Děti na vesnicích jsou na tom fyzicky hůř než ty v Praze. Nutit předškoláky jen do jednoho sportu je chyba

Jako manažer byl Jan Březina zvyklý řídit týmové procesy, jako otec pak hledal sportovní vyžití pro svoje děti a nakonec založil Gymnathlon, sportovní program pro předškolní a mladší školní děti. Během pár let se stal hustou sítí vyhledávaných sportovních aktivit, uměl totiž reagovat na poptávku po rozmanitém sportování bez zaměření na jednu vyhraněnou disciplínu.

„Rodičům garantujeme, že náš program v Aši je stejný jako v Praze. Trenéři jedou podle stejné metodiky, hrají s dětmi stejné hry a zaručují, že během šedesátiminutového tréninku bude dítě minimálně čtyřicet pět minut v pohybu,“ říká Jan Březina. 

Mají dnes děti skutečně méně pohybu?

Že se dnes děti méně hýbou, je asi pravda. Ale to neznamená, že se hýbou nerady. V tomto se současné děti neliší od předchozích generací. Především předškolní děti mají přirozený pohyb rády. Problém je v tom, že jim dnes spontánní pohyb chybí, obvykle nechodí běhat ven, a proto možná říkáme, že se hýbou málo. Vytvořili jsme takové prostředí, ve kterém se pohyb dětí odehrává jen v rámci organizovaných aktivit, jako je tělocvik nebo sportovní kroužky.

Platí to i pro děti, které nežijí ve velkých městech?

Překvapivě ano. Před čtyřmi lety jsme dělali v rámci olympijského výboru analýzu kondice dětí a tam se ukázalo, že ty na vesnicích mají ještě horší fyzickou zdatnost než městské děti.

Deník, do kterého všechny děti zapisují sportovní zážitky s plyšovým kamarádem.

Foto: Lukáš Bíba

Čím si to vysvětlujete?

Myslím, že je to tím, že nabídka organizovaného sportování je tam menší. A zdá se, že ani na vesnicích rodiče nepouštějí děti běhat ven.

Rozdíl se ukázal pochopitelně i v rámci regionů. V bohatších byla kondice dětí lepší, v chudých regionech horší.

V Gymnathlonu jste se rozhodli nabízet dětem všestranný pohyb. Není to pro ně méně atraktivní než třeba florbalový kroužek?

Věnujeme se hlavně mladším dětem a malé děti se zkrátka rády hýbou. Je jim vlastně jedno, při jaké hře, stačí, že je pro ně zábavná. Naše metodika je ze 70 procent založená na hrách, u některých se trénuje rychlost, u jiných obratnost, síla nebo vytrvalost, ale pořád jsou to hry. A děti si rády hrají. Snažíme se v nich pěstovat lásku ke sportu a pohybu obecně, to je naše mise.

Konec cyklistické kocoviny? Výsledky největšího hráče na trhu ukazují oživení, výrobcům ale dělá vrásky trend, který roky nezažili

12. 2. 2026 ▪ 4 min. čtení

Je vaším cílem fungovat jako přípravka, aby si děti vybraly svůj sport a odešly od vás do specializovaného sportovního klubu?

V dnešní době mám někdy pocit, že se sportovní organizace přetahují o děti, a možná nás někdo může vnímat i jako konkurenci, ale my ve skutečnosti děláme pro ostatní kluby a svazy dvě užitečné služby: dáme dětem všestranný pohybový základ a vypěstujeme v nich lásku ke sportu. Dítě, které si prošlo Gymnathlonem, má rádo pohyb, dokáže někam samostatně chodit, rozumí pokynům trenéra… a součástí naší cesty je i doporučení, pro jakou sportovní disciplínu má dobré předpoklady.

U organizovaného sportu dětí se často kritizuje velký tlak na výkon. Jak se mu ale vyhnout, když je většina sportů založena na soutěžení?

Základní premisou je, čeho chcete sportovním tréninkem dosáhnout. Buď chcete vychovat budoucího olympionika, a pak stavíte od malička trénink zaměřený na výkonnost a výsledky, nebo budujete u dítěte lásku k pohybu. Tam jde spíš o zdravé návyky a sport jako přirozenou součást života, která mu zlepšuje kondici, přináší dobrou náladu a zábavu s přáteli. My jdeme tou druhou cestou.

Se soutěživostí se to nevylučuje. Děti soutěže milují, i my v našich aktivitách soutěžíme. Používáme ale týmové soutěže, kde je každý chvíli králem. Rozdělujeme děti tak, aby všechny někdy zažily radost z úspěchu. Takže i soutěžení je u nás součástí rozvoje dětí. Bereme totiž jako velký závazek, že jsme pro mnohé z nich jejich první organizovanou sportovní zkušeností v životě. Je extrémně důležité, aby byla dobrá.

