Tři úkoly pro Evropu v roce 2025: Musíme se postavit na vlastní nohy a připravit se na technologickou revoluci

Uplynuly pouze dva měsíce nového roku a už je jasné, že letopočet 2025 zaujme v historii výjimečné místo. Dějinné zlomy jsou zakládány nekonečnou sérií předchozích myšlenkových posunů a událostí. Zpravidla je míjíme bez většího zájmu. Buď nejsme schopni docenit jejich dlouhodobý dopad, anebo v prosté snaze žít bez tíže úvah o nejisté budoucnosti. Dříve či později se ale naakumulovaná energie uvolní a ve sledu několika týdnů změní svět nadobro. Tentokrát už zjevně, kdy se každý, chtě nechtě, stává účastníkem.

Lidstvo se nachází před evolučním hrdlem. Přežijí ti, kteří se zadaptují. Chtějí-li Evropané přežít jako prostor bezpečí, prosperity, rovnosti a sociální ohleduplnosti, musí se změnit také. V jistých ohledech zásadně. Století pevné transatlantické spojení se náhle uvolnilo. Evropa proto musí rychle převzít iniciativu, překonat dnes nepodstatné rozdíly a tím vytvořit prostor pro akceleraci integrace započaté v 50. letech minulého století. Je nás 550 milionů, jsme poučenější z konfliktů víc než kdokoliv jiný na světě, máme kapitál, lidský i materiální. Máme na to řídit svůj osud.

Vždy, když člověk cosi zásadního vynalezl, byl tím sám proměněn. Konektivita internetu a následná informační revoluce jsou největší událostí od doby série objevů odvozených z kvantové fyziky a jsou spolu se změnou klimatu největším hybatelem dnes pozorovaných společenských jevů. Informační revoluce je také již čtvrtou globální demokratizační vlnou. Tou první vlnou byl před šesti staletími knihtisk, který zpřístupnil informace a vědění. O století později renesance položila základy kapitalismu, který otevřel trh se zdroji a postupně vtáhl do děje většinu populace dosud stojící stranou. Na to navázala třetí vlna, kdy slábnoucí ekonomický význam feudálních vztahů a neudržitelnost postavení většiny vyústily v postupné prosazování zastupitelských systémů vládnutí. Revoluce v informačním prostoru posledních dvou dekád je tak již čtvrtou demokratizační vlnou, která umožňuje každému nejen přijímat, ale i tvořit a šířit informace kamkoliv po světě.

S každým převratným vynálezem však přichází nejen výhody, ale i rizika a možné škody. S čímž se lidstvo musí pokaždé vyrovnat a naučit smysluplně hospodařit. Stejně tak jako jaderná energie může zajistit celou energetickou potřebu lidstva, ale i jeho vyhlazení, i nově vzniklý světový informační prostor má stejný tvůrčí i destruktivní potenciál. Lidstvo však v důsledku chronického zanedbávání studia smyslu existence člověka a jeho společenské podstaty není na organizační úrovni, která by zajistila včasnou a vyspělou reakci světa na akcelerující technologické poznatky.

Zatím tak bezradně sledujeme, jak v protikladu s původním očekáváním nové komunikační platformy rozleptávají společenskou integritu, podlamují mentální zdraví a zhoršují kognitivní schopnosti stovek milionů mladých lidí. A co víc, bez jakékoliv zpětné vazby a odpovědnosti umožňují relativizaci pravdy a prioritizaci virtuálních mediálních obrazů před realitou a racionalitou. Osobní odpovědnost a pravda jsou přitom základem kolektivní schopnosti přežít a esencí vědeckého poznání, které stojí za ohromným materiálním pokrokem lidstva posledních dvou století. Bez nadsázky proto platí, že božskou moc v podobě osvojování technických poznatků máme, božskou moudrost v podobě schopnosti ji ku prospěchu všech využít však nikoliv. Míra této disproporce je tím, co zužuje evoluční prostor lidstva. Pokud dříve nenastane jeho zánik z důvodu cyklických planetárních procesů, bude jejím soudným okamžikem právě takto vzniklé evoluční hrdlo.

Trumpův nacionalismus

Jestliže je Putin symptomem dosud neléčené imperiální kultury Ruska, Trump je produktem změn informačního prostoru na pozadí rychle škálovatelných informačních technologií. Ty umožnily úzké skupině lidí bezprecedentní akumulaci bohatství a moci, se kterou se z taktických a mnoha hodnotových důvodů Trump sepjal. Trump a to, co dnes reprezentují republikáni, má pramálo společného s konzervatismem reaganovsko-thatcherovského typu. Ti byli z dnešního pohledu příkladní liberálové. Volný obchod, rovnost před zákonem, otevřenost světu a osobní odpovědnost.

