Jeden z největších znalců francouzské literatury 19. století Aleš Pohorský je zvyklý mluvit v přednáškových síních nejen v Česku, ale třeba i na Oxfordu či francouzských univerzitách. Nositel jednoho z prestižních francouzských vyznamenání – Řádu akademických palem za přínos v oblasti vzdělání a vědy – ale nyní musel mluvit na nezvyklém místě: v jednací síni Obvodního soudu pro Prahu 1. V ní čelil obžalobě, že své domovské Filozofické fakultě Univerzity Karlovy ukradl několik desítek cenných historických knih.
Jeho obhajoba, že si knihy jen vypůjčil ke své práci a později by je sám vrátil, ale u soudu neobstála. Soudce Ondřej Lázna mu tuto středu udělil stotisícový peněžitý trest. „Kdybych neuznal vinu, tak bych se musel někde skrývat, protože kolegové na soudě by si říkali, že jsem se zbláznil,“ konstatoval Lázna.
„Málokdy je věc takhle dobře objasněna jako v tomto případě, kdy je zjištěno podezření z trestné činnosti, je pořízen videozáznam, kdy je pachatel tohoto jednání zachycen a odcizené věci se pak nachází v jeho bydlišti,“ poukázal v odůvodnění rozsudku.
Neobvyklý případ se stal loni počátkem roku, kdy knihovníci fakulty zjistili, že v regálech, umístěných na ochoze kabinetu románských studií, který sdílel Pohorský s několika kolegy, je několik prázdných polic.
Při inventuře se ukázalo, že chybí zhruba tři desítky vzácných knih. Po týdnu najednou zmizely další dvě knihy, a tajemnice fakulty proto nařídila umístit na ochoz skrytou kameru. Ta po několika týdnech zachytila, jak kdosi staví na stůl židli, a pak se objevila postava Pohorského, jak z polic bere dvě objemné knihy.
Fakulta případ předala policii. Když policisté u historika zazvonili, otřesený profesor jim sám vydal 26 knih, které si podle svých slov jen vypůjčil. I přesto na něj státní zástupkyně podala obžalobu pro krádež. Minimální hodnotu odcizených tisků vyčíslila na 280 tisíc korun, a podle ní navíc ukradl celkem 38 knih, ale vrátil jen 26.
Historik, specializující se na prokleté básníky, před soudem uvedl, že knihy si vypůjčil k přípravě nejnovější monografie, na které pracoval. A prý by je samozřejmě vrátil. Stíhání bral jako potupu a pohnutě vysvětloval, jak se mu po obvinění z krádeže zhroutil život.
„Nemám zapotřebí poškodit své jméno a pověst. Vychoval jsem dvě generace studentů, získal cenu akademických palem, kterou uděluje předseda francouzské vlády, přednášel jsem na Oxfordu i všech francouzských univerzitách,“ vypočítával před soudem.
Pohorský pak řekl, že pro nakladatelství Academia připravoval nový komentovaný překlad díla Francoise Reného de Chateaubrianda. „Je samozřejmostí, že část práce probíhá v domácím prostředí, pracovny sdílené s kolegy neposkytují prostředí pro soustředěnou práci,“ vysvětloval. Podle něj je běžnou praxí, že si potřebné knihy kolegové mezi sebou půjčují.
Všechny knihy také na výzvu policie vrátil a dvanáct dosud nenalezených knih musel podle něj ukrást někdo jiný. „S mojí prací nesouvisí, byly pro mě zbytečné,“ poukázal na to, že většinou nebyly ve francouzštině a nezabývaly se ani obdobím, na které se specializuje.
Před soudem poté vypovídala téměř desítka svědků z fakulty včetně knihovníků či zástupce ředitele Ústavu románských studií, pod nějž Pohorský spadal. Ti například popisovali, jak se knihy půjčují – a jak se ukázalo, Pohorský si ani nikdy nezaložil čtenářské konto a legálně si tak pro knihy chodit nemohl.
Pohorský v posledních letech ani neplnil očekávání své domovské fakulty a práci pro ni zanedbával. Jako vědecký pracovník byl povinen například vydat určité množství publikací. Jenže místo aby publikoval jejím jménem – škola pak díky tomu dostává prostřednictvím grantů peníze – vydával komerční publikace. Právě k přípravě jedné z nich měly „vypůjčené“ tisky sloužit.
„Opakovaně jsem ho upozorňoval, že je třeba větší frekvence publikování. Měl mít ročně jednu publikaci, on měl za pět let jen dvě,“ uvedl jeho nadřízený Petr Čermák s tím, že s nyní sedmdesátiletým historikem řešili zmenšení jeho úvazku či úplný odchod z fakulty.
Svědci z řad jeho bývalých studentů a posléze kolegů zase popisovali, jak chtěli vstoupit do kabinetu, který byl ale zamčený a zpoza dveří se ozývalo šoupání nábytku. A jak měli podezření, že právě on může za krádežemi stát. Proto jej také ani neinformovali o instalaci skryté kamery.
Tím, že proti němu vypovídali i jeho bývalí studenti a nyní kolegové, byl Pohorský roztrpčen. „Byl jsem svým studentům vždy nápomocen při přípravě diplomových prací a přípravě doktorských titulů. Ani mě nenapadlo, že může nastat situace, kdy budeme stát proti sobě,“ reagoval na to, že dva z nich vypovídali proti němu.
„Absence jakékoliv solidárnosti v našem oboru, samozřejmé úcty a kolegiality mě doslova ochromila,“ uvedl v závěrečné řeči s tím, že uvedené soudní řízení je pouze vyústěním snahy o jeho diskreditaci a o to, dostat jej z fakulty.
Jeho obhajobu ale soudce Lázna odmítl. „Kdybych uznal argumentaci, že jde jen o porušení výpůjčního řádu, tak bych tady neodsoudil nikoho. U zloděje přistiženého v obchodě bych pak nutně musel říct, že šlo o porušení smlouvy o koupi a prodeji zboží, že si to prostě ten člověk odnáší a možná zaplatí později.“
„Takto se prostě knihy nepůjčují. Vylézt po sestavě nábytku na galerii a vybírat knihy jako vejce z hnízda. Tam nebyl ani náznak zachování dekora a zdání standardní výpůjčky,“ dodal soudce, který uznal Pohorského obhajobu v jediném: že se neprokázalo, že dvanáct nenalezených knih odnesl právě on.
Verdikt je nepravomocný a historik se může odvolat. Zda to udělá, není jasné – po své závěrečné řeči odešel a na vynesení verdiktu si nepočkal.
