Do školy chodit nemusí. Mrazivé pondělní ráno, jako je to dnešní, by takzvaní domškoláci, tedy děti, které jsou v režimu individuálního vzdělávání, mohly strávit doma v teple. Přesto si natahují péřové bundy, šály a kulichy a vyrážejí buď samy, nebo v doprovodu rodičů do malého domečku na kraji pražského Ďáblického háje. Do školy.
Rozdíl je v tom, že tahle jejich škola tak úplně školou není. Místo lavic tu dvě desítky žáků prvního stupně usedají na koberec v malé místnosti, kde v půl deváté začíná společný program. Na zdech kolem nich visí hudební nástroje, vzdělávací a motivační obrázky, hodiny a portrét prezidenta. Kdo chce mluvit, vzorně se hlásí a čeká na vyvolání, učitelkám – kterým se tu říká průvodkyně – však děti tykají, oslovují je křestním jménem a jedné z nich klidně sedí při společném programu na klíně.
Komunitní škola Dobromysl je jedním z několika desítek podobných zařízení v Česku, která sdružují rodiny dětí v individuálním režimu vzdělávání a vytvářejí pro ně podnětné zázemí. Není tedy školou zapsanou v rejstříku ministerstva školství, ale v mnoha ohledech její funkci nahrazuje.
Za body se budeme víc snažit
Dopoledne začíná písničkou, děti sedí v kruhu na polštářích a zpěv je očividně baví, některé se při hudbě pohupují nebo živě gestikulují. Potom průvodkyně posílá dokolečka figurku medvěda a každý, kdo ji drží, má jednou větou vyjádřit, co prožil o víkendu. „Dávejte ale dobrý pozor, co říkají ostatní,“ zdůrazňuje pedagožka. Děti se dozvědí, kdo byl na návštěvě u babičky, kdo vyrazil na výlet a kdo ochutnal skvělý ovocný dort. Následně si zábavným způsobem ověřují, zda si zážitky svých kamarádů zapamatovaly. Průvodkyně drží uprostřed místnosti neprůhledný závěs a po jeho spuštění musí dvojice proti sobě sedících žáků co nejrychleji zopakovat víkendovou vzpomínku toho druhého.
„Vyhraje ten, kdo má nejvíc bodů? Když budeme počítat body, budeme se víc snažit,“ navrhuje jedna žákyně. „To záleží na tom, co vás při hře motivuje,“ odpoví průvodkyně, která se bodování nebrání, nakonec ale nikdo nic nepočítá a děti se baví procvičováním paměti, případně si navzájem napovídají. Se známkováním, písemkami a zkoušením se v komunitní škole nesetkáte. Pracuje se tu spíše s vnitřní motivací žáků a kolektivním povzbuzováním. „Je to samozřejmě náročné,“ přiznává zakladatelka komunitní školy Dobromysl Pavla Tichá. „Když chybí ta klasická vnější motivace, tak je o dost složitější přimět děti, aby dělaly i to, co je moc nebaví. Snažíme se trpělivě jim to vysvětlovat, vtahovat je do aktivit a různými způsoby motivovat. Důležitá je i spolupráce rodičů, kteří nás v tom podporují.“
Společný ranní program končí připomínkou výzvy na měsíc leden. Kdo by si ji nepamatoval, může si ji přečíst na kartičce vyvěšené na okně. Tématem tohoto měsíce je sebeláska. „Máme za úkol udělat pro sebe něco, co máme rádi,“ vzpomíná si jedna z žákyň a ostatní vyjmenovávají příklady činností, které už si v tomto měsíci dopřáli.
Pak už se žáci rozdělí podle věku, prvňáci s druháky zůstávají na výuku českého jazyka a třeťáci, čtvrťáci a páťáci se přesouvají do jiné místnosti na matematiku. Ani tady nejsou školní lavice. Děti sedí kolem jednoho stolu, odkud všechny vidí na tabuli, žádný výklad učiva se ale nekoná, opět se hrají hry. Například domino s kartičkami, na kterých jsou příklady malé násobilky. Nebo hádání čísla, které si jeden z žáků vymyslí. „Je sudé?“ „Je trojciferné?“ „Je menší než tisíc?“ ptají se děti navzájem.