K tomu ale navíc sociální konzervatismus. Trump naopak vyznává kulturní nacionalismus, přežitý imperialismus a merkantilismus (protekcionismus a snaha o vyrovnanou bilanci s každým státem). Nacistická politika byla v 30. letech mnohými v Evropě a ve světě vnímána jako nadějná dynamická. Efektivně řešila některé vážné problémy tehdy liberální Výmarské republiky. Jenže potíž všech ideologií postavených na jednoduchých řešeních, porušování pravidel hry a hledání viny v druhých je, že sice mohou dodávat krátkodobě oslnivé výsledky v izolovaných oblastech, kde předchůdci selhali, ale dlouhodobě spolehlivě vyvolávají vnitřní i mezinárodní napětí a v konečném důsledku vedou k explozi násilí, utrpení a bídy. A to zejména na konto obyčejných lidí, kteří jsou paradoxně na počátku právě tou skupinou, kterou politici Trumpova typu použijí jako výtah k moci.

Metody se nepřekvapivě opakují. Zesilovat nespokojenost a slibovat všeobecné zlepšení, pod kterým si každý představí, co chce. Po získání moci realizovat pár radikálních opatření, opít tak populaci údajnou funkčností tohoto přístupu a tím získat prostor a mandát pro pokračování v prasárnách různého druhu se skutečným motivem upevnění moci a programem, který s obyčejným člověkem a jeho problémy má jen pramálo společného. Trump a celé světové populistické hnutí, stejně tak jako Goebbels ve třicátých letech, využili inovací v komunikačním prostoru. Změn, na které nebyla liberálně demokratická opozice ve své intelektuální aroganci a naivitě schopna efektivně reagovat. Připočtěte nepřítomnost imunitní reakce široké veřejnosti na nové jevy v informačním prostoru a máte tu pekelný koktejl à la druhá světová válka.

analýza

Evropa přebírá iniciativu. Chce vlastní mírový plán a „usmíření“ s Trumpem

3. 3. 2025 ▪ 7 min. čtení

Finanční trhy a mnozí další tleskají nástupu Trumpa s očekáváním lepší ekonomické budoucnosti. I to je hrubý omyl. Klíčovou vadou Trumpova imperiálního neomerkantilismu totiž je idea mezinárodního sytému jako hry s nulovým součtem, a tedy konceptu použití síly, abych z jednoho steaku na stole získal co největší kus. Růst bohatství je přitom zcela naopak odvozen od práce a volné směny co největšího počtu subjektů za dodržování pravidel platných pro všechny. A tedy společné rozhojňování množství steaků, díky čemuž se najím víc já i ostatní. Mluvíme o stejném efektu, který započal v nizozemských městech před čtyřmi stoletími a který umožnil nejen nasytit prudce rostoucí populaci posledních století, ale i souběžně radikálně snižovat míru chudoby všude po světě.

Tyto principy Trump vůbec nechápe a bude je svou politikou „America first“ systematicky a bezohledně pošlapávat. Není náhodou, že koncept konečnosti zdrojů a implicitního boje o ně byl otcem jiné zhoubné ideologie, marxismu-leninismu. Ano, Čína po vstupu do WTO nehraje podle stejných pravidel. Politika v tomto ohledu musí ale být proporční, cílená, byť mnohdy daleko tvrdší, než si demokrati dokázali představit. Trump ale své prostředky používá celoplošně a bez míry. Řešení údajného úpadku USA díky špinavé hře ostatních nemůže vycházet z toho, že se USA stanou špinavým hráčem. Zub za zub je prokazatelně marná strategie nejen s nulovým, ale dlouhodobě minusovým součtem. Historie toto opakovaně spolehlivě prokazuje, ale i myšlenkové koncepty jako teorie her.

Globální spolupráce

USA jako světský soud poslední instance určoval posledních sto let světová pravidla, liberálně demokratická. A tedy vládu většiny, avšak v úctě k menšinám. Spisovatel a novinář Fareed Zakaria dokonce mluví o asymetrii vztahů, kdy USA nabízely víc, než si ostatní okamžitě žádali. V konečnému důsledku, ale vždy Američané benefitovali neméně. Ať už kvůli hegemonii dolaru či otevřenému prostoru pro americký kapitál a posledních dvacet let technologiím. Podstatné je, že to, co Západ s Amerikou v čele dosud reprezentoval, přirozeně přitahovalo zbytek světa, což zvětšovalo koalici participujících a konvergenci názorů, pravidel a prosperity jako klíčového předpokladu udržitelného mírového soužití.

