Je možné ještě zachránit NATO? Ano, ale má to jednu základní podmínku

Dnes se to zdá jako pravěk. Když jsme na počátku 90. let na studentské studijní cestě navštívili velitelství NATO v belgickém Monsu, pamatuji si, jak nám jistý belgický major při výkladu zdůrazňoval, že ne na celém území právě sjednoceného Německa už platí ochrana před útokem zvenčí podle článku pět Washingtonské smlouvy. Východ jako by ještě patřil do sovětské sféry vlivu, i když Sovětský svaz se rozpadl více než rok předtím.

V hlavách mnoha lidí na Západě i na Východě tohle rozdělení zůstalo dodnes. I proto Rusko mezi svými požadavky, kterými podmiňuje zastavení agrese na Ukrajině, uvádí vystoupení států střední Evropy z NATO – a to včetně Česka, které si tento týden naopak připomnělo 26. výročí vstupu do aliance.

Během uplynulých tří dekád se bezpečnost vyplývající z členství v NATO zdála samozřejmostí. Evropské státy včetně Česka na to hřešily tím, že přestaly investovat do svých armád. Navzájem si to mohou vyčítat politici všech demokratických stran zejména po roce 2014, kdy Rusko v Evropě poprvé od konce druhé světové války změnilo hranice silou. Ti, kteří měli intimnější zkušenost s ruským imperialismem, jako třeba Litevci, už tehdy obnovili vojenskou službu, zvýšili výdaje na obranu a začali bít na poplach mezi spojenci. Bohužel, marně.

Pořád ale fungovalo utěšování, že Rusové přece jen nejsou blázni, aby se pokoušeli testovat alianci útokem, který by mohl zpochybnit základní spojenecký závazek. První nejistota přišla s prvním příchodem Trumpa do Bílého domu v roce 2017 a od té doby se jen prohlubuje.

Dnes si nikdo není jistý, kdy prezident Donald Trump oznámí stahování desítek tisíc amerických vojáků z Evropy. I když je nizozemský expremiér Mark Rutte zkušený v jednání s Trumpem (právě proto se stal novým generálním tajemníkem aliance), nebylo v době psaní tohoto textu vůbec jisté, jaké může mít jeho čtvrteční schůzka v Bílém domě následky. Po návštěvě Volodymyra Zelenského se zdá možné všechno – včetně otevření Pandořiny skříňky s názvem odchod USA z NATO. Kdo s tímto – byť stále málo pravděpodobným – scénářem dnes nepočítá, nemůže se považovat za zodpovědného politika či vojáka.

Rozpad NATO byl a je snem každého sovětského a ruského lídra. Nejsilnější zbraní, která odstrašovala Moskvu od agresivních plánů, nebyl ani americký jaderný arzenál, ani moderní zbraně, ale politická ochota aliance postavit se bok po boku případné hrozbě. To je věc, kterou Donald Trump jako hlava nejdůležitějšího státu NATO den za dnem ničí.

analýza

Vypnou nám Američané F-35? A máme čím nahradit Starlink? Evropa řeší, jak se ubránit bez pomoci USA

11. 3. 2025 ▪ 5 min. čtení

Technicky jsou USA v tuto chvíli v alianci nezastupitelné. Bez nich by nebylo plánování velkých operací, komunikace nebo logistika. Svým způsobem měl Emmanuel Macron v roce 2019 pravdu, když prohlásil, že NATO je „po mozkové smrti“. Američané už od doby prezidenta Baracka Obamy jasně signalizovali, že pro ně Evropa přestává být prioritou. Podobně jako po roce 2014 ale Evropané tyto signály ignorovali. O Donaldu Trumpovi si původně mysleli, že ho dokážou nějak uchlácholit, ale jeho mnohem brutálnější druhá prezidentská reinkarnace už nedává příliš na výběr: buď se o sebe v Evropě postaráme víc sami, nebo si nás ti mocnější kolem rozeberou na součástky svých impérií.

Původní nesmělé řeči o posílení evropské nohy NATO se nyní mění v úprk směrem do neznáma – ať už k nějakým způsobem obrozené alianci nebo jiným druhům spojenectví. Třeba kolem Baltu se tvoří silná skupina stoupenců Ukrajiny a obrany proti Rusku. Zároveň se oprašují vztahy s Tureckem, které má druhou největší armádu NATO, silný obranný průmysl a umí s Moskvou vyjednávat.

Nejlepší by bylo samozřejmě alianci zachovat a posílit její evropskou část. Jakýkoliv americký kritik by tím přišel o argumenty, že nebude bránit nikoho, kdo neplatí na obranu dost, jak tvrdí Trump. Po necelých dvou měsících vlády „Trump 2.0“ je ale otázka, zda alespoň takto racionální politiku vůči spojencům můžeme od USA v příštích letech očekávat.