Pomoc rozvojovým zemím není charita, ale investice. Má být udržitelná a efektivní

Většina emisí dnes vzniká v rozvojovém světě, zejména v Asii. Historicky však příčiny klimatické změny musíme hledat už v době průmyslové revoluce a hlavní zodpovědnost za ni nesou bohaté evropské a americké státy. Na této logice je postaveno fungování Zeleného klimatického fondu, který zřídila Organizace spojených národů, aby jeho prostřednictvím přispěla ke zmírnění dopadů klimatické změny v rozvojových zemích.

„Pařížská dohoda z roku 2015 přinesla závazek přerozdělit ročně sto miliard dolarů na rozvojové projekty, které mají za cíl potlačit změnu klimatu nebo pomoci místním lidem s adaptací,“ říká Karel Malec z Provozně ekonomické fakulty České zemědělské univerzity. Jako vědec a expertní konzultant se podílel na realizaci těchto projektů v Asii a v Africe, kde se věnoval především zemědělské ekonomice a hospodaření s vodou.

O pomoci lidem v chudších částech světa mluví jako o investicích. V rozhovoru hodnotí, jaké faktory přispívají k tomu, aby tyto investice přinášely co největší užitek, a jak lze v ekonomickém světě uvažovat o motivaci lidí, firem a institucí dělat něco prospěšného pro druhé.

Byznys pomáhá

Od fotky s šekem k účinné pomoci. Dárcovství v Česku prochází efektivní proměnou

26. 11. 2024 ▪ 7 min. čtení

Česko letos slaví 35 let od pádu komunismu. Jak byste zhodnotil vývoj české ekonomiky z hlediska podpory rozvojových nebo veřejně prospěšných projektů?

Ušli jsme ohromný kus cesty. Naučili jsme se nejen podnikat, ale právě také investovat do rozvojových projektů, což je navzájem propojené. Obojí vyžaduje transparentnost, protože když do něčeho vložíte své peníze – ať už jste právnická osoba, soukromý dárce nebo velká mezinárodní instituce –, vždy potřebujete vědět, co se s těmi prostředky stane. A myslím si, že v tomto ohledu si Česko nevede úplně špatně.

Protože tu není moc velká korupce?

Neříkám, že je tu všechno ideální, ale máme dobře fungující právní systém, který případy korupce nebo netransparentnosti dokáže postihnout, a to je hrozně důležité. V rozvojových zemích, kde realizujeme naše projekty, je situace daleko horší.

Dá se to přirovnat k devadesátkám v Česku, kdy jsme s tržní ekonomikou začínali?

To si úplně nemyslím, protože my jsme v těch devadesátých letech rovnou přestoupili na model liberální demokracie západního střihu, zatímco rozvojové země jsou na tom dnes jinak. Tam je obvykle nestabilní prostředí způsobené občanskou válkou nebo to tam drží pohromadě autoritářský režim, což ale zase většinou souvisí s korupcí a neumožňuje to právě tu potřebnou transparentnost.

Zmínil jste propojení byznysu a rozvojové pomoci. Jak to v praxi funguje?

Oba tyto obory potřebují ke svému růstu podobné podmínky. Když tyto podmínky splníme, je pro soukromou sféru vlastně motivující na nějaké dobročinnosti se podílet. Firma, která je v zisku a má řekněme nějaké peníze nazbyt, může podpořit vybraný rozvojový projekt a získá tím benefit v podobě optimalizace daní. Zároveň může požadovat po neziskové organizaci, aby jí přehledně reportovala, jak s darovanými prostředky nakládá a jak efektivně ty peníze pomáhají. Tohle je mnohem víc motivující v Česku než v prostředí, které tak transparentní není.

Mají investice do rozvojových projektů i nějakou ekonomickou návratnost?

Ekonomickou asi ne, ale hraje tam jistou roli marketing, protože firma to může prodat v rámci prezentace své společenské odpovědnosti. Mně tohle téma není moc blízké. Někdy si říkám, jestli pak firmy neprodávají tímto způsobem víc, než kolik toho reálně dělají.

