Děti bez funkční rodiny potřebují vzory. Nová iniciativa jim má dopřát bezpečný vztah i podporu v náročných chvílích

Nechybí jim tolik materiální věci jako spíš opora blízkých a bezpečné prostředí, jež by dětem z nefunkčních rodin poskytlo přirozený přechod do samostatného života a možnost učit se z chyb bez nepříjemných důsledků. Na to reaguje Nadace Komerční banky, která spouští nový vlajkový program Nablízku. Ten pomůže dětem, které vyrůstají bez podpory rodičů a nemají přirozenou možnost startu samostatného života.

V Česku vyrůstá šest tisíc dětí v ústavních zařízeních. Do samostatného života odcházejí často bez podpůrné sítě, bezpečných vztahů, jistoty a opory. V dětských domovech nestrádají materiálně, mají střechu nad hlavou, chodí do školy a na kroužky, žijí v mnoha ohledech životy jako jiné děti. Co jim ale chybí, jsou bezpečné a individuální vztahy, které by měly pouze pro sebe.

„V životě chybí dětem pozitivní vzory i mimo dětský domov. Po odchodu z ústavního zařízení musí často samy řešit bydlení, práci i finance,“ říká Kristýna Jelínková, manažerka Nadace Komerční banky.

„Pro mnohé z nás byly vztahy s rodiči, příbuznými, ale i učiteli významné při utváření toho, kým dnes jsme. Výzkumy potvrzují, že dětem, které vyrůstají mimo svou biologickou rodinu, takové vztahy chybí,“ dodává.

Nadace Komerční banky proto spouští nový program Nablízku, který podporuje patrony a hostitele, kteří tu pro ně budou, až opustí pobytové zařízení. Pomohou jim s hledáním první práce nebo bydlení. Spolupracuje například s organizacemi Liga otevřených mužů, Centrum hostitelské péče nebo Dobré víly. Díky podpoře mohou tyto organizace školit a podporovat více dobrovolníků a pomáhat dětem po celém Česku.

Poznat normální životní rytmus

Hostitelská péče je dlouhodobý, opakující se vztah dobrovolníka, jednotlivce, páru či rodiny, s dítětem z dětského domova. Nejde o adopci ani pěstounství, dítě zůstává v domově, ale pravidelně tráví čas s hostiteli o víkendech, svátcích nebo o prázdninách. Smyslem je, aby zažilo běžné rodinné fungování, citovou blízkost a mělo vztah, o který se může opřít i v dospělosti.

„V praxi to vypadá tak, že zájemce projde úvodními informacemi a přípravou, OSPOD prověří bezpečnost a vhodnost kontaktu a poté následuje postupné seznamování a společně trávený čas s dítětem. Vztah se vyvíjí dlouhodobě. Klíčová je spolupráce hostitelů, dětského domova a sociálního pracovníka i průběžná odborná podpora,“ vysvětluje Zuzana Larsson, ředitelka Centra hostitelské péče.

Zájem o hostitelskou péči mají jednotlivci i páry. Často jsou hostiteli lidé ve stabilním životním období, kterým dává smysl dlouhodobé dobrovolnictví s konkrétním dítětem. Zájem přichází jak od mladších ročníků kolem třicítky, tak od rodin se staršími dětmi, které už mají kapacitu někoho přibrat do víkendů. Mezi zájemci bývají také bezdětné páry.

„V hostitelské péči děti zažívají něco, co se v instituci těžko nahrazuje: jedinečný vztah, přijetí a normální rodinný rytmus. Učí se jemné dovednosti soužití. Domluvit se, rozdělit si povinnosti, plánovat čas, připravit jednoduché jídlo, oslavit narozeniny, jet na výlet či vyřídit věci na úřadě,“ vysvětluje Larsson.

To všechno je pro přechod do samostatného života klíčové. Hostitelé navíc pomáhají dětem zpracovávat emoce a traumata a ukazují jim, jak funguje život mimo kolektivní prostředí. Často vztah pokračuje i po odchodu z domova. Dítě se má na koho obrátit ohledně školy, práce, bydlení, ale i běžných životních radostí a starostí.

Rodina Zuzany Larsson pečovala v rámci hostitelské péče o tři děti. Nejprve začali hostit dvě děti z dětského domova, které Zuzana v rámci dobrovolnictví doučovala. „Běžné je mít jedno dítě, mimo jiné i proto, aby zažilo výlučnost vztahu. My ale nechtěli vybírat mezi dvěma, vztah jsme s nimi již měli navázaný a prostě jsme v něm pokračovali,“ vysvětluje.

