Eva Dušková, ZŠ v Kutné Hoře

Na alternativní základní škole máte čtyři děti, od první do deváté třídy. Co je to za typ školy?

Neučí podle žádného speciálního programu. Je to alternativní škola maminek, které chtěly dítě dát jinam než do klasické školy. S nejstarší dcerou jsme sem přešly poté, co na základce zažívala šikanu od ostatních dětí. Vždy byla hodná, uzavřenější a jediné, v čem vynikala, byla výtvarná stránka. Ostatní děti se po ní vozily. V této škole se uklidnila, našla si tam kamarádky a vzpamatovala se.

Jak hodnotíte výsledky výuky na této škole?

U dcery se zjistilo, že má poruchu pozornosti ADD, je trochu mimo čas a prostor, ale je výtvarně nadaná a zdá se, že nám to bude stačit. Teď dělala přijímací zkoušky na UMPRUM do Prahy, na užitou malbu. Zatím víme, že se dostala do druhého kola. Jeden ze synů je zvyklý proplouvat cestou nejmenší námahy. Je v osmé třídě a rozhodl se, že bude psát jen velkými tiskacími písmeny. Ve škole po něm psací písmo ani nechtěli. Ale takhle si na střední škole nebude zvládat zapisovat látku, takže teď se doma snažíme doučit psaní, což v osmé třídě může někomu připadat divné. Další syn je na tom také s psaním a čtením hůř. Myslím, že je to proto, že tam nemají dril. Když řekne: Teď chci dělat matematiku, tak může. Vždy z toho jde nějak vybruslit. To v normální škole nejde, tam sedíte v lavici, dostanete úkol a musíte ho splnit. Je velmi šikovný, rád staví a vymýšlí. Nakonec se naučil číst proto, aby si mohl přečíst návod. Píše tedy příšerně a nerad a ve škole ho k tomu také nikdo nenutí. Přitom v běžné základce toho děti napíší kvanta. Má dyslexii a dysgrafii, když jsme doma psaní cvičili, vztekal se a padal pod stůl. Zhoršovalo nám to vztah natolik, že jsem ho přestala nutit. Nakonec to ale vypadá, že když dítě nějakou znalost potřebuje, tak se ji prostě naučí. A nejmladší syn je v první třídě a píše také příšerně.

Jak jste celkově s tou školou spokojená?

Nikdy nenajdete školu, kde bude všechno super, ale celkově jsem spokojená. Byla bych samozřejmě ráda, kdyby děti uměly psát, ale nemůžu říct, že by to byla chyba školy. Samozřejmě že mám někdy strach, abychom neskončili s brekem, že se nedostanou na střední. Naše obavy se přelévají, chvíli je to víc, jindy méně. Usoudila jsem ale, že než nutit děti dělat něco, co jim nejde, raději je nechám rozvíjet to, co je baví. A pak v tom budou dobré.

Eva Solárová, waldorfská škola

Jak dlouho jste navštěvovala waldorfskou školu?

Chodila jsem tam asi dva měsíce do první třídy, před pololetím jsem už nastoupila do klasické základní školy.

Proč vám waldorfská škola nevyhovovala?

Vybavuji si, že jsme měli veliké skicáky a tlusté voskovky a pořád jsme dělali jen čáry a kolečka. Měla jsem z toho pocit, že jsme se nic neučili. Jako dítě jsem byla do první třídy hrozně natěšená, těšila jsem se, jak budu počítat a psát, ale pořád to nepřicházelo. Chybělo mi, že jsme třeba v matematice neřešili žádné příklady. Nebavilo mě to tam.

Jak jste se pak cítila na klasické základní škole?

Když jsem tam přešla, museli mi vysvětlovat, co je plus a minus. K tomu jsme se v předchozí škole vůbec nedostali. Jakmile jsem to ale pochopila a najela jsem na stejnou úroveň jako ostatní děti, začalo mě to bavit. Hlavně matematika, můj oblíbený předmět. Vím, že jsou dnes i alternativní přístupy k výuce matematiky, ale tenkrát jako dítěti mi víc seděl klasický způsob počítání jedna plus jedna. Měla jsem pak na gymnáziu spolužáka, který na waldorfskou školu chodil do páté třídy, šel mu velmi dobře dějepis a další humanitní předměty. Waldorfská škola mu vysloveně sedla. Oproti tomu já jsem strukturovaná, mám ráda řád a čísla a humanitní předměty mi moc nešly. Ale chápu, že tohle je těžké poznat u dítěte už v první třídě.

Máte dvě děti školního věku. Uvažovala jste o tom, dát je do alternativní základní školy?

Syna Františka určitě ne, ale dceru Aničku klidně. A to proto, že syn má také rád klasickou matematiku a libuje si v běžném hodnocení. Má rád známkování, baví ho soutěžit ve výsledcích, rozhodně ho to nijak nestresuje. Aničku bych tam ale asi dala, je spíše humanitně zaměřená. Před jejím nástupem do první třídy jsem nad tím hodně přemýšlela, ale bála jsem se, že by nebyla dostatečně připravená na přijímačky na gymnázium.

Celkově se mi však nelíbí typický školní přístup, kdy se hodnotí pouze to, co je špatně, a nebere se ohled na to, co mají žáci správně. Například jedna chyba už znamená dvojku, ale že 99 procent úkolu bylo správně, nikdo nezohledňuje. Ve finále je to ale o konkrétním učiteli. I na běžné škole může být fajn pedagog, který i podle klasických osnov dokáže děti zaujmout.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do vzdělání.