Jourová: Tři přístupy, jak jsme uvažovali o kontrole robotů a AI. Myslela jsem i na Isaaka Asimova

Byl začátek listopadu, když britský premiér Rishi Sunak svolal do londýnského parku Bletchley mezinárodní jednání. V místě, kde byla za druhé světové války rozluštěná slavná německá šifra Enigma, se letos měl najít klíč k bezpečnosti umělé inteligence – AI. Měla jsem toho plnou hlavu, ale než summit začal, chtěla jsem si dát v hospodě na rohu rychle něco k jídlu. Ke stolu naproti si sedl muž neurčitého věku typu John Lennon a z ošuntělého batohu vytáhl pomačkaný paperback. Na obalu jsem přečetla jméno jednoho z nejslavnějších sci-fi autorů Isaaka Asimova. Nevěřila jsem, že je to náhoda. Asimov v polovině minulého století předpověděl, že umělá inteligence zcela změní naše životy. Ve svých knihách definoval její zákony tak, aby roboti neublížili a neuškodili lidem. V jeho pojetí dostali v první řadě za úkol poslouchat člověka s výjimkou případů, kdy hrozí, že by uposlechnutí mohlo porušit první pravidlo.

Asimovy zákony jsou literární hry, pohled na muže s jeho knihou mi v tu chvíli připomněl, že my politici máme podobný úkol. Jela jsem ho plnit do Londýna, ale i Tokia, Washingtonu, Pekingu a hlavně pak v Bruselu, kde všude jsem během podzimu myslela na to, že píšeme první normu na světě regulující počítačové procesy, které jsou chytřejší a výkonnější než člověk. Odpůrci regulací řeknou, že AI teprve vzniká a už ji Brusel reguluje. Odborníci na umělou inteligenci naopak varují, že její rozvoj je tak překotný, že nemusíme stihnout zabránit tomu, aby nás nakonec nezničila.

Science-fiction stranou, v realitě jsem viděla tři přístupy.