Poptávka po oceli se zlepšila, ale jen mírně. Levnější asijská konkurence nespí, vše zhoršují Trumpova cla a ceny energií zůstávají vysoké, hodnotí stav odvětví odborníci

Rostoucí asijská konkurence, celní války či povinnost nákladné dekarbonizace: evropský ocelářský průmysl včetně českého čelí tlakům na několika frontách zároveň. Řešení sice existují, ale rozhodně ne snadná, a vládám se proto do nich moc nechce. Navzdory náznakům mírného zlepšení proto dlouhodobé vyhlídky sektoru nejsou příliš příznivé. HN oslovily experty s dotazem, jak hodnotí současnou situaci ocelářského průmyslu (1.) a co dělat s vysokými cenami energií, které výrazně snižují konkurenceschopnost evropských firem (2.). 

Petr Dufek

hlavní ekonom Creditas

1. Poslední tři roky zažívá výroba kovů v celé EU výrazný útlum. Kumulovaný pokles reálné výroby kovů dosáhl po roce 2021 celkem 11 procent, u nás dokonce 27 procent, když navíc skončil jeden velký ostravský producent. Oživení poptávky je zatím jen velmi pozvolné. Reálně může přijít teprve až s investicemi veřejného a soukromého sektoru. A jak je vidět, EU není zrovna atraktivní investiční oblast v důsledku expandující byrokracie, regulací a všeobecného tlaku na prosazování „zelených“ cílů. Když se k tomu připočte tlak ze strany asijských vývozců, nebudou mít výrobci na růžích ustláno ani letos.

2. Pokud má evropské hospodářství vyrábět takzvaně bezemisně, potřebuje v první řadě obrovské investice do změny výroby. Zároveň bude nutné vytvořit i dostatečné kapacity bezemisních energií, což je s ohledem na velikost spotřeby ve výrobě kovů poměrně abstraktní požadavek. V každém případě náklady na tyto energie spolu s potřebou investic budou dál snižovat konkurenceschopnost evropských výrobců na domácím i zahraničním trhu. Asi nelze předpokládat, že země mimo EU budou nadšeně nakupovat drahou evropskou ocel se zeleným příběhem. Pokud si EU bude svůj trh více chránit před levnou konkurencí, musí počítat s tím, že ceny vlastní produkce budou za takových podmínek vyšší. Vše samozřejmě zaplatí evropský zákazník, v konečném důsledku spotřebitel. Ať už si půjde koupit auto nebo byt.  

Jiří Franta

expert na energetiku a ocelářství McKinsey & Company

1. Rok 2025 přináší první známky mírného oživení poptávky po evropské oceli, nicméně celková situace zůstává složitá a poptávka je stále pod úrovní před pandemií. Očekáváme meziroční růst, ale jen mírný. Poslední dobou je výhled revidován většinou směrem dolů, sentiment není dobrý. Sektor nadále čelí silné globální konkurenci.

2. Ceny energií skutečně patří mezi největší překážky konkurenceschopnosti evropského ocelářství, protože jsou výrazně vyšší než v jiných regionech. Řešení není však jednoduché, neboť v krátkodobém horizontu jde o přímý konflikt dvou zásadních agend EU – zvyšování konkurenceschopnosti a dekarbonizace. Propojení těchto dvou agend je pro EU nyní jednou z největších výzev. Cílená státní podpora pro energeticky náročný průmysl a podpora modernizačních investic mohou být opatření, která pomohou překlenout nejnáročnější období.

Radek Špicar

viceprezident Svazu průmyslu pro hospodářskou politiku a export

1. Evropské ocelářství zažívá jedno z nejtěžších období za poslední dekády. Výroba v EU klesla o 30 procent na historická minima a podniky čelí extrémně silné konkurenci z mimoevropských zemí, především z Asie. Na trhu tak soupeří firmy zatížené vysokými ekologickými náklady a drahou energií s výrobci, na které se žádná dekarbonizační pravidla nevztahují. 

2. Za největší překážku dalšího rozvoje ocelářství v Evropě považuji ceny energií. Geopolitická situace přitom jasně ukazuje, že důležitou součástí naší odolnosti musí být i naše schopnost ocelářství v Evropě udržet. Bez něj nebudeme schopni znovu postavit na nohy náš obranný průmysl, který teď bude hrát důležitou roli. Ocel přitom zůstává strategickou surovinou pro obranu a suverenitu, dopravu, stavebnictví, energetiku. Pokud má být zelená transformace úspěšná, musí se stát průmyslově a ekonomicky realizovatelnou – nejen environmentálně žádoucí. 

Marcela Kubalová

předsedkyně představenstva Ocelářské unie

1. K oživení poptávky v EU bohužel nedošlo. I když v březnu bylo ve světě vyrobeno 166 milionů tun oceli, což představuje meziroční nárůst o 2,9 procenta, EU se oživení netýká. Naopak například Německo zaznamenalo významný propad produkce o 11,7 procenta. A ani ostatní země EU na tom nejsou dobře, jelikož celková výroba v EU od počátku roku meziročně klesla o 2,5 procenta. Společně tak se zbývajícími zeměmi Evropy a Středním východem má EU prozatím nejhorší bilance na světě. Pro dokreslení situace bych uvedla, že v posledních měsících stabilně největšího růstu dosahuje Indie, což se potvrdilo i v březnu, kdy zde rostla výroba meziročně o sedm procent. Zákazníka nezajímá, jak je vyrobená ocel „zelená“, zajímá ho, kolik stojí. 

