Putin dotlačil Trumpa k dohodě, která bere Ukrajincům vítězství v Černém moři

Pokud se dá říci, že Ukrajinci za tři roky války s Ruskem někde opravdu vyhráli, tak to bylo v Černém moři. Kombinací chytré taktiky a využití námořních dronů a raket vytlačili ruské námořnictvo z Krymu a znemožnili mu operovat v západní části moře, kde pak otevřeli své obchodní cesty pro klíčové komodity – potraviny a ocel.

O tohle vítězství je nyní připravuje Američany dojednaná dohoda o příměří, která má Rusku umožnit obnovit obchodní plavbu z Černého moře. Rusko si k tomu navíc stanovilo řadu podmínek, které míří směrem ke zrušení sankcí, jež ruskou ekonomiku dost bolí – například nemožnost být součástí mezinárodního platebního systému SWIFT.

Jinými slovy, Rusko v podstatě za nic dostává velmi mnoho, aby si zajistilo další příjem pro svoji válečnou mašinerii.

Něco podobného se odehrává kolem příměří týkajícího se útoků na energetickou infrastrukturu. V seznamu zařízení, na která by se nemělo útočit, například Rusové zahrnuli Záporožskou jadernou elektrárnu, kterou okupují od prvních týdnů války, k níž budují připojení do své sítě a kterou označují za ruskou.

V případě moře Kreml hraje podobnou hru jako v energetice. Rusové už v roce 2023 opustili Tureckem domluvenou iniciativu o vývozu ukrajinských potravin. Během války také dost poničili infrastrukturu ukrajinských přístavů.

Ukrajinci už přistoupili na návrh příměří bez podmínek, zatímco Rusové si neustále v duchu staré sovětské vyjednávací taktiky kladou nové a nové podmínky, aby své partnery udržovali v napětí. A když vidí, že nezkušení američtí vyjednavači, kteří někdy vypadají jako dost velcí diletanti, přejímají jejich argumentaci, tak přitlačují na pilu.

Ukrajinci dokázali zastavit ruskou ofenzivu. Zrovna když na ně Trump tlačí, aby Putinovi ustoupili

24. 3. 2025 ▪ 3 min. čtení

Evropané, kteří by možná vyjednávali trochu jinak, u stolu nesedí, i když třeba zrušení sankcí je téma, které se přímo členů EU týká. Tak zatímco mluvčí Evropské komise ve středu uvedl, že podmínkou zrušení sankcí by mělo být stažení ruských jednotek z Ukrajiny, americký vyjednavač Steven Witkoff mluvil po návštěvě Moskvy – zjevně očarován Putinem – o ruských regionech a ruské jaderné elektrárně jako o hotových věcech.

Problém dnešního světa je, že Evropa na rozdíl od Američanů není schopna podpořit svoje podmínky a požadavky jak jednotným politickým postojem, tak nějakou hmatatelnou vojenskou nebo ekonomickou silou. V Paříži se sice ve středu opět setkávala koalice ochotných, tedy skupina států podporujících Ukrajinu, ale další a další prohlášení politiků Ukrajincům nové dodávky zbraní nebo náhradu za spojení Starlink nespolehlivého Elona Muska nezajistí.

V případě Černého moře pak ještě celou situaci komplikuje vztah s Tureckem, které je se svojí armádou a zbrojním průmyslem pro obranu Evropy klíčovou zemí. Jeho vládce Recep Erdogan ale právě zatčením lídra opozice a potlačováním jejích protestů ukazuje, že ho výzvy k tomu, aby respektoval demokratická pravidla, nějak příliš nezajímají. Opět, Evropané mají vůči Ankaře jen slabé páky a budou s ní muset vyjednávat podobně složitě jako v roce 2015. EU tehdy v podstatě Erdogana uplatila, aby zadržoval vlny uprchlíků ze Sýrie a dalších států.

Trumpovo vidění světa je postavené na dělání dohod mezi nejsilnějšími hráči bez ohledu na ty ostatní. Vypadá to, že bude při jednáních schopen a ochoten obětovat velmi mnoho, aby s Ruskem uzavřel jakoukoliv dohodu, kterou bude moci doma prodat jako splnění volebního slibu o míru. A Putin ho do ní zkušeně tlačí za pro Rusko výhodných podmínek.

Dohoda s Ruskem by ale byla jen předstupněm k ještě většímu dealu, o němž se mluví v expertních kruzích zatím spíš potichu – s Čínou. V tomto případě by se obětí stal Tchaj-wan a znamenalo by to definitivní konec mezinárodního řádu ustaveného po druhé světové válce a opřeného o vizi mezinárodního práva, které státy dobrovolně (více či méně) dodržují, protože je to pro ně v konečném důsledku výhodné.