Vodní elektrárny vadí ochráncům přírody i vodákům, přitom šetří zdroje

Voda je život – a také energie. Lidé se o její využití snažili od nepaměti. Dřevěná vodní kola kdysi poháněla mlýny, pily či hamry. Nyní voda roztáčí turbíny ve vodních elektrárnách, které dodávají do sítě čistou a obnovitelnou energii. Loni se z vody vyrobilo přes tři procenta tuzemské elektřiny. Třetinu z toho dodaly malé vodní elektrárny s instalovaným výkonem do 10 megawattů, třetinu střední a velké zdroje a zbývající třetinu trojice přečerpávacích elektráren.

Ačkoliv české řeky ještě skýtají poměrně slušný potenciál, vodní elektrárny se v posledních letech takřka přestaly stavět. Nejrentabilnější místa na dolních tocích větších řek s vysokými a relativně stabilními průtoky jsou již víceméně obsazena. Pro malé vodní elektrárny však je dostatek prostoru v horních a středních tocích. Vždyť za první republiky jich fungovalo v Čechách a na Moravě zhruba 12 tisíc, komunisty centrálně plánované hospodářství ovšem vsadilo místo decentralizovaných zdrojů na budování velkých elektráren.

Začátkem 80. let minulého století doplňovala přehradní zdroje jen asi stovka malých vodních elektráren. Už v té době se však započalo s jejich postupnou obnovou a po změně režimu nastal v tomto oboru boom. Zejména během 90. let přibyla na mapě řada znovuzprovozněných prvorepublikových výroben elektřiny na řekách po celém Česku. V posledních deseti letech se však téměř nestaví, počet se ustálil na zhruba 1600 malých vodních elektrárnách.

Hlasití odpůrci elektráren

Předseda Cechu provozovatelů Malých vodních elektráren Vladimír Zachoval říká, že atmosféra ve společnosti výstavbě malých vodních elektráren (MVE) nepřeje. „Stát šlape na plyn a chce, abychom co nejvíce budovali obnovitelné zdroje energie. Současně však pevně stojí na brzdě,“ říká Zachoval. A to i v legislativě, kde se hraje třeba o zpřísnění pravidel pro minimální zůstatkový průtok, což by provozovatelům elektráren na vodních tocích zkomplikovalo život.

Projekty mají navíc řadu nepřátel. K těm nejhlasitějším patří vodáci sdružení v Asociaci vodní turistiky a sportu. Aktuálně protestují třeba proti chystané MVE Dubina na Ohři poblíž Karlových Varů. Sdružení žaluje ministerstvo životního prostředí, které potvrdilo výjimku pro zvláště chráněné živočichy, čímž výstavbu umožnilo. Asociace bojuje také proti MVE Dívčí kámen na Vltavě, která má vyrůst v chráněné krajinné oblasti Blanský les. Soukromý investor navazuje na projekt z roku 1912, podle něhož se tehdy elektrárna začala stavět, ale nebyla nikdy dokončena.

Elektrárny vadí také rybářům a řadě ekologických spolků, které mluví o ochraně života v řekách a usilují o likvidaci příčných překážek.

Jezy jsou však často podmínkou, aby se dal vodní tok energeticky využít a zároveň to bylo ekonomicky smysluplné. Podle Zachovala jsou na mnoha místech u jezů vybudované rybí přechody, roste prý však tlak, aby se takové balvanité skluzy budovaly přes celou šířku řeky. Třeba i v místech, kde už v minulosti stály například mlýnské náhony.

Raději modernizovat než stavět

Jednou z výhod vodních elektráren jsou jejich relativně stabilní dodávky a díky tomu mohou doplňovat ostatní obnovitelné zdroje. Přečerpávací elektrárny dokonce fungují jako velké baterie. Mohou se nabíjet, když je elektřina levná a je jí dostatek. A naopak dodávat do sítě, když je zrovna nejvíc potřeba. „Každý z obnovitelných zdrojů má jiný potenciál. Měli bychom dbát na to, abychom některý nezanedbali a rozvíjeli všechny. Pokud by se stavěla jen fotovoltaika, mohli bychom ohrozit celý energetický systém,“ připomíná předseda Komory OZE Štěpán Chalupa.

Je podle něj pravděpodobnější, že MVE vyrostou v místech, kde se s nimi už dříve počítalo. Navíc je důležité pamatovat i na modernizaci funkčních malých vodních elektráren, včetně zvyšování instalované kapacity. Mnohde jsou totiž soustrojí poddimenzovaná, třeba s ohledem na snahu využít veškerý výkon co nejdéle. „Může být ovšem efektivnější, když elektrárna není využita na plný výkon po celý rok, ale zvládne chytit co nejvíc energie v období s vyššími průtoky, tedy například na jaře, když taje sníh,“ říká Chalupa.