2. V EU máme energie tři- až pětkrát dražší než jinde ve světě. Řešení zde jsou, jen se do nich nikomu moc nechce. Jsou to ceny povolenek, se kterými se obchoduje a jejichž cena stále roste. Pokud nedojde k jejich zastropování na rozumnou úroveň a neomezí se obchodování s nimi, může se cena energií ještě zvýšit. Jenomže cena energií je jen jedna z problémových položek v ceně výrobků. Další jsou náklady na dekarbonizaci, ke které jsou podniky nuceny evropskou legislativou. Firmám ty investice nedávají žádný ekonomický smysl. Těmito investicemi se sníží uhlíková stopa, což je určitě dobře, ale firmy uvažují jako obchodníci. Každá investice musí být návratná, a pokud máte investovat stovky milionů eur do dekarbonizace, musíte vědět, zda a kdy se vám ta investice vrátí. A pokud je návratnost stovky let, přičemž životnost technologie je jen desítky let, mají majitelé firem oprávněné pochybnosti o logice takové investice. 

Marie Vopálenská

generální ředitelka Asociace podniků českého železničního průmyslu (ACRI) 

1. Ocelářství v Evropě nadále čelí výzvám spojeným s poklesem poptávky v předchozích letech, nízkými cenami oceli způsobenými neférovou asijskou konkurencí a růstem nákladů na energie. Na evropský trh směřuje ocel ze třetích zemí – zejména z Asie –, většinou s ekologicky a sociálně problematickou výrobou, která je navíc prodávána za podnákladové ceny díky nejrůznějším typům nedovolených státních podpor. Přesto zůstává ocel klíčovým pilířem nejen českého průmyslu, ale i železniční výroby. Výrobci kolejových vozidel, kolejnic či výhybek jsou na kvalitní domácí ocel naprosto odkázáni. 

2. Ceny energií – zejména bezemisních – jsou pro evropské ocelárny jedním z hlavních limitujících faktorů. Přechod od tradiční výroby k nízkoemisní produkci, například pomocí elektrických obloukových pecí, s sebou přináší dramatický nárůst spotřeby elektřiny. Železárny v ČR odhadují, že jejich spotřeba vzroste o desítky procent jen díky jednomu transformačnímu projektu. Bez zajištění dostatečného množství bezemisní elektřiny za konkurenceschopné ceny se evropské ocelářství – a tím i železniční průmysl – ocitne v nevýhodě vůči mimoevropským konkurentům, kteří podobná pravidla nemusí dodržovat. Řešení vidíme v kombinaci státní podpory přechodu na nové technologie, regulace trhu s energiemi a přenesení výhod nízkouhlíkové energie na průmyslové spotřebitele a také ochrany trhu před dumpingovým dovozem. 

Martina Krásnická

vedoucí katedry ekonomie a managementu CEVRO

1. Situace v ocelářství zůstává složitá. Krize není jen evropským problémem – globálně kapacity výrazně převyšují poptávku. Světová výroba oceli činí zhruba 1,9 miliardy tun ročně, přičemž kapacity dosahují 2,4 miliardy tun a výstavba dalších pokračuje. Významný podíl na trhu má Čína, která je schopna vyprodukovat až 1,4 miliardy tun oceli ročně. Reálně však – vzhledem ke světové poptávce – vyrábí přibližně miliardu tun, a to často za netržních podmínek díky státní podpoře a subvencím. Evropské ocelářství tedy nadále čelí problémům i kvůli nadbytečné nabídce na světovém trhu a neférové konkurenci.

2. Úspěšné ekonomiky jsou postaveny na dostupných a stabilních dodávkách energie a Evropa je na tom v tomto směru špatně. Z pohledu ekonoma je ideální řešení především věcné a systémové. Je nutné přehodnotit současné nastavení ekologických daní, které prostřednictvím umělého zdražování energií oslabují evropskou výrobní základnu a podkopávají její hospodářskou suverenitu. Vedle toho je klíčové investovat do inovativních a úspornějších technologií výroby oceli, které budou zohledňovat specifické geografické a infrastrukturní podmínky jednotlivých evropských zemí a zároveň zajistí návratnost těchto investic.  

Tadeáš Rulík

projektový manažer a analytik výzkumného oddělení v Institutu cirkulární ekonomiky

1. Podle dat Euroferu v roce 2024 došlo k poklesu spotřeby oceli v EU o 3,3 procenta, a to především kvůli nižší poptávce ze dvou pro ocel nejdůležitějších spotřebitelských odvětví: stavebnictví a automotive. Pro rok 2025 se v únoru ještě předpokládalo oživení, ale mírnější, než ukazovaly dřívější předpovědi. Lze tedy říct, že nepříznivá situace pro evropský ocelářský průmysl trvá.

2. Za Institut cirkulární ekonomiky se zabýváme zejména dekarbonizací ocelářství a podporou nízkoemisní výroby oceli. V kontextu balíčku Fit for 55 a aktualizace systému obchodování s emisními povolenkami (ETS) se zvýšil cíl EU na snížení emisí CO₂ ze sektorů ETS do roku 2030 na 62 procent oproti roku 2005. Evropské ocelářství tedy musí rychle snižovat své emise, přičemž existují v zásadě dvě hlavní cesty. První je snížení emisí v primární výrobě cestou přímo redukovaného železa s využitím vodíku. Druhou je přechod na výrobu recyklované oceli tavením šrotu v elektrických obloukových pecích a s využitím bezemisní elektřiny. V prvním případě je spotřeba elektřiny ve srovnání se stávající primární výrobou ve vysokých pecích až desetkrát vyšší, v případě obloukových pecí dva- až třikrát vyšší. Při tak skokovém nárůstu poptávky po elektřině zůstávají vysoké ceny energií jednou z hlavních překážek snižujících konkurenceschopnost evropského ocelářství.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Ocelářství.