Také čeština probíhá formou her, děti hází obrázkovými kostkami a podle vlastní fantazie pak sepisují příběh, který odpovídá hozeným obrázkům. „Co když ještě moc psát neumím?“ ptá se jeden z mladších žáků. „Kdybys to uměl, nemusel bys to procvičovat,“ odpovídá průvodkyně.
Přestože výuka vypadá zábavně, dojde i na úkoly, do kterých se dětem moc nechce. „Slovní úlohy z matematiky mě baví, jen když nejsou moc těžké,“ prozrazuje jedna z třeťaček. Mladší děti se zase nechají slyšet, že do školy chodí rády jen občas. Víc je prý baví hrát si doma nebo chodit do lesa.
To je ostatně čeká hned po obědě. Tedy poté, co jim partnerská restaurace přiveze jídlo, na kterém si pochutnají přímo v prostoru komunitní školy. Každý pak po sobě uklidí nádobí do myčky a jde se ven. „Pobyt v přírodě je jedním z nejdůležitějších principů našeho učení. Chodíme ven prakticky denně,“ říká Tichá.
V úterý a ve čtvrtek je navíc takzvané projektové vyučování, kdy děti tráví celý den badatelskou prací v terénu, a to buď na zahradě či v lese, nebo v centru Prahy, na výletě, na exkurzi nebo na nějakém sportovišti.
Z lesní školky do komunitní školy
Komunitní škola jako mezistupeň mezi klasickou školskou institucí a domácím vzděláváním nemá v českém právním systému žádné zařazení. Některé fungují jako zapsané spolky, jiné nemají žádnou právní formu, a i když se v nich děti učí, odpovědnost za vzdělání zůstává na rodičích.
Přesto je o tento typ školy v posledních letech stále větší zájem. „Vždycky jsem si přála, aby moje děti mohly být hodně venku. Proto chodily do lesní školky a tahle škola mi přijde jako přirozené pokračování,“ vysvětluje Marie Hanušová, která má v komunitní škole Dobromysl osmiletého syna Matyáše. Když ho přihlašovala, nešlo jí primárně o to, aby měla syna v domácím vzdělávání, spíše zvažovala, jaké prostředí by pro něj bylo nejvhodnější. „Kdyby na to měl povahu a bavilo by ho například vyplňovat pracovní sešity, přihlásila bych ho do klasické školy. Vzhledem k jeho povaze mi ale pro něj přijde lepší tenhle styl výuky,“ dodává.
Stejné preference má ovšem stále více rodičů, takže přijetí do komunitní školy není úplně samozřejmostí. „Zájem je obrovský a míst je málo. Musíme proto každý rok vybírat, které děti přijmeme,“ potvrzuje Tichá a představuje kritéria, která o výběru rozhodují. Zásadním předpokladem je, že dítě je zvyklé chodit do přírody, umí fungovat ve věkově smíšeném kolektivu a je samostatné v sebeobsluze. Výhodou je ale i to, když dítě bydlí v blízkém okolí školy. V rámci přijímacího řízení je každopádně potřeba si docházku do komunitní školy na pár dní vyzkoušet. „Způsob a forma fungování komunitní školy totiž nemusí automaticky všem dětem vyhovovat, i když si to rodiče často přejí,“ vysvětluje Tichá.
U Matyáše se zdá, že to byla dobrá volba. „Syn se potřebuje rozvíjet společně s dalšími dětmi. Ukazuje se, že se dobře učí od starších a zároveň má schopnost věnovat se mladším,“ pozoruje Hanušová. Společné aktivity dětí napříč různými ročníky tak považuje za velmi přínosné.
Školu máme na konci světa
Dětí, jako je Matyáš, v Česku stále přibývá. Vzdělávat se doma namísto povinné školní docházky je u nás možné od roku 2005 a v aktuálním školním roce tuto možnost využívá celkem 6878 žáků, což je šestkrát víc než před deseti lety. Před osmi lety se navíc tato alternativa školní docházky rozšířila ještě o druhý stupeň základní školy. Podmínkou takzvaného individuálního vzdělávání je souhlas školy, kde je dítě zapsané a kde musí dvakrát ročně projít přezkoušením, aby dostalo vysvědčení. U dětí prvního stupně musí mít alespoň jeden z rodičů maturitu, u druhého stupně už se požaduje vysokoškolský titul.
