Masáže, barvení chlupů nebo lakování drápků zní mnohým přinejmenším nezvykle a pro někoho je to úplný úlet, který hraničí se zdravým přístupem ke zvířatům. Jak se ale dívat na spaní psa v posteli, krmení od stolu nebo jen obyčejné venčení, kdy nás pes táhne? Kde je hranice polidšťování zvířat? „Pro někoho je jednodušší budovat vztah se zvířetem než s člověkem. A tam podle mě může vznikat problém,“ říká psycholog Dalibor Špok.
To, že jsou Češi národ pejskařů, není žádná novinka. Podle poslední zprávy Evropské federace výrobců krmiv pro domácí zvířata (European Pet Food Industry Federation − FEDIAF) mělo v roce 2022 doma psa více než 2,2 milionu Čechů. Jen pro zajímavost, celkový počet zvířat v evropských domácnostech je 340 milionů. Vysoká jsou také čísla, která ukazují na to, kolik peněz za ně lidé utrácejí. Podle FEDIAF stála krmiva pro všechny mazlíčky od čtyřnohých až po okřídlené 29,1 miliardy eur, což představuje celkem 10,5 milionu tun produktů.
V roce 2022 utratili Češi podle ekonoma Lukáše Kovandy především za psy a kočky 60 miliard ročně. Při výpočtech vycházel ekonom z různých zdrojů včetně dat Eurostatu nebo Českého statistického úřadu. „Trend financování domácích mazlíčků je v současné době jasně rostoucí. Západní země bohatnou a lidé mají naplněné svoje základní potřeby, proto jsou ochotní dávat více peněz za zvířata. Na to samozřejmě reaguje i strana nabídky a pak jsou tu i záležitosti jako lázně,“ říká Lukáš Kovanda.
Kromě krmiva, veterinární péče nebo doplňků, které se dají samozřejmě pořídit v různých cenových kategoriích, dopřáváme němým tvářím i jiné radovánky. Můžeme je nechat namasírovat v psím salonu, zaplatit jim perličkovou koupel s ozonem, bahenní zábal nebo aromaterapii. Mohou také nosit obojek osazený diamantem nebo obleček podle nejnovějších trendů. Ať už tento výčet vyvolává úsměv, nebo ne, je důležité zmínit, že ani ti, kteří vnímají zvíře jako člena rodiny v tom nejnevinnějším slova smyslu, nemusí být ve vztahu k němu zcela bezchybní.
Venčit musíme my psa, ne on nás
Většina odborníků se totiž shoduje na tom, že pes je pes a tak by se k němu mělo i přistupovat. A co víc, především bychom tak měli činit kvůli němu, aby byl šťastný a spokojený. „Určit hranici polidšťování je velmi těžké, každý si pod tím může představit něco jiného. Pro někoho už to může být i to, že pes není v kotci, ale v bytě. Měli bychom se ovšem držet zásady, že jakýkoliv extrém je špatný,“ říká psí koučka Kristýna Sedláková a zmiňuje, že důležité je psa nerozmazlit, což vysvětlila na příkladu agresivity vůči lidem i psům.
„Je zajímavé, že mi klienti říkají, že jim nevadí, když spí v posteli, žebrá u stolu, tahá na vodítku, ale nechtějí, aby se pes projevoval agresivně. Takhle to ale nejde vnímat. Musíme se dívat na celek, tedy jak mám nastavený vztah se psem. Nemůžu řešit pouze agresivitu. Pes musí v každodenní rutině chápat, že se neřídím podle něj,“ říká Kristýna a vysvětluje, že v tuto chvíli se láme lidská a psí psychologie.
Popisuje, že ve chvíli, kdy jde pes na vodítku první, venčí on nás a my bychom ho měli naučit, že správně je to obráceně. A s tím souvisí všechny ostatní záležitosti od vyštěkávání si pozornosti až po škrábání na dveře. Nejdříve si tedy musíme správně nastavit vztah se zvířetem, což samozřejmě také závisí na plemeni. V případě submisivního psa nemusíme být tolik důslední jako u dominantního.
„Myslím, že psí lázně nebo masáž jsou spíš rozmar páníčka, chce mu dopřát stejný komfort jako sobě. Nevnímám ale, že by v tuto chvíli byl pes nějak zásadně rozmazlován. Stejné je to s oblečkem. Zvíře nepozná, jestli má na sobě kabátek za 200 nebo 2000 korun. Potřebuje ho ale opravdu?“ přemýšlí Kristýna Sedláková. Podle ní jsou v životě psa důležité tři věci – pohyb, disciplína a pak až láska.
Pes by měl mít smysl života. Něco, co ho bude bavit. Ani my přece nechceme každý den ráno vstát, najíst se a znovu si lehnout. Nebo možná bychom rádi, ale dlouho nám takový režim pravděpodobně nevydrží. Možná pár dní a možná jen několik hodin. Stejně jako lidé tak i psi potřebují mít nějaký úkol, něco, čím se zabaví. „Mnoho rodin si pořizuje border kolii, protože mají pocit, že žijí aktivní život, chodí na procházky, jezdí na kole. Tohle plemeno si ale aktivitu představuje úplně jinak, chce opravdu pracovat, dostávat úkoly. A má to tak většina psů,“ říká Kristýna Sedláková a vyjmenovává psí sporty jako agility, flyball, hoopers nebo učení různých triků, které jsou k nalezení na internetu.
