Umění jako generátor milionů

Umění je stále oblíbenější součástí portfolií investorů. Doplňuje tradiční komodity, chová se ale podle vlastní dynamiky. Nekopíruje volatilní křivku finančních trhů a zachovává si svoji hodnotu i ve chvíli, kdy burza stagnuje. Pokles cen nikdy není tak dramatický jako u akcií. Proto přitahuje stále větší počet těch, kteří nehledají jen potěšení estetičnem.

Výtvarná díla se v mnoha případech ukázala jako spolehlivý uchovatel hodnoty. Samozřejmě v závislosti na segmentu a celé řadě dalších proměnných. „Hezky se to ukazuje hlavně na sekundárním, aukčním trhu, kde jsme schopni porovnat některé prodeje stejných děl v různých časech,“ říká Valérie Horváth z Art servisu J&T Banky.

Malba Chlapec z ulice Josefa Čapka se například v roce 2010 vydražila za tři miliony korun, o 12 let později už za stejné dílo kupec zaplatil 18 milionů. Jiným příkladem může být ikonická malba Josefa Šímy ML (Vejce, Obraz, Rovnováha, MZ), která byla v roce 2004 vydražena za bezmála 7,9 milionu korun a v roce 2018 už za 36,8 milionu. „A někdy to jde i rychleji – konečná cena Fantastická krajina Jana Zrzavého stoupla ze 14,4 milionu v roce 2016 na 29,3 milionu o čtyři roky později,“ přidává další příklad Valérie Horváth.

Takový prodejní nárůst se nedá ale vztáhnout na každé dílo. Tyto případy neilustrují chování celého trhu. Úplně jinak funguje trh se současným uměním, kdy se ceny děl odvíjejí od spousty drobných i větších úspěchů.

„Příkladem za všechny, který se i v českých médiích pravidelně objevuje, je příběh Kláry Hosnedlové, aktuálně možná nejžádanější české výtvarnice minimálně v evropském měřítku. Po tom, co ji před třemi lety začala zastupovat prestižní britská galerie White Cube, následovaly velké samostatné výstavy v Hannoveru, Basileji, Berlíně. Aktuálně i v její domovské londýnské galerii,“ vysvětluje Horváth s tím, že pro české „malosběratele“ je dnes prakticky nedostižná. A to nejen cenou, ale i rozměry a dostupností děl.

Jde to i s nižším rozpočtem

Žádný jednoduchý návod na sestavení investičně zajímavého portfolia ale podle ní neexistuje. Osobně se drží pravidla, že s nižším rozpočtem raději nakupuje významnější práce zatím méně známých umělců než okrajové práce těch etablovaných.

„V tomto kontextu má určitě význam zmínit potenciál nejmladší generace, mezi kterou najdou sběratelé plno jmen slibných do budoucna. A v neposlední řadě platí, že nejlepší investice do umění je ta, která vás osobně potěší. S jakýmkoliv rozpočtem se proto vyplatí nakupovat díla, která sběratele opravdu oslovují,“ říká expertka na umění.

Finanční výnosy nejsou jediným důvodem, proč investovat do výtvarných děl. Na rozdíl od akcií nebo dluhopisů si umění lze užívat. Oslovení odborníci se shodují, že investovat do umění by měli především ti, kdo se o něj zajímají a přináší jim i jinou formu obohacení. „Vždy opakuji, že umění je především investicí emoční, byť je pravda, že dobře vybrané portfolio investičního umění může přinést i velmi zajímavé zhodnocení,“ připomíná Horváth.

Také z dat vyplývá, že lidé, kteří nakupují umění, jsou motivováni kombinací faktorů, přičemž emoční převažují nad finančními. „A vidím to i v praxi – drtivá většina klientů, se kterými pracuji, nakupuje umění podle toho, jak se jim líbí a jak k nim promlouvá. Zároveň se ale nechtějí ,spálit‘ a proto si nechají poradit,“ říká Horváth.

Velký je i rozdíl mezi „sběratelským“ a „investičním“ nastavením. Investor o umění uvažuje jako o součásti portfolia, přemýšlí nad podílem alternativní investice v rámci celku, nepodceňuje diverzifikaci a dost možná sleduje trochu jiné parametry u konkrétních děl a autorů než sběratel.

„Ten obvykle uvažuje primárně o koncepci sbírky, nakupuje díla, která obohatí sbírku jako celek nebo doplní nějakou chybějící část příběhu,“ vysvětluje Horváth s tím, že zároveň věří, že je málokdo orientovaný jen na jednu stranu, a ve skutečnosti se propojuje zisk i se zájmem o umění jako takové.

Sázet na trendy se podle jejího názoru vyplatit nemusí. „Investice by měla mít vždy nějaký fundament. V případě umění je to umělecká kvalita, což sice může působit jako hodně subjektivní parametr, ve skutečnosti se na ní ale odborná veřejnost obvykle shodne,“ uvádí Horváth.

Není podle ní špatně, když zájem trhu vystupňuje objev nového, výrazného talentu. U nepříliš známých autorů existuje ovšem úskalí, že místo vycházející hvězdy nakoupíte ve finále nepříliš kvalitní tvorbu, pokud se na trhu spolehlivě neorientujete.