Ochota základních škol zapisovat děti do individuálního vzdělávacího režimu je různá, některé jsou k tomu vstřícnější, jiné méně. Příznivci domácího vzdělávání si zkušenosti se školami vyměňují a doporučují si, které tento typ vzdělávání podporují. Znají například „Školu na konci světa“ v Březové na Uherskohradišťsku, kde jsou na dálku zapsané stovky dětí z celého Česka, které se vzdělávají doma, aniž by kdy svou školu ve Zlínském kraji navštívily.
„U nás to funguje tak, že spolupracujeme s garantkou domácího vzdělávání, která rodičům rovnou doporučí školu, kde jsou k tomuto stylu vzdělávání otevření,“ popisuje Tichá. Garantka pak zprostředkuje nejen zápis do příslušné základní školy, ale také přezkušování, které probíhá dvakrát ročně přímo v prostorách komunitní školy. „Je to spíš pohovor než zkoušení. Je to poměrně benevolentní,“ pokračuje Tichá. Jedná se o individuální konzultaci s každým dítětem za přítomnosti rodičů. Garantka si s nimi projde výstupy z uplynulého období a ověří si, že dítě má znalosti, které odpovídají příslušné třídě základní školy. Podle Tiché se ještě nestalo, že by nějaké dítě v přezkoušení neobstálo.
Po ukončení prvního stupně žáky zpravidla čeká nástup do režimu klasické školní docházky. „Dobrou zprávou pro nás je, že páťáci, kteří od nás odešli, neměli žádný problém začlenit se do různých typů škol, od waldorfských až po víceletá gymnázia,“ říká Tichá s tím, že po páté třídě jsou už podle jejích zkušeností děti na klasickou školní výuku zralé. Existují i komunitní školy, které se věnují domškolákům na druhém stupni základní školy, jedná se ale spíše o výjimky.
Učit se neznamená jen sedět a psát
Touhu dělat školu jinak v sobě Pavla Tichá objevila před pěti lety, kdy měla už desetiletou zkušenost z klasických školských zařízení. Jako učitelka si přála věnovat se dětem více individuálně a chodit s nimi často ven. Základní školy, kde do té doby učila, jí k tomu ale neposkytovaly dobré podmínky. „Neříkám, že to na běžné škole nejde, je to ale mnohdy obtížnější. Když chcete vzít děti na venkovní výuku, musíte to hlásit rodičům, vedení školy, ostatním pedagogům, nesmíte přetáhnout pětačtyřicetiminutovou vyučovací hodinu, často vaše škola ani nemá zahradu a vy nemáte kam jít. To si pak příště rozmyslíte,“ popisuje obtíže venkovní výuky pedagožka, která se nakonec rozhodla založit vlastní školu, kde to bude snadnější.
Kromě učení venku si velmi přála pracovat s věkově smíšenou skupinou dětí, které nejsou striktně rozdělené do tříd podle jednotlivých ročníků. „Věkově homogenní skupina mi z hlediska lidského vývoje přijde naprosto nepřirozená. V práci nebo ve společnosti také nejsme rozdělení do skupin, kde jsou všichni stejně staří,“ vysvětluje Tichá, proč se jí osvědčilo pracovat s kolektivem, kde se starší děti učí společně s mladšími.
Do některých základních škol už tyto trendy pomalu pronikají, děti například nesedí jen v lavicích, ale pracují na společných projektech nebo rozvíjejí své emoční a sociální schopnosti a mají k tomu uzpůsobené prostory a pomůcky, podle Tiché se ale tato proměna děje pomalu a spíše na soukromých školách. „Hlavním problémem jsou příliš zaběhnuté koleje a neměnné osnovy, jak ty učební, tak organizační,“ hodnotí situaci běžných základních škol Tichá. Málokdo si umí představit, že by výuka mohla probíhat jinak.
Příkladem je třeba pětačtyřicetiminutová vyučovací hodina, která končí zvoněním, nebo přílišné lpění na učebnicích a pracovních sešitech. „Už možná od Rakouska‑Uherska máme v hlavě zafixovanou představu, že člověk se učí, jen když sedí a píše. Když se bavím s některými kolegy, tak se mě občas ptají: Kdy stíháte vyplňovat pracovní sešity? Jako by učení záviselo na těch sešitech,“ krčí rameny pedagožka.
