Nevyrábět, neplýtvat a nepřejídat se. Pravidla, která by měl dodržovat každý, míní odborník na udržitelnost

Váš ústav je poměrně nový. Čím konkrétně se zabývá?

Byť v naší činnosti navazujeme na léta práce, na fakultě technologie ochrany prostředí fungujeme teprve dva roky. Proto se o nás zatím moc neví. Pokračujeme v práci přírodovědců, kteří zjišťují, čím lidská společnost škodí životnímu prostředí. Naše role je hledat cesty, jak nastavit provoz průmyslu, aby co nejméně škodil přírodě a co nejvíce sloužil člověku. Požadavek smysluplnosti výrobků je důležitým aspektem, na který často zapomínáme.

Jaký výrobek máte na mysli?

Tak třeba balené sladké nápoje. To je vlastně jen byznysmodel, který generuje zisk, vytváří zátěž pro životní prostředí, ale člověku příliš nedá. Tady bychom se právě vůbec neměli bavit o tom, jestli zálohovat a jak. Klíčová otázka je, jestli jsou tyto typy výrobků pro člověka přínosné. Nebo káva v kelímku. Kvůli jednomu napití spotřebujeme velké množství materiálu. Přitom je to hodně o emoci, jdeme do práce, koupíme si kelímek s kávou a hned se cítíme líp. Brčko – debata o tom, jestli brčko papírové nebo plastové, je vlastně úsměvná, protože tam je spíš podstatné, k čemu výrobek slouží. Takže kromě chemických, přírodních nebo environmentálních aspektů řeší náš ústav i socioekonomický kontext výrobků, což nazýváme produktovou ekologií. A to je pro nás východiskem pro zavádění udržitelnosti do průmyslové praxe.

Zmiňujete obaly: Jakou roli může sehrát mycelium, tedy podhoubí, které zkoumáte a které by mohlo být alternativním obalem?

Pro společnost Myco zpracováváme uhlíkovou stopu a environmentální parametry obalů, které by se vyráběly z mycelia. Jaké budou výsledky, zatím nevíme, ale mně to přijde jako vcelku zajímavá varianta, protože jde o přírodní obal. Otázkou ale je, kolik obalů vlastně potřebujeme a jestli není namístě upravit spotřebitelské vzorce. Protože když budeme chtít všechno balit do přírodních materiálů, musí se vypěstovat. A to také nemusí být udržitelné.

Jaké jsou podle vás základní aspekty udržitelnosti a jak by je měli lidé správně vnímat?

Udržitelnost je nesmírně široké téma. Dá se na ni nahlížet z pohledu environmentálního, tedy přesahu do životního prostředí, co z něj bereme a co tam vypouštíme. Pak vnímám sociální aspekt, tedy jakou měrou je společnost kohezní, soudržná, jak dokáže dlouhodobě řešit důležitá témata. A zahrnuje to také otázku řízení státu a ekonomiky.

Čistírny odpadních vod budou muset samy vyrábět energii. Čekají je investice za miliardy

20. 3. 2024 ▪ 12 min. čtení

Dobře, tak když se budeme bavit o výrobcích.

Naším velkým tématem je design, takže kreativní část celého životního cyklu výrobku. Spolupracujeme s designéry na fakultě architektury. Často se dá víc věcí změnit ve fázi designu než pak třeba na konci v odpadovém hospodářství pomocí chemických technologií. Tam už jsou karty rozdány. Kdežto designér se může rozhodnout, že obal třeba nebude ze tří druhů plastů, ale jenom z jednoho, čímž velmi pomůže v mnoha aspektech. Design není jen estetika.

Když si ale představím, kolik kolem sebe máme výrobků, není to jen kapka v moři?

Každý výrobek se přece musí designovat.

A kolik firem dokážete ovlivnit?

Pracujeme pro desítky různých podniků. Snažíme se věci vysvětlovat spotřebitelům. Ale vezměte v úvahu fakt, že průměrný zákazník chce to, co mu marketing vnutí, že má chtít. Ještě v devadesátých letech si veřejnost klepala na čelo, že by byl někdo ochotný platit za balenou vodu. Pak přišla první kampaň… A teď? Zákazník není asertivní jednotka, ale oběť. Což je trochu silně řečeno, ale je to tak. Proto potřebujeme primárně formovat trh prostřednictvím průmyslu.

Myslela jsem svoji otázku spíš tak, jestli je nutné tolik vyrábět. Že už jsme přehlceni.

Z pohledu HDP ano, protože stát se chce prezentovat tak, že nám roste. A pak je potřeba vyrábět. V tom je zakopaný pes. Tady prostě nejsou environmentální ekonomové dostatečně vidět a slyšet. A máme jich i málo. Z pohledu státu se tak vyplatí nejdřív něco vyrobit, pak použít, rozbít a zahodit. Každá taková operace představuje vlastně zisk, ale i zásah do životního prostředí. Ve vnímání environmentálních témat jsme asi 20 let pozadu.

