Dálkových poutních tras v Evropě přibývá. Zatím méně známé jsou například Stezky reformace, jejichž síť společnými silami buduje osm zemí včetně Česka. Pod názvem Husova cesta vznikla česká část stezky vedoucí od pražské Betlémské kaple do německého Bärnau, odkud lze pokračovat až do Kostnice. Celá trasa měří okolo 800 kilometrů a je součástí sítě, která propojuje místa připomínající známé evropské reformátory.
Kdo chce zůstat doma, může vyrazit na některou z šesti stezek Via Czechia. Ty propojují krajní body naší vlasti a vedou jak po severní i jižní hranici, tak středem země nebo po historickém pomezí Čech a Moravy. Stezky čítají dohromady přes deset tisíc kilometrů a vyzývají k poznávání krás rodné země pěšky, na kole, na běžkách anebo vodáckým splouváním. Trasy jsou vedeny tak, aby zahrnovaly i návštěvu více než stovky poutních míst.
Dálkových tras v Evropě dnes existuje velké množství a každý má možnost vybrat si podle své nátury, kondice, rozpočtu a samozřejmě i času, který může chozením pěšky strávit. Zatímco putování do Santiaga má dnes charakter spíše masové turistiky, cesty v horách často znamenají několikadenní pobyt mimo civilizaci se vším, co k tomu patří. Pro začátečníky může být komfortnější projít křestem na některé z tras dostatečně vybavených turistickou infrastrukturou a zahrnujících rozumné převýšení.
Proč to dělají?
Záměr vyrazit na dálkový pochod může být velmi odlišný. Pro někoho je to výlet s partou kamarádů, někdo si chce vyčistit hlavu nebo utéct do přírody od každodenních starostí. Jiní si tam chodí promyslet své další životní směřování anebo udělat zásadní rozhodnutí, ať už jde o kariérní změnu, pořízení rodiny, anebo rozjezd podnikání.
Efekt putování je pro každého jiný, přesto má určité shodné rysy. Člověk se už po pár desítkách kilometrů zcela oprostí od drobných malicherností a začne se zabývat jen základními otázkami souvisejícími s jeho existencí: jídlo, spánek a vylučování. Z toho vychází potřeba najít správnou cestu, překonat případná zranění či útrapy, ustát strach z neznámého, udržet si dobrou náladu a celé si to hodně užít.
Kdy vyrazit
Cesty do Santiaga jsou poměrně dobře značené, symbolem je svatojakubská mušle ve žluto-modrém provedení, přičemž každá trasa se dá jít oběma směry. Nejznámější a zřejmě nejfrekventovanější je francouzská trasa, popularita roste také u portugalské cesty, která kopíruje pobřeží Atlantického oceánu a díky tomu má jen minimální převýšení. Nejpříjemnější čas vyrazit je na jaře a na podzim. V zimě bývají některé úseky v horách kvůli sněhu jen obtížně průchozí a o prázdninách pak jde o masovou turistiku v pravém slova smyslu.
V etapách, kde se spojuje několik tras, může proud poutníků připomínat známý Pochod Praha-Prčice. Někdy je obtížné sehnat ubytování a vytížené jsou také občerstvovací stanice, ať už jde o restauraci, bistro, anebo stánek u cesty.
Mít kde hlavu složit
Ubytovací zařízení na nejfrekventovanějších trasách jsou uzpůsobená potřebám poutníků. Největší tradici zde mají ubytovny, často provozované církví nebo obcí. Přespává se na palandách, v jedné místnosti může být ubytováno i několik desítek poutníků. Špunty do uší a páska přes oči jsou pro toho, kdo se chce aspoň trochu vyspat, naprostou nezbytností. Ubytovna bývá vybavena kuchyňkou, prostorem pro vyprání prádla a poplatek za lůžko je buď dobrovolný, anebo se pohybuje okolo 8-10 euro.
Nevýhodou je značně omezená kapacita lůžek, rezervace není možná a ubytování probíhá na principu „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Ubytovny obvykle otevírají okolo 13. nebo 14. hodiny a často se před nimi tvoří fronty. Ti, kteří si chtějí své lůžko zajistit, tak ráno vyrážejí už kolem páté hodiny, čímž spolehlivě zajistí budíček ostatním nocležníkům. Sami pak nasazují ostřejší tempo, aby překonali potřebné kilometry do další noclehárny.
Tomuto se přizpůsobil soukromý sektor, který vybudovat ubytovny obvykle o něco vyšší kvality, kde si lze lůžko objednat předem přes běžné ubytovací platformy. Výhodou je, že poutník může strávit většinu dne na cestě, zastavit se na zajímavých místech nebo promluvit s místními, a přitom má jistotu střechy nad hlavou. Cena za lůžko se pohybuje kolem 15-20 eur a ubytovatel často nabízí doplňkové služby za příplatek jako snídaně, večeře či možnost použít pračku.