Budoucnost vody

Hráze, nebo přírodní opatření? S povodněmi nám pomůže obojí, říkají odborníci

26. 9. 2024 ▪ 8 min. čtení

Právě na modernizaci se zaměřuje i ČEZ, který je největším provozovatelem vodních elektráren v Česku. Za posledních 15 let investoval ve více než dvacítce elektráren přes 4,5 miliardy korun. U velkých elektráren, jako jsou Lipno, Slapy či Kamýk na vltavské kaskádě, lze modernizací zvednout účinnost v průměru o čtyři až pět procent a díky tomu vyrobit více elektřiny. Nebo naopak v letech, kdy méně prší, vyrobit s menším množstvím vody stejně elektřiny.

V případě MVE lze účinnost zvednout i o deset procent, jde však o nižší objemy. ČEZ takto investoval do výměny klíčových komponent ve svých soustrojích v elektrárnách na Labi či na brněnské přehradě. Modernizace se dočkaly rovněž přečerpávací vodní elektrárny Dalešice, Dlouhé stráně a Štěchovice. Posiluje se i řízení elektráren, díky tomu dokážou lépe reagovat na příkazy od provozovatele přenosové soustavy ČEPS. Jsou „po ruce“, je‑li třeba aktuálně v síti přidat nebo ubrat výkon.

Turbíny do každé rodiny

ČEZ má v šuplíku několik projektů, například na Vltavě v oblasti Šumavy či na Labi, prioritu ale vidí právě spíše v investicích do modernizací a ve zvyšování efektivity a ekologizaci již fungujících vodních elektráren. „Jsou to zdroje, které už prokázaly, že jsou užitečné. Chceme jim prodloužit život o další desítky let, připravujeme je na fungování v éře nové energetiky,“ říká mluvčí ČEZ Martin Schreier. V podobném duchu firma chystá i přečerpávací elektrárnu, k níž chce využít dvojici vodních děl na Vltavě – Orlík a Kamýk.

Z ekologického i společenského pohledu by vybudování zcela nové přečerpávací elektrárny bylo dnes obtížně realizovatelné. Mezi Orlíkem a Kamýkem je dostatečný spád a je možné je poměrně rychle propojit. ČEZ plánuje, že přestavba by byla součástí modernizace elektrárny Orlík, ke které stejně musí dojít. Nemá dojít k žádným zásahům do konstrukce hráze ani k záborům půdy. Hotová je nyní celá zadávací dokumentace a probíhá výběrové řízení na dodavatele, které by mělo být uzavřeno do konce letošního roku. V ideálním případě má být podle Schreiera hotovo do roku 2030.

Jednou z cest mohou být do budoucna také nové technologie a typy turbín. V testovacím provozu jsou v Česku vírové a bezlopatkové odvalovací turbíny, které mohou efektivně fungovat v místech s malým vodním spádem, kde klasické turbíny už nelze nasazovat. Pokud se osvědčí, mohlo by jít o další z cest k decentralizaci výroby elektřiny. Teoreticky by se daly instalovat třeba u rodinných domů postavených v blízkosti menších vodních toků. Podobně jako si nyní lidé dávají na střechy fotovoltaické panely. V součtu by se už mohlo jednat o slušný výkon.

Budoucnost vody a vodárenství

Stáhněte si přílohu v PDF

Po povodních štěrk a bahno

Firmy mohou na modernizaci a výstavbu MVE získat dotaci z Operačního programu Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost. V aktuální výzvě, která je otevřena do poloviny prosince, lze získat až 65 procent výdajů, maximálně však 100 milionů korun na projekt. Ministerstvo průmyslu také vyhlašuje aukce na provozní podporu pro obnovitelné zdroje. Hlásí se však spíše projekty větrných elektráren, malá vodní elektrárna byla v loňských výzvách jen jedna. Státní podnik Povodí Vltavy ji má postavit do poloviny roku 2027, stát mu vyplatí 4,5 tisíce korun za každou vyrobenou megawatthodinu.

Nedávnou velkou vodu většina elektráren zvládla – ty velké se podílejí na regulaci odtoku z vodních nádrží. Malé vodní elektrárny bylo třeba z velké části na několik dnů odstavit. Vysoká hladina vody pod elektrárnou, a tudíž snížení spádu neumožňuje provoz soustrojí. Po opadnutí velké vody se postupně vrátily do provozu.

Předseda cechu Zachoval ovšem provozuje rodinnou elektrárnu v České Vsi na Jesenicku s výkonem 425 kilowattů, kterou povodeň značně poškodila. „Přišli jsme o podnikání, snažíme se to obnovit,“ říká. Náhon je z velké části naplněn štěrkem a bahnem, bude třeba vyzvednout turbíny, vyčistit je, vyměnit ložiska, opravit generátory, které byly pod vodou.

Zachoval s rodinou získal elektrárnu v roce 1992 v rámci malé privatizace. Říká, že tehdy rozjezdu podnikání byli úředníci nakloněni. „Byli rádi, že tu elektrárnu chce někdo obnovit. Tehdy uběhly jen dva měsíce od privatizační aukce do okamžiku, kdy jsme se všemi povoleními zrekonstruovali dva mosty, náhon, technologii a připojili se k síti. Teď by to trvalo deset let,“ odhaduje Zachoval.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Budoucnost vody a vodárenství.