Anička s Péťou k nim jezdili přibližně každý třetí víkend, trávili s rodinou velkou část prázdnin i svátků. Společně cestovali, prožívali běžné věci i mnoho nestandardních situací. „Anička se po pár letech začala osamostatňovat, její návštěvy už nebyly tak časté a změnila se dynamika našeho vztahu. Vidíme se méně, ale stále jsme v kontaktu. Je dospělá, má vlastní život mimo zdi dětského domova a je radost pozorovat, jak dobře se jí daří. U Péti jsme postupně přešli od hostitelské péče do pěstounské a bylo to skvělé rozhodnutí pro všechny,“ pokračuje v příběhu Larsson.

Před třemi lety pak Zuzana jako dobrovolnice poznala na táboře tehdy patnáctiletého Martina. Z občasných zpráv a telefonátů se staly velmi pravidelné návštěvy v rámci hostitelské péče a Martinův pozvolný přechod „natrvalo“ do rodiny.

„Právě naše zkušenosti a zkušenosti všech, kteří se hostitelce věnují, nás navedly na nutnost podpory. Vnímáme jako velmi podstatné vzdělávat a podporovat zájemce o hostitelskou péči, stejně jako odbornou veřejnost v dětských domovech a na OSPOD. Hostitelská péče může být šance pro děti z dětských domovů mít ‚svého‘ člověka. Ne vždy je ale vše snadné. Když však nikdo na té cestě nezůstane sám, má se s kým poradit, má možnost sdílet zkušenosti, vzdělávat se, eliminuje se tím případný nezdar a krach vztahu,“ dodává Larsson.

Patron nabízí čas a zkušenosti

Dospívajícím klukům a holkám z dětských domovů pomáhá na jejich cestě do samostatného života také program Patron. Patron tvoří pevný bod, o který se mohou mladí dospělí po odchodu z dětského domova opřít. Nemá za úkol převzít roli sponzora ani rodiče, ale nabízí svůj čas a životní zkušenosti. Funguje také jako pozitivní vzor. Na rozdíl od hostitelské péče dospívající nenavazují vztah s rodinou a setkání bývají jen na pár hodin.

Patroni jsou dobrovolníci starší třiceti let, kteří nejsou z pomáhajících profesí. Nejsou to tedy sociální pracovníci, terapeuti ani psychologové. „Jde nám o to, aby k těm klukům, nebo v případě patronek k holkám, přistupovali přirozeně a zdravým selským rozumem. Nezatížení odborností, protože profesionálních vztahů mají v dětském domově dost,“ říká Lukáš Talpa z Ligy otevřených mužů, pod kterou program Patron spadá.

Na začátku jde hlavně o utváření vztahu – o běžné volnočasové aktivity, které by dělal táta se synem nebo máma s dcerou. Výlet, projížďka na kole, rybaření, návštěva galerie nebo posezení u kávy. Když přijde okamžik osamostatnění, patron je pro mladého člověka kotvou, která mu pomáhá v jeho nové životní etapě.

Byznys pomáhá

Stáhněte si přílohu v PDF

Případů, kdy patron pomohl někomu zvládnout krizové momenty v životě, viděl Lukáš Talpa několik. „Vzpomínám na jednoho kluka s omezenou právní způsobilostí. Když jsem ho poprvé potkal, vůbec nemluvil, byl stydlivý a nedokázal se prosadit. Všechno nasvědčovalo tomu, že skončí v ústavu sociální péče nebo v chráněném bydlení. Díky tomu, že měl patrona, někoho, kdo za ním stál, věřil mu a s kým mohl komunikovat, je dnes velmi komunikativní. Bydlí v sociálním bytě a pracuje v divadelní kavárně. Pro mě je to živoucí příklad toho, jak ho blízký vztah vytáhl,“ vzpomíná Talpa. Pokračuje dalším příběhem, kde se osamostatnění podařilo až napodruhé.

„Kluk se po odchodu z dětského domova chytil špatné party a skončil ve vězení. Dostal dva roky natvrdo. Během té doby mu zůstal jediný vztah, právě s patronem. Když odcházel z domova, jeho maminka mu slíbila, že ho vyzvedne a že u ní může přespat první noc. Nakonec na něj zapomněla, byla v hospodě. Patron tam ale byl, podržel ho a podpořil. Dnes má ten kluk stabilní práci, vztah a plánuje založit rodinu. Pro mě je to příklad toho, že kdyby tam patron nebyl, skončil by po pobytu ve vězení velmi špatně,“ uzavírá Talpa.

Text vznikl ve spolupráci s Nadací Komerční banky

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Byznys pomáhá.