Vánoční projev Petra Fialy patřil bezpochyby k tomu nejlepšímu, co dosud premiér na veřejnosti pronesl. Po stránce formální byl stručný a úderný, po stránce obsahové pak účastný a nadějeplný. Prostě – bez jakékoli ironie – kvalitní naplnění žánru „projev předsedy vlády na konci roku“.

Současně ovšem nelze přehlédnout dvě rizika, kterým se Fiala skrze projev vystavil: Celý svůj politický bank v něm vsadil na budoucnost, kterou nemá zcela ve svých rukou. A v metodě oslovování veřejnosti se poněkud přiblížil svému hlavnímu politickému protivníkovi, kterého právem obviňuje z populismu. Obojí se mu nakonec může vymstít.

Nejdříve ale ve vší stručnosti k obsahu projevu. Fiala na úvod vedle sounáležitosti s oběťmi předvánoční střelby na pražské filozofické fakultě a v Klánovickém lese projevil pochopení a účast lidem, kterým se v posledních dvou letech nežilo nejlépe. Zmínil covidová omezení, zdražování, ceny energií, důsledky války na Ukrajině. Opakovaně děkoval občanům Česka, že se se vším dokázali vyrovnat.

A obratem jim nabídl lepší budoucnost už v nadcházejícím roce.

Tvrdil, že odezní inflace a začnou růst reálné mzdy. Že se projeví vládní investice, takže budeme mít lepší dálniční síť a stát bude fungovat více digitálně. Že současně budeme opět hospodařit udržitelně, zlepší se školství, dokončí se důchodová reforma a tak dále. „Tím vším dáme perspektivu mladým lidem, že budou žít v prosperující společnosti s vysokou kvalitou života,“ tvrdil Fiala, který nazval nadcházející rok rokem naděje.

Opravdu nelze popřít, že vánoční projev premiéra byl výborně napsaný. Nejen proto, že obsahoval empatii, která se dosud v komunikaci vlády v zaznamenatelném množství nevyskytovala. Ale třeba i proto, že z kolektivně psychologického hlediska v něm byly šikovně ukryty podprahové vzkazy.

Fiala například, současně s poděkováním lidem, že vydrželi nepřízeň doby, zdůrazňoval, že i vláda dělala, co mohla, aby se „s věcmi, s nimiž jsme v naší novodobé historii neměli v tomto rozsahu prakticky žádnou zkušenost“, poprala. To je velmi šikovná rétorická figura, protože sugeruje, že lidé, kteří dnes vyjadřují nespokojenost s prací vlády, patrně jen nepochopili, že vláda je s nimi ve skutečnosti na jedné lodi a dělá pro ně to nejlepší, co za dané bezprecedentní situace dělat lze.

Podobně bylo velmi chytré několikanásobné zdůrazňování „naděje“. Tento výraz se ve Fialově projevu objevil hned osmkrát. Fialovi lidé zjevně pochopili, že nevystačí se strašením návratem Andreje Babiše, ale že jádro marketingového sdělení musí vždy stát na příslibu lepší budoucnosti, nebo alespoň lepšího produktu, než nabízí konkurence. Konečně jim došlo, proč Babišovo „Ano, bude líp“ fungovalo a funguje skvěle.  Je docela zábavné sledovat, jak se nyní obsah sloganu pokouší otočit a použít proti původnímu majiteli. „Ano, bude líp“ by se klidně mohl jmenovat i Fialův vánoční projev.

V čem je tedy potíž chytře zkonstruovaného proslovu premiéra? Především v tom, že stoprocentně sází na lepší budoucnost, která je ale z principu nejistá, což nyní navíc platí dokonce násobně víc než kdykoli předtím. Fiala v projevu v podstatě slíbil, že „bude líp“, aniž by mohl vědět, že slib bude schopen naplnit.

Jistě, je tady sice poměrně vysoká pravděpodobnost, že inflace spadne, že platy porostou, že energie opět raketově nezdraží, to ano. Ale jak na to spoléhat ve světě, o kterém sám Fiala v projevu prohlašuje, že „je mnohem nepředvídatelnější, bere nám staré jistoty a přináší nové hrozby a nebezpečí“? Co když přijde zase něco nového, co jsme nečekali? Není náhodou celé malování lepší budoucnosti v principu jen populistické mámení?

Fiala to samozřejmě dělá inteligentně, nemluví na rozdíl od Babiše o jistotě, že „bude líp“, jen o „naději“. Je to chytřejší, protože je to určeno pro chytřejší lidi. Ale stejně: Na máloco reagují lidé, nezávisle na intelektuálních dispozicích, hůře než na nenaplněnou naději. Fiala na naději  vsadil. Takže musí počítat s tím, že když to neklapne, tak se všichni obrátí proti tomu, kdo ji vyvolal.