Nevěřím, že Rusové přímo vojensky napadnou některou ze zemí NATO

Představme si, že se Česko dostane do vojenského konfliktu. Kdo na něj v takovém okamžiku bude lépe připraven. Armáda, nebo česká společnost?

Bezesporu je na takový konflikt lépe připravena česká armáda. Pokud ovšem bereme naši armádu jako ten úzký výřez, který je někdy nesprávně nazýván mírovou armádou, což je označení pro její část postavenou a cvičící v dobách mírových. Jenže když se na to podíváme z širšího hlediska, tak armáda je z velké části tvořena mobilizací, kterou musíte provést. Mobilizovat musíte samozřejmě i věcné a finanční zdroje, které k takové armádě patří. A tato druhá část armády bohužel připravena není. Jednak se tomu od počátku 90. let, kdy všichni dospěli k názoru, že skončil bipolární svět, nevěnovala velká pozornost. Pak i samotná debata o mobilizaci či její přípravě byla v Česku vždy dost citlivým tématem. 

Takže selhávají obě úrovně.

Česká společnost na konflikt připravena bohužel není. Opakovaně o tom mluví i náčelník generálního štábu, generál Karel Řehka, který zdůrazňuje, že obranyschopnost státu není jen dobrá profesionální armáda, ale je to z větší části sama společnost a její schopnost tu armádu postavit a poté ve válce vydržet kritické momenty. Mimochodem, to, co se odehrává na Ukrajině, jasně ukazuje, že schopnost státu a společnosti je zásadní. Profesionální armáda, která je do bojových operací vyslána jako první, bude velmi rychle zdecimována. Taková je bohužel realita. Teprve potom nastupují mechanismy navazující na profesionální armádu, díky nimž se generuje armáda mobilizovaná. 

Kde má česká armáda momentálně nejbolestivější rezervy?

Armáda má spoustu problémů, ale tím největším je logistika. Musí mít dostatečné zásoby, aby vydržela prvotní náraz. A je třeba říct, že v případě skladů zejména těch složitějších, sofistikovaných a drahých druhů munice, systémů a zbraní tomu tak bohužel není. Naše armáda je stavěná na mírovou dobu. Dobře vycvičená profesionální armáda ale zkrátka musí mít zázemí, bez kterého nemůže pořádně fungovat. A tam máme velké rezervy.

Foto: HN – Lukáš Bíba

V jakých oblastech můžeme být naopak i v mezinárodním srovnání na českou armádu pyšní?

Máme mimořádně vzdělaný velitelský sbor. A pak také úžasnou schopnost tvořivě řešit problémy, před kterými stojíme. Voják, který si dokáže rozumně poradit v každé situaci, je obrovskou výhodou. To jsou věci, které nám naši partneři opravdu závidí. 

Jak je vidět na konfliktu na Ukrajině, ale třeba i Blízkém východě, konflikt rozhodně neprobíhá jen na samé linii střetu, ale i hluboko v týlu. Jak jsme či nejsme efektivně schopni bránit kritickou infrastrukturu?

Bohužel, nepovedenou reorganizací z roku 2002 jsme zrušili síly územní obrany a naše teritorium zůstalo bez ochrany. Až v posledních letech se staví velitelství teritoriálních sil, které by měly tuto odpovědnost převzít. Tady máme velké rezervy.

Jakou lekci si podle vašich zkušeností armáda vzala z bojů na Ukrajině a nakolik se tyto zkušenosti promítají do výcviku vojáků? 

Určitě se o to armáda snaží. Mimochodem, když analyzujete konflikt na Ukrajině, jedním ze závěrů je to, na co jste se ptal v předešlé otázce. Tedy že je zapotřebí komplexně bránit celé teritorium svého státu. A určitě nestačí jen poslat vojáka se samopalem, aby hlídal rozvodnu elektrické distribuční sítě. Dalším poznatkem je, že na významu nabývají kybernetické či dezinformační útoky. 

V květnu má být hotová novelizovaná Koncepce výstavby Armády ČR, co by měla vzhledem k bezpečnostní situaci obsahovat?

Určitě musí reagovat na to, co se děje na Ukrajině či Blízkém východě, mám tím na mysli čím dál častější asymetrickou povahu moderních konfliktů a měnící se způsob válčení. Zároveň bych ale varoval před tím, aby se přeháněl důraz kladený na drony a protidronovou obranu. Pořád je to jen jeden segment války. Zcela určitě najdeme systémy a možnosti, jak se proti dronům bránit. Stejně jako tomu bylo vždy v dějinách válčení, když se objevila nějaká nová technologie. Výkyv, který dnes vidíme ve prospěch této zbraně, se zase za nějaký čas srovná.

