Ve výzkumném středisku se Nikola Hořejš zabývá expertizou veřejného mínění a změnami ve společnosti, ať už jde o dezinformace, témata týkající se Evropské unie, Ruska, nebo v poslední době především zelené transformace a politiky související s klimatickou změnou, a tedy i elektromobilitou. Hořejš připouští, že postoj Čechů podle průzkumu ovlivňuje strach, co elektromobilita udělá s ekonomikou a zda se jim kvůli ní nezhorší životní standard.
Podle debat v hospodách nebo na sociálních sítích to vypadá, že je česká společnost silně rozdělená na extrémní odpůrce elektromobilů a naopak lidi, kteří je skoro až slepě adorují. Jsou to ale jen domněnky, nebo to potvrzují i data?
Bohužel mnoho opravdu velkých a podrobných studií se v Česku v minulosti nedělalo, nejvýznamnějším vhledem do tohoto tématu je průzkum Česká (ne)transformace 2022, který se uskutečnil na vzorku 2086 lidí loni v květnu a realizovali jsme ho ve STEM ve spolupráci s Institutem 2050. Kdybych měl 150stránkový výstup shrnout do jedné věty, ukazuje se, že postoj společnosti k zelené transformaci je vágní, lidé si myslí, že něco by se mělo dělat, ale nevíme co, nevíme kdo a ani nevíme kdy.
Z průzkumu vyplývá, že dnešní Češi už nejsou „klausisté“, 61 procent lidí je přesvědčeno, že změna klimatu probíhá. Češi mají přírodu rádi, ale když dojde na to, co dělat, abychom ji chránili, málokdo pro to chce něco obětovat. Máme dojem, že na nás nesejde, „ať to udělá někdo jiný“. Myslím si ale, že celé téma se také velmi špatně vysvětluje.
Jak se tento český postoj vztahuje k elektromobilitě? Zjednodušeně řečeno, jaký mají Češi názor na elektroauta?
To je zajímavé. Pro českou společnost není elektromobil ďáblův výmysl nebo pekelný stroj, jak to kolikrát podle diskusí pod články na internetu vypadá. Češi jsou trochu zvědaví, trochu skeptičtí, ale spíše nejsou úplně rozhodnutí, co pro ně elektromobil znamená. Z průzkumu vyplývá, že 39 procent lidí obecně elektromobilitu podporuje, zároveň 61 procent lidí uvedlo, že si v budoucnu pravděpodobně elektromobil nepořídí. Tedy obecně „proč ne?“, osobně spíše ne.
Lidé se obávají toho, že zelená transformace pro nás bude nesmírně drahá, jak pro stát, tak pro každého jednotlivce. Bojíme se o ekonomiku.
To ale vypadá spíš na ne moc pozitivní postoj, vždyť jen pět procent lidí uvedlo, že by si ho koupili.
To není hlavní problém. Velké varování vidím trochu jinde. Elektromobilita má potenciál stát se hlavním symbolem naší obavy z budoucnosti. Mohlo by se jí stát to, co se stalo při posledních volbách v Německu, kdy se tepelné čerpadlo dostalo na plakáty krajně pravicové politické strany, protože německá vláda zvažovala zákaz plynových kotlů. A nakonec AfD v Bavorsku vyskočila na druhé místo.
Takže je tu možnost, že se elektromobilita může stát v Česku podobně rozdělujícím tématem?
Ano, ze stejného důvodu by se elektromobilita mohla stát rudým hadrem, v podstatě strašákem, fackovacím panákem celé skepse vůči klimatické politice. Je to skrytá výbušnina a vidíme to v datech. Protože část lidí, konkrétně 39 procent, nesouhlasí s tím, aby se výroba aut se spalovacím motorem omezila, a jen 12 procent souhlasí s jejich koncem v roce 2035 na území EU. Máme před sebou troje volby, kde se může elektromobilita stát symbolickou bitvou. Projevuje se, že cokoli, co se týká klimatické politiky a má nádech zákazu či přísnějších pravidel, společnost silně odmítá.
Nikola Hořejš (43)
psycholog a sociolog, vede výzkum dezinformací, médií, globálních otázek v sociologickém ústavu STEM
V poslední době se specializuje na téma zelené transformace a environmentální politiky.
Věnuje se také krizové komunikaci, na částečný úvazek pracuje v nadaci Blíž k sobě, která má za cíl stmelovat společnost.
Vystudoval psychologii a politologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Když Ford zaváděl před sto lety pásovou výrobu, lidé ničili stroje, protože se báli, že kvůli nim přijdou o práci. V souvislosti s elektromobilitou se také mluví o tom, že pracovníků v továrnách bude potřeba méně. Nebojí se tedy lidé i toho, že kvůli autům na baterky přijdou o práci?