Jakou roli hraje v ekonomii altruismus?

Jsou k tomu různé přístupy. Jedním z nich je takzvaná teorie her, která zkoumá chování lidí a snaží se v různých situacích analyzovat, jaké výhody přinesou jednotlivým zúčastněným.

Co to je teorie her?

Dá se to vysvětlit pomocí příkladu známého jako vězňovo dilema. Dva spoluvězni jsou jednotlivě vyslýcháni a jejich věznitelé se je snaží donutit k tomu, aby jeden druhého udal. Teo­rie her modeluje různé scénáře a zkoumá, za jakých okolností se vězňům vyplatí spolupracovat a kdy je pro ně výhodnější chovat se k sobě nepřátelsky. V tomto konkrétním případě dochází k tomu, že pokud výslechy probíhají opakovaně a vězni spolu mohou navzájem komunikovat, tak je pro ně altruismus výhodnější v duchu principu „Já pomůžu tobě a ty pak pomůžeš mně“. Když ale výslech neprobíhá opakovaně, je pro jednotlivého vězně výhodnější tomu druhému škodit.

Jaké jsou další přístupy?

Pak je tu teorie užitku, která říká, že když někomu něco dáváte, tak tím vždycky zároveň děláte něco pro sebe. Třeba si tím kupujete dobrý pocit. A nakonec je tu nejnovější behaviorální ekonomie, která do zkoumání lidského jednání víc zahrnuje psychologii a snaží se zjistit, co nás přesvědčí chovat se altruisticky.

Je v tomto způsobu uvažování nějaké místo pro nezištnou pomoc druhým?

Tam už z ekonomického pohledu narážíme na definici slova altruismus. Já ho chápu jako přístup, kdy člověk dělá něco pro druhé, aniž by z toho měl nějaký benefit. A tímto způsobem ekonomie nedokáže uvažovat, protože z principu hledá, co vás k tomu motivuje a jaký užitek vám to přináší. V praxi to opravdu často může být dobré jméno. Firmy zkrátka motivuje to, že jim charitativní projekty zlepšují reputaci. Podobně to funguje u mezinárodní rozvojové pomoci. Tak jako Spojené státy mají USAID, tak my máme Českou rozvojovou agenturu a jasně definované prioritní země, kterým pomáháme. Je to Bosna a Hercegovina, Gruzie, Zambie, Etiopie, Kambodža a Moldavsko. Tyto země nejsou vybrané náhodně. Za tím, že těmto zemím pomáháme, jsou naše vlastní strategické zájmy.

Jako expert na bioekonomiku a udržitelný rozvoj jste se podílel na projektech v rozvojových zemích. Co jste v rámci těch projektů dělali?

Každý z našich projektů má velmi praktické zaměření. V Botswaně jsme například navrhovali hloubení studen. Nejdřív jsme museli udělat geologický průzkum, vyhodnotit, kde by pravděpodobně mohla být voda a jaké benefity by studna přinesla místní komunitě. Souvisí s tím i různá doprovodná opatření. Lidé se musí naučit se zdrojem vody rozumně nakládat, aby se voda maximálně upotřebila a zároveň nevyčerpala. U všech těchto projektů hraje důležitou roli dlouhodobá udržitelnost. Proto jsme hodně cílili na to, aby se v místě nastavila dobrá zemědělská praxe s moderními postupy a odpovídajícím výběrem plodin. Mimochodem, právě v Botswaně se ukázalo, že jejich největším problémem jsou sloni.

Sloni? Ničí jim tam pole?

Ničí úplně všechno, včetně toho, že zabijí ročně několik desítek, možná i stovek lidí. Botswana před pár lety zakázala odstřel slonů, a protože jsou to chytrá zvířata, tak se ze všech okolních zemí stáhli do Botswany a tam se přemnožili.