K umění se musíte prokoukat

Investoři mohou k trhu s uměním přistupovat různými způsoby. Záleží na jejich apetitu i ochotě riskovat. Jejich strategie může být trpělivá – ve stylu „koupit a držet“, zaměřená na zavedené umělce, kteří jsou celosvětově uznávaní a jejichž díla spolehlivě rostou na hodnotě. Nemusí se zhodnocovat skokově, ale jejich cena obvykle stabilně stoupá po celá desetiletí.

Jiní mohou preferovat aktivní strategie a vsadit na začínající talenty. Tato strategie může přinést vysoké zisky, ale rizika jsou vyšší.

Proto je pro investory důležité pochopit, jak umění získává na hodnotě. Na rozdíl od akcií není jeho hodnota vázána na zisky ani dividendy, ale odvíjí se od vzácnosti, kulturního významu a původu. Umělecké dílo není typickým investičním nástrojem. V naprosté většině případů má nižší likviditu a jeho hodnota se odvíjí od individuálně specifických atributů, které akcie nemají.

Podle Matyáše Kodla z Galerie Kodl je třeba investici do umění vnímat jako středně- až dlouhodobou a jako určitou diverzifikaci či ochranu před ekonomickými šoky, které mohou rozkolísat tradiční investiční nástroje.

„Časovat investici do umění je obdobně složité jako na jiných trzích. Pokud investor aktivně nesleduje trh a nevzdělává se, pak je nejlepší, z investičního pohledu, se držet co možná nejznámějších autorů a typických děl. V tomto segmentu je sice menší šance na skokové zhodnocení díla, ale zároveň vyšší naděje na průběžné zhodnocení,“ dává tip Kodl.

Jako největší nebezpečí pro začínající investory a sběratele vidí nákup falzifikátu. Proto radí vyvarovat se příliš skvělým nabídkám, nebát se poradit se s odborníkem a před první akvizicí si projít několik výstav. „Možná ještě lépe ty předaukční, na kterých je vždy zastoupeno mnoho období, směrů a autorů. Podobně jako k dobrému vínu je třeba se propít, tak k umění je třeba se prokoukat,“ radí Kodl.

„Začínajícím investorům radím, aby si prošli pár výstav a ujasnili si, jaký styl či téma se jim čistě líbí. Podle těchto preferencí pak je možné se zaměřit na konkrétní autory či období. Osobně si totiž myslím, že je škoda investovat do umění jen s vidinou zhodnocení vkladu a připravit se o zážitek z vlastnění předmětu, který vás může i esteticky a emocionálně obohatit,“ dodává Kodl.

V portfoliích vládne olejomalba

Pomyslné královské médium byla a stále je olejomalba na plátně. V aukcích se největšímu zájmu těší moderní umění, tedy díla z první poloviny 20. století. Jedná se však také o tu nejdražší kategorii, proto se zájem širšího sběratelského a investorského publika posouvá i do mladšího umění.

„V aukcích vidíme tedy i významný cenový růst třeba u českého poválečného umění, v tomto segmentu je totiž stále možné zakoupit ikonická díla předních autorů ve vyšších řádech statisíců korun,“ doporučuje Kodl a doplňuje, že stále vyšší oblibě se těší i současné české umění.

„Etablovaní žijící autoři si mohou dovolit stabilně zvyšovat svou cenovou hladinu. Je třeba ale zmínit, že ve srovnání s mezinárodním trhem je současné české umění na podstatně nižší cenové úrovni. To však může značit potenciál k dalšímu růstu,“ zdůrazňuje Kodl.

Ve světovém kontextu je umění seriózně vnímáno jako alternativní investice zhruba od 60. let 20. století, kdy se začalo s indexováním cen děl nejdražších autorů v aukcích. V průběhu času se tento přístup dále rozvinul a zprofesionalizoval. V dnešní době je mnoho specializovaných firem, které nabízejí různé formy investování do umění nebo tržní analýzu, zároveň ale také velké mezinárodní bankovní a pojišťovací domy nabízejí řadu finančních služeb, které se týkají uměleckých sbírek.

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

„V Česku jsme ještě stále spíš na začátku tohoto procesu, ale rozhodně k němu také směřujeme a již nyní velká část sběratelů považuje akvizici uměleckých předmětů nejen za estetickou potěchu, ale také jako dlouhodobou investici se společenským a kulturním přesahem,“ míní Kodl.

Významný pozitivní zlom pro český trh s uměním byla dle jeho názoru finanční krize v roce 2008. V té době se totiž o umění začali ve větším měřítku zajímat čeští podnikatelé, kteří hledali možnosti, kam uložit své peníze v nejisté a rozkolísané době. Z těchto investorů se postupně z velké části stali i sběratelé, kteří si k umění našli svou cestu a budování sbírky nevnímají už jen investičně, ale také emocionálně.

„V našich aukcích se stává, že po nějaké delší době se dané dílo objeví znova. Mezi nejúspěšnější investory, kterým se u nás podařilo svou investici nejlépe zhodnotit, jsou často lidé, kteří nakoupili špičková díla třeba i za rekordní ceny. Nicméně v čase se hodnota těchto výjimečných děl ještě mnohonásobně navýšila,“ popisuje Kodl a dodává, že investice do umění je do jisté míry spjatá s emocemi a v naprosté většině případů se vždy vyplatí si připlatit za výjimečnost a kvalitu, byť to v danou chvíli může vypadat až iracionálně.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.