Navíc, všechny podstatné problémy dneška vyžadují globální spolupráci. A nemají rychlá řešení. Od klimatické změny, ekonomiky po potírání terorismu či hrozeb zneužití technologií. To předpokládá vůli a motivaci k dlouhodobé a široké mezinárodní spolupráci. Negativní motivace, agresivita, sobectví či izolacionismus k ničemu takovému nevedou. Řešení nejvíce ohrožujících problémů lidstva tak půjdou v období trumpismu stranou.

Závislost Evropy z vlastní pohodlnosti na bezpečnostních zárukách USA je lekce, kterou Evropa již chápe. Druhá závislost, dlouhodobě ještě závažnější, avšak ne ještě zcela doceněná, je technologická. V daném nastavení bude jednoduché vydírat Evropu. Budeme čelit mnoha Sofiiným volbám najednou, což vyvolá obrovský tlak na integritu unie. Přesný opak toho, co v těžkých dobách potřebujme. Jednotu. Vyměníme elementární bezpečnost, snesitelné obchodní podmínky s USA a přístup k technologiím za rozvonění regulace digitálního prostoru a otevřenost importu trumpovsko-muskovského vidění světa podněcujícího další politickou radikalizaci Evropy či další komplikaci vtahů s Čínou jako velkého exportního trhu už tak ekonomicky chřadnoucí Evropy?

Můj bod ale nesměřuje k dopadům těžkých rozhodnutí, která Evropa bude muset strávit, a jak pevně věřím, nakonec využije ke svému posílení. Co je z pohledu člověka nejvíce znepokojující, že se před námi formuje vláda úzké skupiny soukromých osob propojených s nejsilnější politickou mocí světa. Ta postupně zcela ovládá technologicko-informační prostor.

Novinář Petr Koubský tuto skupinu trefně popsal jako rodící se knížecí velkorody planety Země. Za jejich dosavadními činy lze jen těžko hledat motivaci k zajištění sdílené prosperity lidstva. Musk, Trump, J. D. Vance, stejně jako mnoho „spasitelů“ před nimi bez pokory a míry, demonstrují víru v naturalistické principy. V právo silnějšího na úkor všeho ostatního a všech ostatních. Na piedestalu nestojí člověk a jeho práva, ale technologie a z toho odvozená informační a materiální moc úzkého okruhu stvořitelů a prospěchářských vládců. To je techno-fašistická diktatura a vše, co k ní patří. Maskulinní kultura, digitální monopoly, sledovací kapitalismus, masová manipulace veřejným míněním a postupná eliminace odpůrců. Člověk je pouhou ekonomickou jednotkou nehodnou sebevlády.

Přežije demokracie?

Nejvážnější obavy jsou proto namístě. Budeme definitivně připraveni o svobodný prostor poznání a možnost volby? Bude ještě docházet k přirozené oscilaci historie mezi různými myšlenkovými koncepty? Nejspíš i tak, ale zcela jiného typu. Individualita člověka jako svrchovaná svobodná entita liberálně demokratického světa v něm ale může hrát podstatně menší roli. Přitom zrození člověka jako myslící tvůrčí bytosti je ve své podstatě emancipací kultury od přírody, a tedy osvobozením jednotlivce a jeho duše z naturalistických principů evoluce. Tím vznikl prostor pro neomezené poznání člověka s cílem někde v nekonečnu dosažení absolutní pravdy, a tak znovusjednocení jeho ducha s božským vědomím, viz biblické, husitské a masarykovské „Pravda vítězí“. Je však zkrátka možné, že současná situace nás vede jiným směrem, a tedy k naplnění vizí předestřených filmovými bestsellery Matrix či Duna.

Politolog Ivan Krastev v jedné ze svých posledních esejí o konci liberalismu zmiňuje, že by se liberálové neměli pokoušet vzdorovat nové politické situaci, ale přijmout ji a pokusit se ji využít k vytvoření nových koalic a politických příběhů za lepší budoucnost pro svět. Z dnešního pohledu nelehké zadání, které bude patrně krystalizovat až časem a s narůstajícími problémy doby trumpovské. Je-li současný stav věcí vychýlením k nelidské vládě technologií a několika sobeckých jednotlivců, nový narativ, má-li být dostatečně přitažlivý pro nastupující generace, se nesmí technologiím bránit, ale novým způsobem je integrovat do kulturního úsilí jednotlivce za jeho práva na svobodný prostor pro tvoření.