Působil jste také v Tádžikistánu. Co bylo cílem toho projektu?

V Tádžikistánu jsme se zaměřili na zemědělství a především na dodavatelský řetězec. Jsou tam totiž kromě hor i úrodná údolí, kam teče z ledovců dost vody, což vytváří dobré zemědělské podmínky. Problém je ale v tom, že zemědělci si neumí udržet sklizeň, nemají sklady, a tím pádem mají dost velké posklizňové ztráty. V našem projektu jsme se jim snažili pomoci s vybudováním systému skladů a distribuce, aby byli schopní své zboží exportovat. Vyžadovalo to třeba zajištění laboratoří, které by kontrolovaly hygienické normy k potřebným certifikátům.

Na čem pracujete v Tádžikistánu teď?

V současné době tam s univerzitou chystáme další projekt, který zaštiťuje Rozvojový program OSN (UNDP) a soustřeďuje se tentokrát na horské oblasti, kde vlivem změny klimatu dochází k přívalovým dešťům, povodním a sesuvům půdy nebo naopak problémům se suchem. My bychom měli pracovat na opatřeních, která by těmto kalamitám pomohla předcházet nebo jim zamezit.

Co vás tyto projekty naučily? Přinášejí nějakou inspiraci i do našeho prostředí?

Obecně bych řekl, že spíš my přinášíme naše know‑how tam, než aby jejich zkušenosti byly přenositelné do našich podmínek. Česko je už někde jinde, jsme bohatý, stabilní stát, který dobře funguje. Nicméně pozoruji – a to je právě nevýhoda toho silného zajetého systému – že se u nás už těžko dělají změny. V Tádžikistánu naopak vidím, že když primátor hlavního města Dušanbe, který je synem prezidenta, něco rozhodne, tak se to udělá. Vloni takhle rozhodl, že budou mít elektrické taxíky. Za půl roku se tam začaly objevovat první vozy, a když jsme tam přijeli letos, všimli jsme si, že 70 procent taxíků už je opravdu elektrických. Já osobně dost fandím západní demokracii, ale na tom autoritativním režimu mě fascinuje, jak je přímočarý. Oni to prostě rozhodnou a udělají.

Jakou mají motivaci k ochraně životního prostředí země, jako je Tádžikistán?

V nemalé míře je určitě motivují právě rozvojové peníze. Dívají se na to dost pragmaticky. Obecně bych řekl, že celá implementace našich projektů je velmi pragmatická. Oni vědí, že je ekologická opatření budou něco stát. Takže proč by to dělali jen tak? Stojí to často na financích z rozvinutého světa a o to víc je potřeba místní lidi do projektu zapojit, aby v tom měli své zájmy, vytvořili si k tomu vztah a aby se projekty realizovaly efektivně.

Navenek to může vypadat, že jezdíme do chudých zemí a tam lidem pomáháme tím, že jim něco dáváme. Jasně, jsou neziskovky, které to dělají a je to super. Ale my jsme opravdu na jiné úrovni. My spíš vymýšlíme opatření, která by dlouhodobě zlepšila jejich situaci, a nad námi jsou agentury, které to financují a kde vládne konkurenční prostředí jako v byznysu.

Jak by tyto mechanismy mohl využít neziskový sektor, aby například zvýšil svou konkurenceschopnost?

Tady bych znovu zdůraznil, že klíčovou roli hraje transparentnost. Když nějaké peníze investujete, potřebujete vidět, jaký to přinese užitek, a potřebujete ten užitek maximalizovat. Líbí se mi přistupovat k tomu jako k investici, kde sledujete, jaký má dopad. Na to se hodně zaměřuje efektivní altruismus.

Co je efektivní altruismus?