Stejný názor má i psycholog Dalibor Špok. „Když si koupíme květinu, přečteme si, kam ji umístit a jak ji zalévat, aby jí bylo dobře. U zvířete ale tyto potřeby často přehlížíme a myslíme si, že mu uděláme dobře, když ho budeme krmit pětkrát denně masem a místo výcviku si s ním popovídáme. Pes ale potřebuje smečku, alfa samce a potřebuje, abychom ho cvičili. Jinak nám nebude rozumět a bude frustrovaný,“ popisuje a dodává, že lidé často litují divoké psy ve východních zemích. Jejich hierarchie však funguje a je jim v ní dobře. „Naše optika je ale taková, že když je zvíře samo, trpí.“
Vztah ke zvířeti by neměl být substituční
Jednou věcí je tedy cesta, jak se chovat k psovi a jak s ním můžeme udržet zdravý vztah, abychom byli všichni spokojeni. Druhým tématem je ale to, proč vztahy mezi lidmi a zvířaty vůbec vznikají. Podle Dalibora Špoka hrají roli i kulturní rozdíly jednotlivých zemí. Být pejskař je pro Čechy norma, nad kterou se nikdo nepozastavuje. „V našich kořenech máme zažité vazby se zvířaty, jsou naší přirozenou součástí, máme rádi přírodu a patříme do ní. Dělá nám to dobře. Je ale potřeba se kromě kulturní roviny zajímat i o osobní a etickou.”
A co si pod tím představit? Etická rovina podle Dalibora Špoka znamená i to, kolik jsme schopni za naše mazlíčky utratit a jaká je jejich environmentální zátěž. „Mnoho lidí u nás je ochotnější zaplatit super nadstandardní péči psovi, než by poslali ty samé peníze na nějaké humanitární účely nebo do třetího světa. To je samozřejmě velký etický problém.“
Určit hranici polidšťování může být těžké. Obecně ale platí, že jakýkoliv extrém pro zvíře není správný.
Osobní rovina pak vystihuje samozřejmě nás a naše vztahy. Pes má bezesporu mnoho pozitivních účinků jak na naši psychiku a pocit samoty, tak na zdraví, protože díky němu trávíme více času pohybem na čerstvém vzduchu. Pes a jeho potřeby také pomáhají budovat pevný režim, který může být prospěšný lidem s depresemi. A co si budeme nalhávat, jeho bezpodmínečná láska, ať už přijdete z práce s úsměvem nebo naštvaní, je další velké plus.
„Rozhodně neříkám, že by lidé neměli mít psa nebo jiné zvíře. Určitě vnímám řadu terapeutických pozitiv. Na druhou stranu by ale pes neměl nahrazovat vztah. Někteří lidé pak totiž ztrácejí potřebu budovat složitější vztahy s druhými lidmi, což negativně zasahuje do jejich života,“ říká Dalibor Špok a dodává, že pes pak nemá v hierarchii patřičné místo a na žebříčku je posunutý velmi nahoru. To se projevuje jak financemi, tak chováním k němu. „K psovi bychom se měli chovat jako ke zvířeti, pak netrpí. Musíme pochopit, že zvířata nemají lidské potřeby.“
Stáhněte si přílohu v PDF
Podle Dalibora Špoka stojí za blízkou vazbou člověka a psa více důvodů. Jedním z nich je například to, že česká společnost se silně urbanizovala a potřeba mít psa tady prostě je. „Druhý, který je pro mě daleko zásadnější, je ten, že česká společnost je výjimečná v tom, že složitěji buduje komunity. Rodinné a celoživotní vztahy samozřejmě máme, ale horší je to s těmi, které přicházejí v průběhu dospělosti. Myslím, že na vině jsou totalitní režimy, které zde působily více než v ostatních zemích a ovlivnily budování komunit až do dnešní doby,“ říká psycholog.
„Dobré vztahy mimo nejbližší přátelské a rodinné vazby přitom Dalibor Špok považuje za extrémně důležité. „Vytvářejí občanskou společnost a ta právě drží etiku. A období, kdy se celoživotní nebudování vztahů v této vrstvě projeví nejvíce, je důchodový věk, kdy se lidé cítí osamocení, protože jim odejdou blízcí a přijdou o vztahy v práci. Netvrdím, že by důchodci neměli mít psa, nemělo by to ale být finální řešení problému,“ míní Dalibor Špok a dodává, že to samozřejmě neplatí pro všechny. „Jsou lidé, kteří jsou součástí různých komunit a zároveň mají rádi zvířata. To je ale úplně jiná filozofie.“
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Život se zvířaty.
