď na panáka. Česká fotbalová reprezentace je skvělou metaforou celého Česka

Čeští fotbalisté byli pro losování mistrovství Evropy ve fotbale zařazeni do třetího výkonnostního koše. Pravda, je úlevné, že v nějakém koši vůbec jsou. Až do posledního kvalifikačního zápasu mohli zůstat úplně mimo. Ale ukazuje to, že jsme v Evropě fotbalově přinejlepším průměr. Proč by to mohlo zajímat i ty, kterým je fotbal fuk? Proto, že je zábavné sledovat, jak výkonnost, jakož i celkové vyzařování naší fotbalové reprezentace kopíruje stav a mentální naladění celé naší země.

Když se našim fotbalistům povedlo v prvním kvalifikačním zápase jasně porazit Polsko, propadli euforii, že to půjde samo. Vypnuli a v dalších zápasech už to byla spíš bída. Podobně celé Česko v 90. letech propadlo euforii, že je reformním premiantem, aby vzápětí v úsilí povolilo a nechalo se dohnat těmi, kdo byli původně daleko za námi. Tedy ne že by nás ekonomicky dohnala Albánie, které se nás už povedlo předehnat fotbalově, to zas ne. Ale i tady se rozdíl povážlivě snižuje. „Schopnost“ usnout na vavřínech a nedotahovat věci do konce je zřejmě Česku vlastní. Těžko z toho pak může být něco víc než šedivý průměr.

Pozoruhodná je i podobnost mezi vztahy ve fotbale a ve společnosti. Když to jde, je všechno zalité sluncem, všichni jsou nejlepší kamarádi. Ovšem když se tolik nedaří, nastane vzájemné obviňování, rozkol, až rozklad. Tak jako se před rozhodujícím zápasem urvali tři reprezentační hráči a odebrali se popíjet na olomouckou diskotéku, jako by jim bylo všechno fuk, propadá už řadu let značná část české společnosti pocitu, že nějakou odpovědností za celek nemá smysl se zabývat. Pokud něco smysl má, tak urvat co nejvíc pro sebe a všemu ostatnímu se vysmát na privátní zábavičce. Plus si tam samozřejmě zanadávat na poměry – jako si dotyční fotbalisté zanadávali na trenéra, který se nakonec stal jedinou, vpravdě rituální obětí marasmu a odstoupil.

Ano, ono to vždycky nakonec dopadne plus minus dobře. Fotbalově vzato – čeští „hrdí lvi“ porazili Moldavsko, tým složený z hráčů druhé rumunské ligy, a „slavně“ postoupili na Euro. Podobně se nakonec zmátoří i česká ekonomika a nakonec se aspoň do třetího výkonnostního koše Evropy dopotácí taky. Ale na dobu, přibližně do roku 2004, kdy jsme měli našlápnuto jak fotbalově, tak jako celá země k nejvyšším evropským příčkám, můžeme jen vzpomínat.

Schválně – dokážeme si ještě někdy říci to, co si řekli čeští fotbalisté ve slavném zápase s Nizozemskem na Euru 2004, kdy jsme prohrávali 0:2 a nakonec zvítězili 3:2: „Ono to půjde a ne že ne?“ Pokud to nezvládneme, budeme časem ekonomicky a civilizačně soupeřit, podobně jako ve fotbale, leda s Moldavskem a Albánií. 

A asi nemá cenu dodávat, že jen výměna „trenéra“ ke změně nastavení stačit nebude.