Mám obchodní deficit se svou jídelnou, ale cla na ni neuvalím. Pojďme USA neoplácet

Stalo se. Všichni se toho obávali a doufali, že se to nakonec nestane. USA oznámily cla na dovoz ze všech zemí světa. Většina musí počítat s 10procentním clem, vybrané země s vyššími, individuálně stanovenými cly. Navíc veškerý dovoz automobilů do USA čeká clo 25 procent.

Stanovení různých cel pro různé země vypadá, jako by mělo pomoci eliminovat obchodní schodky USA s těmito zeměmi. Čím větší relativní deficit, tím větší celní tarif. Ostatně stanovení celních tarifů ze strany USA není žádná raketová věda. Vzal se deficit v obchodu USA s danou zemí, vydělil vývozem do USA, z toho se vzala polovina a výsledek se zaokrouhlil na celé číslo s tím, že minimem této funkce bylo určeno 10 procent. Proto má například Kambodža celní tarif 49 procent, Madagaskar 47 procent, Vietnam 46 procent. Kdyby USA nezvolily jednotné clo pro dovoz z EU, ale použily různá cla pro jednotlivé země EU, vycházel by výsledek uvedeného vzorce pro Česko pět procent, resp. po uplatnění minima 10 procent.

Snaha nivelizovat schodky USA s jednotlivými zeměmi je ekonomicky „neobvyklým“ postupem. Jde totiž o něco přirozeného. Já mám například trvale obchodní deficit s naší jídelnou. Za obědy samozřejmě platím, jenom jí nedodávám žádné zboží, zatímco si od ní beru jídlo. Naopak v práci jsem trvale v přebytku. Se zeměmi je to stejné. Dokud budou USA potřebovat kanadskou ropu, dřevo, železnou rudu, hliník a měď, bude nejspíše i jejich vzájemná obchodní bilance záporná z pohledu USA.

V ekonomii jde o to, aby celková bilance země vůči zahraničí nepřekročila hranice přijatelné nerovnováhy, jinak se mohou spustit přirozené korekční mechanismy. Ty ovšem mohou být někdy překotné (měnová krize). Rozumná hospodářská politika může pomoci. Často jdou spolu ruku v ruce vysoký schodek veřejných financí a vysoký schodek zahraničního obchodu nebo šířeji běžného účtu platební bilance. Neprospěla by USA spíše fiskální dieta než rozpoutání celní přestřelky?

Nicméně stalo se. Logická otázka je, co to pro nás bude znamenat. Snahou USA je prostřednictvím cel snížit dovoz, což z našeho úhlu pohledu znamená snížení poptávky za jinak stejných podmínek. USA nepatří mezi nejdůležitější přímé obchodní partnery Česka. V žebříčku vývozu z Česka jim s podílem 2,7 procenta patří až desáté místo a náš přebytek v obchodu s USA dosahuje 0,2 procenta HDP. Je tu ovšem jeden háček, zásadní háček. Ve skutečnosti jsou pro nás USA ekonomicky velmi důležité. Pokud se podíváme na zahraniční obchod optikou toků přidané hodnoty, zjistíme, že USA je druhá nejdůležitější destinace pro přidanou hodnotu vytvořenou v Česku na vývoz. Podíl přidané hodnoty vyvezené přímo i nepřímo přes subdodávky do jiných zemí na celkovém vývozu přidané hodnoty dosahuje šesti procent.

Komentář Ondřeje Housky

Trump na Česko i celou Evropu uvalil tvrdá cla. Musíme udělat dva kroky, které nám zásadně pomohou

4. 4. 2025 ▪ 4 min. čtení

Zastavíme-li se v tomto bodě, můžeme počítat s negativními reálnými dopady v podobě zpomalení růstu HDP o několik desetin procentního bodu, možná až jeden procentní bod. Jak ale odpoví Evropa? Půjčka za oplátku (tit for tat) není nejlepší odpověď. Čistě podle teorie her je lepší strategií „štědrá půjčka za oplátku“, kdy je občas rozumné ustoupit a neoplácet. Otázka ovšem je, nakolik je na obou stranách ve hře chladná logika a ekonomická racionalita.

Odvetná cla by měla přijít na řadu až jako poslední možnost po vyčerpání možností vyjednávat. Kdyby na ně došlo, přidala by se k negativním reálným ekonomickým dopadům také vyšší inflace. Pomalejší růst a vyšší inflace není zrovna ideální výsledek. Navíc po nedávné inflační vlně jsou centrální banky opatrnější, zejména ty, které boj s inflací podcenily a v obavě ze zvýšení inflačních očekávání a dlouhodobého ukotvení inflace na vyšší úrovni mohou nejen zastavit snižování úrokových sazeb, ale mohly by je začít opět zvyšovat. Firemní investice klesají i při současných úrokových sazbách. Přísnější měnová politika by jim příliš neprospěla. Při pomalejším růstu ekonomiky a vyšších úrokových sazbách by se ztížila snaha evropských zemí nejen o vyšší investice na obranu, ale zejména o zvýšení jejich konkurenceschopnosti. A USA ukazují, že to bude skutečně potřeba. Ekonomové rádi zmiňují Adama Smithe, na tomto místě bych raději použil Thomase Hobbese a jeho „Homo hominis lupus“, člověk člověku vlkem.

Autor je hlavní ekonom Deloitte a poradce prezidenta