S plným žaludkem se jde líp
O nakrmení hladových poutníků se cestou stará široká škála podniků nabízejících vše od vlastního ovoce ze zahrádky až po plnohodnotné polední či večerní menu. Frekvence podniků záleží na hustotě osídlení daného regionu a může se v jednotlivých úsecích trasy poněkud měnit.
Je třeba počítat s tím, že cedule u cesty hlásající blížící se občerstvovnu ani symbol restaurace v mapové aplikaci úplně negarantují, že na slíbeném místě ono občerstvení opravdu bude. Respektive že je v provozu a skutečně se tam i vaří. Stravování na cestě bývá někdy dobrodružné a nese aspekt překvapení. Zřejmě každému se aspoň jednou stane, že zakusí trochu hladu. Alternativou je nést si jídlo s sebou. Kdo má však v nohách pár set kilometrů a celou dobu na zádech batoh, velmi pečlivě váží, kolik věcí do něj uloží „navíc“.
Solidarita mezi poutníky
Na druhou stranu je třeba říct, že mezi poutníky vládne velká solidarita a ochota si pomáhat. Ať už jde o sdílení jídla, dobré rady, úsměvu, anebo povzbuzení v těžkých chvílích. Pro někoho jsou právě toto nejsilnější momenty, které si ze své pouti odnáší, stejně jako krátká setkání s místními.
Kredenciál a sbírání razítek
Pouť do Santiaga de Compostela zastřešuje oficiální kancelář, která poutníkům za symbolický poplatek před startem vydává takzvaný credencial, česky průkaz poutníka. Do něj cestou sbírá razítka, ať už v kostelech, kavárnách, nebo ubytovnách. Pokud dokáže na posledních sto kilometrech před Santiagem získat alespoň dvě razítka denně, může si v cíli vyzvednout osvědčení o absolvování svatojakubské pouti.
Kancelář se nachází hned vedle katedrály, která je cílem poutní trasy. Zatímco pár let zpátky se na vydání certifikátu stály i dvouhodinové fronty, dnes lze vyplnit žádost prostřednictvím QR kódu a vše je otázkou dvaceti minut. Razítka v credencialu jsou pak pro poutníka hezkou připomínkou míst, na kterých se zastavil.
Díky těmto registracím poutníků sbírá kancelář údaje o počtech lidí, kteří do cíle dorazili. Zatímco před zápisem svatojakubské cesty na seznam UNESCO v roce 1993 putovalo do Santiaga de Compostela okolo dvou tisíc lidí ročně, v loňském roce si svůj certifikát vyzvedlo téměř 450 tisíc poutníků.
Toulky po Čechách
Kdo chce začít s pěším putováním na rodné hroudě anebo se kvůli neznalosti jazyka nechce pouštět za hranice, může zkusit některou z českých stezek. Musí však počítat s tím, že infrastruktura podél těchto cest má své limity, obzvlášť mimo hlavní sezonu.
Zatímco pouť do Santiaga se již dostala do zorného pole turistického průmyslu, stezky vedoucí přes Česko si nadále zachovávají spíše přírodní charakter. Pro toho, kdo nechce nocovat v přírodě, začíná dobrodružství už při hledání ubytování v malých obcích mimo hlavní turistické lokality. Putující může počítat se slušnou prověrkou svých měkkých dovedností od schopnosti improvizace až po vyjednávací taktiky.
Pro začátek může zkusit přesvědčit majitele kempu, aby spustil letní provoz o něco dříve a ubytoval ho z obchodního hlediska na jen málo lukrativní jednu noc. A se značnou pravděpodobností, že bude jediným hostem kempu.
Nocovat, anebo tábořit?
Další možností je sbalit si potřeby pro spaní venku. Znamená to pár kilo do batohu navíc, na druhou stranu tato varianta nabízí větší flexibilitu a svobodu. V Čechách lze nocovat venku téměř bez omezení, důležité je vyhnout se soukromým pozemkům a lokalitám s vyšším stupněm ochrany přírody.
Stáhněte si přílohu v PDF
Začínajícím poutníkům se doporučuje nastudovat rozdíl mezi nocováním, které zjednodušeně řečeno odpovídá spaní pod širákem bez rozdělání ohně, a tábořením. To obnáší stavbu stanu či jiného přístřešku a je možné jen na oficiálních místech jako například v kempu. Více k tomuto tématu čtenář nalezne například na webu stezek Via Czechia.
Evropské poutní trasy
Kdo by pak chtěl vyrazit za hranice, v Evropě najde řadu vyhlášených i méně známých poutních tras.
Například prastarou Cestu svatého Olafa tvoří osm stezek, které se sbíhají u Nidaroského dómu v Trondheimu v Norsku.
Z italské Florencie až k bazilice svatého Petra ve Vatikánu vede Via di Francesco.
Také ve Francii se sbíhá několik tras – Les Chemins du Mont St-Michel tvoří šest stezek končících ve vesničce Genéts a poutníci tudy chodí už od středověku.
Další články o pěším putování najdete na blogu autorky www.kvartkova.cz.
Článek byl publikován ve speciální příloze HN Dovolená nejen v Česku.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