Mohou být s dětmi na tréninku i rodiče?

Kromě první hodiny nechceme, aby tam byli, pro dítě je to lepší. Prioritou je pro nás vždycky upřednostňovat zájmy dítěte a pro něj je důležitější se osamostatnit. Po každém tréninku ale posíláme rodičům e‑mail, kde jsou fotky a informace o tom, co se na tréninku dělo.

Jaké vzorce vidíte v dnešních mladých rodinách, pokud jde o vedení dětí ke sportu?

Rodiče si dnes čím dál víc uvědomují, že v mladším věku dětí je důležitá všestrannost. Je to trend celé západní Evropy, která ustupuje od brzké sportovní specializace dětí. Nejde jen o vyváženou fyzickou zátěž, ale také o prevenci vyhoření. Jednostranný trénink brzy narazí na své limity, což dnes už chápou i ambiciózní rodiče a vyžadují pro svoje dítě nejdřív všestranný základ a pak teprve zaměření na konkrétní sport.

Dalším trendem je pak odpor ke tlaku na výkon. Mnoho rodičů odmítá přístup ke sportu, kterému by dítě muselo obětovat všechno. Nechtějí dítě přetěžovat, nechtějí pro něj turnaje a zápasy, ale obyčejnou radost z pohybu, přátelského trenéra a dobrou partu kamarádů. Rekreační volnočasové sportování je poslední dobou stále populárnější.

Jak dětem k pohybu pomáhají digitální technologie, například sportovní aplikace?

Tímhle tématem jsme se víc zabývali během covidu. Ale nepřišli jsme na nic, co by fungovalo lépe než kolektiv a trenér. U mladších dětí nepozoruji, že by jim k pohybu jakkoli pomáhaly digitální technologie. Motivujeme je pomocí herních plánů, samolepek a plyšového opičáka, kterého si každý týden vezme někdo z dětí domů. Během toho týdne mají pak za úkol dělat s ním nějaké sportovní aktivity, vzít ho třeba na kluziště a zaznamenat to do jeho deníku. I ten deník je papírový, žádné digitální technologie k tomu nejsou potřeba.

Jak vybíráte a formujete vaše trenéry, pokud jde o jejich pedagogické schopnosti?

Osobnost trenérů je pro nás klíčová. Dbáme hlavně na kvalitní nábor, protože většinou je to tak, že zhruba z 80 procent záleží na tom, jakého člověka vybereme, a z 20 procent na tom, jak si ho vyškolíme. Víc než jeho předchozí kvalifikace nás zajímá jeho schopnost komunikovat s dětmi. Metodiku mu totiž snadno předáme, ale osobnostní předpoklady pro pedagogickou práci musí mít v sobě.

Po trenérech požadujeme trestní bezúhonnost a zdravotní způsobilost a kromě toho je proškolíme, aby získali trenérskou licenci C. To by mělo být podle mě samozřejmostí, ale v praxi je bohužel vedení sportovních aktivit dětí v jakési právní šedé zóně. Když to děláte v rámci sportovního klubu, což je většina případů, nemusíte k tomu mít v podstatě žádné vzdělání.

V Česku teď nově vzniká ministerstvo sportu. Jaké systémové kroky od něj očekáváte a co může pro pohyb dětí podle vás udělat stát?

Myslím, že jsou to dvě oblasti. Jednou je právě zmiňovaná kvalifikace trenérů. Byl bych rád, aby ministerstvo zadefinovalo základní požadavky, které by museli splňovat všichni, kdo děti trénují. Ty by měly zahrnovat i takzvaný safeguarding, tedy prevenci šikany, kritizování a fyzického i psychického násilí. Druhou oblastí je pak financování všestranného volnočasového sportování dětí, které by si podle mě zasloužilo větší podporu.

Gymnathlon jste před lety zakládali hlavně pro své děti. Tehdy jste si asi sotva mohli představit, do jakých rozměrů se rozroste. Jakým směrem byste ho chtěli rozvíjet dál?

Věděli bychom ještě o jednom segmentu, kde by poptávka po všestranném pohybu byla velká, ale zatím se nám do něj nechce, ještě jsme na to mladí.

Senioři?

Ano. Zdravotně kondiční trénink pro dlouhověkost, to by bylo velmi populární. A mohlo by to probíhat velmi podobně jako naše aktivity pro děti. Ale jak říkám, v současné životní etapě k tomu ještě nemáme takový vztah, takže se do toho zatím nepouštíme.

Rozhovor vznikl ve spolupráci se společností Gymnathlon.