Co ale dělat dnes a zítra? Co si počít, Česko, Evropo, lidstvo? Posledních 100 let se ve světovém vědomí usazovalo paradigma euroatlantické kultury, spolupráce a solidarity. Tento model byl funkční a stal se základním příspěvkem k výjimečnému socioekonomickému pokroku světa. Spojené státy nyní ale požírá totéž, co z tohoto uskupení udělalo nejsilnější entitu světa. Americký sen se utrhl z řetězu. Kyberprostor bez pravidel způsobil „občanské války“ v informačním prostoru a tím otevřel cestu nové totalitě technokracie na úkor svobody a práv lidí.

Evropa si proto musí poradit sama, protože pro tango musí být dva. Dosavadní strategická spolupráce s USA se alespoň na nějaký čas redukuje na taktickou, transakční vazbu. Jedinou dostupnou strategickou možností k dlouhodobému zajištění evropské prosperity ve všech jejích ohledech pak zůstává to, co je před naším nosem. A tedy další prohloubení evropské spolupráce. Od dokončení jednotného trhu až po společné kapitálové trhy, dluhovou službu a samozřejmě obranu a zahraničněpolitické strategie. Za běžných podmínek těžko proveditelné, za smrtelně nebezpečné kombinace tří soutěžících imperialistických mocností podmínka naprosto zásadní. Věřím také, že nastane doba, kdy Evropa bude moci oplatit Americe službu, kterou USA prokazovaly Evropě posledních sto let. Tím, že Evropa i přes současnou vlnu radikalizace napříč kontinentem většinou svých obyvatel odmítne scénáře podobné těm z třicátých let minulého století. A zůstane majákem elementárních hodnot lidské důstojnosti, rovnoprávnosti a svobody, připravených tyto s kýmkoliv znovu a v přátelství sdílet.

Pro Čechy z nastalé situace vyplývají tři klíčová zadání. Zaprvé, zůstat nejen formálně, ale i srdcem součástí Evropské unie a aktivně přispívat k její integritě, a to v nejširším slova smyslu. Dojde-li ke štěpení na dva různě rychlé bloky, zůstat pevnou součástí tvrdého jádra dále se integrujících zemí. V opačném případě bychom vyměnili klub rovnoprávných a vyspělých zemí s jasně daným rámcem řešení vzájemných sporů za podřízený vztah k jedné zaostalé kultuře bez jakýchkoliv pravidel. Připravili bychom naše děti o šanci na lepší budoucnost a postarali se o masivní vlnu emigrace a tím trvalou degradaci jediného skutečného bohatství Čechů – intelektuálního kapitálu. Zadruhé, chovat se ke vzdělání jako ke skutečné národní prioritě a intenzivně pracovat na dokončení transformace všech vzdělávacích stupňů. Cílem je vymanit české školství ze stavu polovzdělávání, a tedy téměř výhradního důrazu na memorování a takzvané tvrdé kompetence. Jak argumentuji výše, opakované světové krize jsou téměř výhradně lidským produktem omezeného lidského vědomí. Neschopnosti společně řešit komplexní problémy a syntetizovat poznatky z různých disciplín. Absence cíleného rozvoje sociálních kompetencí, včetně kultivace ctností a charakteru. Slabé výchovy k občanství a patriotismu a konečně ignorance hlubokých otázek smyslu existence, a tak smysluplného zacílení lidského úsilí a intelektu. Zatřetí, a to okamžitě. Vytvořit státní rozpočet, který pojme radikální navýšení výdajů na obranu země a zajistí jeho trvalé financování vycházející z daňové reformy zvyšující daně, s co nejmenším dopadem na sociálně nejslabší.

Závěrem si dovolím metafyzickou poznámku, jež je prazákladem mé víry v pokojnou budoucnost. Zlo není žádný vesmírný fenomén a nedělí se o druhou polovinu světa s dobrem. Zlo je výhradně produktem lidské nevědomosti, a tedy oddělenosti individualizovaného vědomí člověka od absolutního vědomí, vesmírné inteligence, Boha. Lidské zlo nezná pojmů, jako je uměřenost, férovost. Ze své podstaty chce víc. Svou expanzí se ale hlouběji a hlouběji zakusuje do svého vlastního těla, neboť nic na světě nestojí mimo jedno absolutní božské vědomí. Každým dalším zakousnutím se proto více oslabuje, každým zrychlením své expanze se krátí jeho čas. Dobrou zprávou tedy je, že člověk i přes jeho nedokonalosti a po staletí opakované chyby je odkázán k poučení – k dosažení pravdy, a tak pokoji na těle i na duši.

Autor je podnikatel a filantrop