To je hnutí, které se snaží najít co nejúčinnější způsob, jak pomáhat. Vychází z knihy Williama MacAskilla Doing Good Better (v češtině vyšla pod názvem Dobré úmysly nestačí), kolem které se vytvořila komunita vědců, organizací a osobností. Společně si stanovili kritéria, jak hodnotit efektivitu pomoci, a mezi ta kritéria patří globální rozměr problému, jeho řešitelnost a opomenutelnost. Jinými slovy, čím je problém větší, řešitelnější a opomenutější, tím lépe pomáhají peníze investované do jeho řešení. Podobným způsobem se díváme i na naše rozvojové projekty. Výsledky musí být měřitelné. Projekt musí být realizovatelný. Musí tam být zajištěna udržitelnost. A myslím si, že tohle je důležité nejen pro toho, kdo projekt realizuje, ale především pro toho, kdo ho financuje.

To zní jako užitečný návod pro firemní nebo soukromé dárce, kteří se rozhodují, jakou formu pomoci zvolí. Co je podle vás aktuálně největší překážkou, která jim v tom brání?

Nevím, co bych označil jako překážku, ale určitě by se našly nějaké výzvy. Za skvělé opatření považuji existující daňové benefity pro dárce. Na tomto principu by se dalo stavět i dál a zvýhodňovat účinné formy pomoci. Jde totiž nejen o to, komu pomáháte, ale také jak. Když například posíláte svůj příspěvek určité organizaci pravidelně, může s vaší podporou počítat ve svém rozpočtu a využít peníze daleko efektivněji. To má mnohem větší dopad, než když přispějete někomu do kasičky na štěňátka. Tím nechci nikoho odrazovat od jednorázových sbírek na ulici, jen chci říct, že z pohledu efektivity jsou méně účinné, nehledě na to, že nemáte jistotu, komu ty peníze vlastně dáváte. V tomto směru je z mého pohledu důležitá osvěta a organizace jako například Fórum dárců, které umí účinně propojit soukromý sektor s tím neziskovým.

Byznys pomáhá

Stáhněte si přílohu v PDF

Přispívá k altruistickému přístupu firem i to, že musí (alespoň ty velké) povinně reportovat svou společenskou odpovědnost?

To je otázka. Já mám pocit, že kolem ESG se vedly různé diskuse, ale že se to časem spíš ochladí. Znovu se dostáváme do dynamické doby, která začala covidem a pokračovala útokem Ruska na Ukrajinu. Teď si Američané zvolili prezidenta Trumpa a světové ekonomice to neudělá dobře. Oblast rozvojové pomoci tento ekonomický vývoj reflektuje, a pokud se rozjedou celní války, tak se obávám, že nějaké ESG půjde trochu stranou. Já osobně tomu trendu společenské odpovědnosti fandím, jenom si myslím, že Evropská unie už je hodně přeregulovaná a tím ztrácí v globálním měřítku konkurenceschopnost. Řekl bych, že nás v tomto ohledu čeká nepříjemné období, kdy budeme muset sáhnout k nějakým reformám. A taky se obávám, že nejsme schopní tyto reformy dělat racionálně. Kdybychom je začali dělat teď, tak nás to nebude bolet tolik, jako když s tím začneme za deset let.

Jak si stojí Česko v oblasti rozvojové pomoci ve srovnání se západoevropskými zeměmi, které mají v tomto směru delší investiční tradici a zkušenost s tržním kapitalismem?

V něčem jsou západní země trochu dál, ale souvisí to také třeba s velikostí těch států. Německo má rozvojovou agenturu GIZ, která má delší historii a je na velmi vysoké úrovni. Ve Spojených státech je USAID, což je velmi silný hráč, který umí prosazovat své zájmy. U některých zemí se do té rozvojové pomoci propisuje i jejich koloniální minulost, takže jsou víc navázané třeba na Velkou Británii, někde má zase větší vliv Rusko. U nás bych řekl, že na to, jak jsme malá země, máme tuhle oblast docela dobře vydefinovanou. Výběr našich prioritních zemí má jasnou logiku a zahraniční politiku máme nastavenou relativně dobře.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Byznys pomáhá.