Myslíte si, že veřejnost je pořád ještě nastavená víc k tomu to neřešit?

Rozhodně. Sice máme pocit, že se každodenně staráme o udržitelnost, ale pořád se pohybujeme v určité bublině. Vnímám velkou změnu ve způsobu myšlení předních českých průmyslových hráčů, kteří začínají mít k životnímu prostředí opravdu respekt. To je velká proměna, jenže se ještě stále nedostala na veřejnost.

A jak změnit pohled veřejnosti na to, že udržitelnost neznamená jen třídění, ale že musíme přemýšlet o svém spotřebitelském chování?

Je to dlouhá a složitá cesta. U nás je po generace vytvářený dojem, že životní prostředí je nadbytek, který představuje překážku pro podnikání. Bude trvat změnit tento názor a veřejnost vzdělat.

Co především bude potřeba změnit?

Spotřebu, o které jsme už mluvili, což je ale velmi citlivé téma, protože lidé chtějí spotřebovávat. Zejména po letech, kdy věci nebyly, jde o otázku osobní prestiže. V oblasti potravin se už ale posouváme směrem k zákazníkům. Neřešíme, jestli balit tak nebo onak, ale spolupracujeme s lékaři a řešíme stravovací návyky. Říkají, co je zdravější, s čímž souvisí i nižší dopad na životní prostředí. Kdejaký polotovar se musí složitě balit, aby se nezkazil, přidávají se nadbytečné látky. Měli bychom se naučit jíst jednoduché potraviny, a teď to neříkám jako chemik, ale jako kolega lékařů.

Zákazník není asertivní jednotka, ale oběť. Trh potřebujeme primárně formovat průmyslem.

Ty průmyslově zpracované by měly být tabu?

Našemu zdraví neprospívají. Když budu každý den jíst hranolky a zapíjet je colou, není to pro mě zdravotně dobré. A pak už je jedno, jestli nápoj bude v plechovce, nebo PET lahvi. O to vtipnější mi přijde debata, zda zálohovat, nebo ne. Tam se jen hádají dvě skupiny o to, kdo bude mít zisk. Cílem by ale mělo být poskytnout lidem kvalitní pití, což sladká voda v lahvi není. Je to něco, co nám kazí populaci. Máme velké procento obézních dětí, máme tu téměř epidemii diabetu, takže tady hledejme řešení. Obezita má za sebou velký environmentální dopad, protože přejídání znamená, že jsme snědli něco zbytečně, což jednak škodí nám, ale i prostředí.

Vnímáte, že se lidé o zdraví zajímají více?

Ano, ale mění se to pomalu. Přijde mi fajn, že se o to ale začínají zajímat velké firmy, jako třeba Eurest. Velké nadnárodní podniky si dokázaly spočítat, že když vyrábějí tuny jídla a trochu změní poměr některých surovin, mohou výrazně snížit svou environmentální stopu. Pak je ale zásadní, aby ony řekly zákazníkům, že je lepší, když nebudou jíst maso každý den, ale třeba jen třikrát týdně.

Dává smysl držet se lokálnosti nebo sezonnosti?

Nemusí to být klíčové. Někdy je lepší dovézt výrobky z druhého konce světa, než je složitě pěstovat ve skleníku pomocí fosilní energetiky a kdovíjakých chemikálií. Také hraje roli, jakou lodí se zboží veze. Takže lokálnost je někdy dobrá, jindy ne.

Zemědělství a lesnictví

Stáhněte si přílohu v PDF

Jak se v tom má spotřebitel vyznat?

Strava je pro nás důležitá, ale držel bych se zásad neplýtvat, nevyhazovat a nepřejídat se. Nekupovat zpracované potraviny a vařit si doma. To jsou úplně jednoduchá pravidla. Teprve až toto budeme mít zpracované, můžeme řešit, jestli je lepší jeden biftek, nebo druhý.

Řešíte udržitelnost v oblasti zemědělství?

Zatím okrajově. V našich datech vidíme, že problematika fosilní energetiky vyřeší otázku klimatu maximálně z poloviny. Druhá část řešení je v práci s krajinou, takže zemědělství bude nesmírně důležité. Zatím se věnujeme průmyslu, ale musí dojít i na zemědělství. A čím dřív, tím líp. Každoročně ztrácíme velké množství kvalitní půdy kvůli různým splachům a špatné technice. Toho, co by se v zemědělství mělo dělat lépe, je strašně moc.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Zemědělství a lesnictví.