Přestaňme vinit Beneše, že nás vtáhl do sovětského područí. Svůj osud jsme si do značné míry zvolili sami

Edvard Beneš byl naivní, za druhé světové války se přimkl k Sovětskému svazu, uvěřil Stalinovi. Výsledkem bylo, že tu komunisté v roce 1948 převzali moc a drželi ji dalších více než 40 let. Takový příběh často slýcháme, přičemž za jednu z klíčových Benešových chyb je v něm označována smlouva, kterou se Sověty jakožto prezident v exilu podepsal právě před 80 lety, 12. prosince 1943. Podle jednoho z hlavních odborníků na válečné a poválečné dění historika Jana Němečka je to zcela mylná interpretace. „Tato smlouva vycházela z britsko-sovětské smlouvy uzavřené v květnu 1942. Stěží můžeme tvrdit, že by Britové chtěli vtáhnout Británii do sovětského područí,“ říká Němeček v rozhovoru s HN.

Proč se Beneš rozhodl smlouvu se Sovětským svazem uzavřít?

Taková smlouva nebyla ničím neobvyklá. V podstatě všechny země, které byly za druhé světové války okupované, ať už Německem nebo třeba Itálií, se snažily zabezpečit si své postavení po válce. Přičemž bylo jasné, že rozložení sil v Evropě bude vypadat úplně jinak než v meziválečném období.

Beneš mohl zkusit navázat na starý systém kolektivní bezpečnosti v rámci Společnosti národů. Ale ten se ukázal jako nefunkční. Proto se začal spoléhat na systém dvoustranných smluv s velmocemi, o nichž bylo jasné, že budou rozhodovat o poválečném vývoji. V roce 1943 už bylo zřejmé, že to bude ve střední Evropě hlavně Sovětský svaz.