Prokletí dělohy aneb Chceme opravdu řešit mzdovou nerovnost?

U příležitosti nedávného MDŽ se jako obvykle vyrojili komentátoři nerovného postavení žen ve společnosti. Někteří burcovali u předávání filmových cen, jinde se na tématu jaly přiživit (jako obvykle, poněkud nešťastně) politické strany. Pozdvižení vyvolalo také pojmenování ulic na Rohanském ostrově po mužích filozofech.

Ztělesněním nerovného postavení žen v ekonomické sféře je tzv. genderová příjmová nerovnost („gender pay gap, GPG“), tj. nerovnost ve mzdovém ohodnocení mezi muži a ženami. Dle Eurostatu byla v roce 2022 tato příjmová nerovnost v ČR jedna z nejvyšších v EU: ženy v ČR v roce 2022 vydělaly na hodinu v průměru o 18 procent méně než muži. To je (po Estonsku a Rakousku) třetí nejhorší výsledek v EU a též výsledek daleko nad průměrem EU (12,7 procenta).

Jedná se o tzv. neupravený GPG. Část tohoto rozdílu je tedy vysvětlitelná (a obhájitelná) objektivními rozdíly v charakteristikách mužských a ženských zaměstnanců (kupř. rozdílná úroveň vzdělání, volba rozdílných oborů práce atp.) a část je dána jinými faktory (např. diskriminací, tj. že za skutečně stejnou práce dostane žena méně). Ale u nás na tom nesejde: zatímco po úpravách o první efekt se takové Rakousko dostane na přední příčky žebříčku (polovinu naměřeného neupraveného GPG lze u něj vysvětlit objektivními rozdíly), ČR společně se Slovenskem a Estonskem zůstanou i po těchto úpravách na nelichotivé špičce EU. Proč?

Něco naznačuje již fakt, že objektivní (obhájitelné) faktory vysvětlují skoro u všech zemí relativně malou část celkového rozdílu v odměnách žen a mužů. Nejlépe si vede Belgie (kde objektivní faktory vysvětlí celý GPG), následována Německem a Rakouskem (cca ½); v celé EU však tyto faktory vysvětlí jen čtvrtinu (3 p. b.) a u nás jen jednu osminu. Podstatnou informaci v sobě nese též fakt, že GPG přetrvává na každém stupni dosaženého vzdělání i na každé pozici v mzdové distribuci, že však je nejmenší pro nejmladší zaměstnance a s postupujícím věkem se (všude) prohlubuje. Zatímco pro zaměstnance do 25 let je neupravený GPG v ČR kolem sedmi procent, tj. nedaleko úrovně Švédska (5,2 procenta), v kategorii 25 až 34 let je již skoro dvojnásobný (12,3 procenta vs. 7,2 procenta ve Švédsku) a v kategorii 35 až 44 let ještě větší (21,5 procenta v ČR vs. 11,8 procenta ve Švédsku). Všechny tyto věci naznačují jediné: část nerovnosti je sice přítomna „vždy“, velká část se ale objeví až poté, co se ženy dostanou do věku, kdy typicky mají potomky. 

Část, která je přítomna vždy, souvisí se sociálními normami (kupř. volba povolání či konkrétní pozice) či jinými faktory (kupř. pramenící z větší neochoty žen jít do mzdových vyjednávání atd.). Dle studie OECD ale odpovídá tento „vždy-přítomný“ faktor v průměru „jen“ zhruba za 40 procent celkového GPG; zbytek se pak „objeví“ až s narozením dítěte.

Glosa Petra Honzejka

Kuchyň, dítě, kariéra. Plat jako chlapi nečekejte, ale samozřejmě všechno nejlepší k MDŽ!

8. 3. 2024 ▪ 3 min. čtení

Pak je toto „prokletí dělohou“ ale podstatné. Nedávná dánská studie ukázala, že narození dítěte dnes vysvětluje cca čtyři pětiny celkové dánské mzdové nerovnosti (v roce 1980 vysvětlovalo narození dítěte jen cca 40 procent). Jelikož tato studie (a ani studie OECD nahoře) navíc nebere v potaz efekty, jež na odměňování žen mají již před samotným narozením potomstva úvahy, že jelikož ženy děti mít můžou, tak je mít budou (a tak raději povýšíme muže než ženu…), autoři si mohou dovolit tvrdit, že dnešní „zbývající nerovnost je již prakticky celá jenom o dětech“. Tato „penalizace za dělohu“ se přitom ještě replikuje v čase – ženy, které vyrůstaly v rodinách s tradičním modelem (muž v práci, žena doma), čelí poté, co samy mají děti, většímu propadu celoživotních příjmů než ženy, jež vyrůstaly v rodinách s odlišným modelem. Vzhledem k historicky jednoznačnému nazírání na jasnou oddělenost rolí mužů a žen při výchově potomků (což se ani dnes a ani u mladých moc nemění) a ke štědrosti našeho systému rodičovských příspěvků, jež motivuje k dlouhé rodičovské dovolené se všemi negativy, je vysoce pravděpodobné, že jsou tyto efekty v prostředí ČR rovněž dost silné. 

Musí se s tím něco udělat? Ne nutně. Normativní konotace termínu „penalizace za dělohu“ stranou, je-li nerovnost převážně důsledkem dětí a akceptuje-li společnost tuto nerovnost jako cenu za výchovu dalšího pokolení plynoucí z dělby práce mezi pohlavími (muž kariéra, žena děti), není potřeba dělat nic. 

Je-li však tato cena v současné výši neakceptovatelná, pak je namístě uvažovat o tom, jak z dětí nedělat záležitost jednoho pohlaví. Ergo je namístě uvažovat kupř. o povinném střídání rodičů na rodičovské dovolené, o výrazném zkrácení její délky nebo o markantním zvýšení podílu dětí do tří let v zařízeních předškolní péče (a s tím souvisejících investicích do infrastruktury předškolního vzdělávání).

Rozhodnutí je na samotné společnosti. Prozatím se mi však zdá, že společnosti se líbí platit stávající cenu. To je jistě legitimní: jen je nutno chápat, že chtít tříletou rodičovskou dovolenou, rozdat si 31 miliard ročně na rodičovský příspěvek a nazírat na jesle jako na instituci, jež produkuje celoživotní deprivanty, nejspíš vylučuje, že se kdokoliv z nás dožije momentu, kdy ono prokletí dělohy skončí.

Autor je hlavní analytik Conseq Investment Management a. s.