O vlastní práci tolik ne, ale o celkovou ekonomiku. Češi jsou nesmírně hrdí na svůj průmysl. Pořád v myslích přetrvává přesvědčení o „zlatých českých ručičkách“. Když loni přišel energetický šok, lidé se často báli víc o průmysl než o svou peněženku. Bojíme se spíš o to, že nějaká transformace nám průmysl zadupe. Jednou z cest by tedy podle mě bylo, kdybychom v přechodu na nové technologie drželi krok, ne‑li byli přímo na špici jejich vývoje.
Ukázalo se ve vaší studii, že vztah k elektromobilitě rozděluje společnost, například na mladé versus starší, venkov proti městu, tak jako v mnoha jiných společenských tématech?
Mladší lidé jsou otevřenější novým věcem, které nás čekají, to je samozřejmé, ale pod povrchem toho, jak se česká společnost v tématu elektromobility dělí, je obava o svou ekonomickou budoucnost. Takže absolvent učňáku bude názorově bližší starším lidem než jeho vrstevník vysokoškolák, který se chystá na kariéru v nějaké zahraniční firmě. Lidé ve věku 65+ pak říkají, nám je to jedno, ať rozhodnou mladí. Největší skepse se potvrzuje u lidí 45 až 60 let.
Čím to, že v severských zemích, jako je třeba Norsko či Švédsko, nebo těch západních, jsou k elektromobilitě vstřícnější? To vypadá, jako kdyby proti ní byly hlavně postkomunistické země, má to snad s tím něco společného?
Osobně tomu říkám bývalá železná, dnes zelená opona. Jako kdyby země V4 byly v klimatické politice zajedno. A není to jen v elektromobilitě, projevuje se to ve všech otázkách, které souvisejí s dekarbonizací. Skepse začíná v polovině Německa a pokračuje dál na východ. Projevuje se na ztrátě důvěry v instituce a ztrátě pozitivní víry v budoucnost a inovace. Češi obecně nevěří, že nás někdo vede správně vpřed a že ví, co dělá.
Není to ale spíš tím, že elektromobil může symbolizovat problém především proto, že je určitými skupinami „tlačený“ jako řešení klimatické krize?
Faktem je, že lidé se obávají toho, že zelená transformace pro nás bude nesmírně drahá, jak pro stát, tak pro každého jednotlivce. Bojíme se o ekonomiku, tato obava je dnes dokonce na svém historickém maximu, je intenzivnější než v dobách, kdy padala jedna banka za druhou a lidé neměli na placení hypoték. A navíc se obávají, že jednotlivec s tím nemůže udělat nic a že o nás rozhoduje někdo daleko v EU, kdo nezná naše problémy.
Ale chtěl bych k tomu dodat ještě takový širší kontext. Společnost si netvoří názor na věci podle toho, jak fungují, nebo na základě jejich technických parametrů. Názor je jakési vyhřeznutí, symptom, který ztělesňuje obecný strach anebo frustraci společnosti.
Proč je tedy klima problém?
To není tak úplně klima, ale klimatická politika. K ochraně přírody jsou Češi často vstřícnější než některé jiné evropské státy. Obávají se nákladů, které to přinese. My jsme žili po revoluci ve snu, že doženeme německé důchodce a budeme stejně jako oni dvakrát do roka létat na Mallorcu. Teď procházíme deziluzí, nacházíme se v pasti středněpříjmové ekonomiky a někdo zvenku nám říká, že se musíme uskromnit, bude to drahé, a to není ta zpráva, kterou chceme slyšet.
Stáhněte si přílohu v PDF
Znovu se ale vrátím k tomu, proč to je na Západě s postojem společnosti k elektromobilitě jinak?
Při analýze průzkumu jsme dost spolupracovali s kolegy z Norska. Ceny spalovacích aut na tamním trhu se zvýšily natolik, že se rozdíl oproti elektromobilům prakticky smazal. Takže to není tolik v ideologii jako spíše v ekonomice. V jiných věcech – třeba konzumaci masa – se ani Norové nechtějí tolik omezovat. Zároveň mají lépe vyřešený energetický mix, takže elektroauta tam už nyní dávají větší smysl.
Když tedy elektromobily zlevní, vezmou je na milost i Češi a klimatická politika už nebude problémové téma?
Zcela určitě, Češi jsou velmi pragmatičtí, někdy až cyničtí. A navíc mám pocit, že si „tak nějak zvyknou“. Potvrdilo se to i v minulosti. Například při schválení zákazu kouření v restauracích. Skoro 44 procent populace bylo před hlasováním proti. V našich průzkumech se to číslo dokonce zvyšovalo, jak se rozhodnutí blížilo. Teď by jen 15 procent chtělo kouření znovu povolit. A podle mě to bude stejné s elektromobilitou. Jen by se měla komunikovat jinak. Ne jako něco, co se tlačí proti vůli, ale jako věc, která je v mnoha případech praktická – třeba ve městech, výhodná při správném zdroji energie a do budoucna má smysl.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Elektromobilita.