Anketa: Kritické myšlení i kontakty na celý život. Jaká byla soukromá střední škola?
Sama ale vzpomíná, jak musela podobné představy překonat i ve své vlastní hlavě, když s alternativní pedagogikou začínala. A jak je někdy výzvou přesvědčit samotné děti o tom, že i objevování přírody nebo herní aktivity jsou určitou formou učení, na kterou je třeba se soustředit.
Je to na rodičích
Když se rodiče rozhodnou pro vzdělávání v komunitní skupině a mají to štěstí, že je pro jejich dítě volné místo, musí samozřejmě sáhnout po peněžence, protože tady na rozdíl od státní školy není výuka zadarmo. Členské příspěvky jsou pro komunitní školy většinou jediným zdrojem příjmů, který musí pokrýt všechny personální i provozní náklady, pronájem prostor a další výdaje. Školné se tak měsíčně pohybuje v rozmezí od šesti do téměř deseti tisíc korun, přičemž tato částka nezahrnuje stravné a příležitostné poplatky za badatelské exkurze.
„V naší komunitní škole se snažíme držet cenu celkem nízko, protože si chceme udržet naši komunitu. Víme, že když cena školného přesáhne určitou mez, tak to přitáhne jiný typ rodin,“ vysvětluje Tichá.
Ušetřit se jí daří třeba tím, že zapojuje rodiče do úklidu prostor a do údržby zahrady. Také v ostatních komunitních školách bývá zvykem užší spolupráce s rodiči, v některých skupinách například připravují pro všechny děti obědy. „Spolupráce rodičů je na dobrovolné bázi, není to pro nás povinnost. Střídáme se v pátečním úklidu a zapojujeme do něj i samotné děti. Potkáváme se také na brigádách na zahradě a někdy jdeme společně na bowling nebo pořádáme různé slavnosti,“ popisuje účast rodičů na chodu školy Hanušová, matka Matyáše.
Aktivní musí být rodiče, i pokud jde o učení. Ne že by vzdělávání v komunitní skupině vyžadovalo nějaké nadstandardní domácí úkoly, ale jak už bylo řečeno, odpovědnost za vzdělání dětí mají rodiče. Pokud tedy dítě potřebuje procvičovat psaní nebo čtení, na které není během programu v komunitní škole dost času, je na rodičích, aby to se svým synem nebo dcerou doma dohnali.
Stáhněte si přílohu v PDF
„U kluků je typické, že je moc nebaví psaní. My se tu držíme klasické výuky psacího písma, ale jdeme na to poměrně pomalu, prvňáci dlouhou dobu píšou tiskacím. Potom je to hodně o práci doma, protože tady nemáme tolik času to procvičovat,“ podotýká Tichá. Přitom si všímá toho, že rodiče dětí mívají v této otázce odlišné ambice. Někteří mají pocit, že se toho děti ve škole naučily málo a že se s nimi musí víc učit doma, jiní jsou v nárocích na pokroky dítěte shovívavější a radši mu nechají víc volnosti.
S rostoucím počtem komunitních škol není jisté, jak se tento trend bude v Česku dál vyvíjet. Určitou paralelu můžeme pozorovat u lesních mateřských škol, které zpočátku vznikaly jako samostatné iniciativy a se vzrůstající poptávkou se sdružily do velké asociace, která je nyní zaštiťuje. Možná i komunitní skupiny, jako je Dobromysl, čeká v budoucnu podobný scénář.
Přibývá ale i dětí, které se v režimu individuálního vzdělávání učí opravdu doma. „I k nám chodí pár dětí, které se účastní jen dvakrát týdně projektových dní a zbytek týdne jsou doma,“ potvrzuje Tichá. Podle jejích zkušeností se jedná o rodiny, kde se s dětmi může učit jeden z rodičů, který má pružnou nebo kratší pracovní dobu. A ukazuje se, že když těmto dětem rodič věnuje individuální pozornost, stačí jim ke splnění školních povinností poměrně málo času. Pár hodin denně tedy procvičují čtení nebo počítání a zbytek času mohou trávit po svém. „Určitě to není pro každého, ale jsou zkrátka děti, kterým tento styl výuky vyhovuje,“ uzavírá Tichá.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do vzdělání.