Jiří Šedivý

Foto: HN – Lukáš Bíba

Absolvent Vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova a Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově. V roce 1985 byl ustanoven do funkce velitele 17. tankového pluku v Týně nad Vltavou. V roce 1990 se stal náčelníkem štábu 4. tankové divize v Havlíčkově Brodě. V roce 1993 absolvoval studium na Vysoké válečné škole Armády USA. Poté byl velitelem 4. brigády rychlého nasazení v Havlíčkově Brodě.

Velel kontingentu AČR v misi IFOR pod velením NATO v Bosně a Hercegovině. Od září 1997 byl velitelem pozemního vojska AČR a v květnu 1998 byl prezidentem Václavem Havlem jmenován náčelníkem Generálního štábu AČR. Po čtyřech letech ukončil výkon funkce a odešel do zálohy v hodnosti armádního generála. 

V civilu si založil konzultační společnost Generals, později působil jako konzultant ve firmě Euroenergy. Od roku 2011 vyučuje na CEVRO Univerzitě, kde je vedoucím katedry bezpečnostních studií.

Premiér Andrej Babiš nedávno oznámil, že Česko podle Severoatlantické aliance letos nesplní závazek obranných výdajů ve výši dvou procent HDP. Ten samý závazek ale v podstatě neplnily ani předešlé vlády. Co to o Česku vypovídá?

Že máme jeden špatný národní zvyk, neboť si myslíme, že se od nás ostatní nechají opít rohlíkem. Často do výdajů na obranu začleňujeme investice, které prostě NATO nemůže akceptovat. V očích veřejnosti to vypadá, že skutečně na obranu dáváme víc než dvě procenta HDP, ve skutečnosti to tak ale není. 

Co by podle vás mohlo politické představitele v Česku přesvědčit, že do obrany země se investovat vyplatí?

Problémem je, že česká politická reprezentace, ať současná, či ty minulé, není až na výjimky vzdělána v oblasti bezpečnostní politiky. CEVRO, kde působím, v minulosti nabízelo, že poslancům či státním úředníkům poskytne v této oblasti kurzy, nebyl o to ale zájem. Přitom ti lidé rozhodují o obrovských investicích do obrany a řeší obranyschopnost státu. A jak ukázala třeba krize během covidové pandemie, ani nejvyšší političtí představitelé státu neumí pořádně řešit krizovou situaci státu, a dokonce ani nerozumí samotné struktuře řešení krizového systému. 

Obecně platí, že politici napříč politickým spektrem vždy vidí spíš problémy ekonomické, lidské, sociální a obranu vnímají jako něco, čemu se nutně věnovat nemusí. Jak přitom vždy vysvětluji svým studentům, síla státu v mezinárodním prostředí stojí na třech pilířích. Na politice, ekonomice a armádě. Když jeden z těch pilířů oslabíte, dříve nebo později se vám to vymstí. A my v Česku dlouhodobě oslabujeme pilíř financování naší armády. 

Jak si vysvětlujete rozpor vyplývající z několika průzkumů, které ukazují vysokou důvěru obyvatel naší země v armádu, ale zároveň relativně nízkou ochotu jednotlivců se do obrany aktivně zapojit?

Částečně to asi vyplývá z naší moderní historie, kdy jsme byli několikrát v posledních sto letech zklamáni svou politickou reprezentací, která se chovala mnohdy až prospěchářsky. A zároveň se v historii prokázala důležitost armády. Kdyby nebylo českých vojáků v legiích za první světové války, tak by nebylo Československa. Nebýt zahraničního a domácího odboje za druhé světové války, tak bychom nepatřili mezi vítězné mocnosti. Lidé armádu mají rádi jak z těchto dějinných důvodů, tak i proto, že když je zapotřebí, vždy pomůže. A protože je disciplinovaná a dobře organizovaná, tak je to vždy ku prospěchu věci. 

Zároveň tu ale převládá určitý odpor zařadit se do armádních struktur. Možná to pochází z nechuti k povinné vojenské službě z dob minulého režimu, která se v rodinách dědí z otce na syna. Historická zkušenost zejména těch posledních dvaceti let socialismu lidi asi prostě tlačí pryč od vojenských struktur. 

Kdyby skutečně došlo k vojenskému konfliktu, myslíte, že by mladá generace šla se zbraní v ruce bránit naši zemi?

Občas dělám přednášky pro německé důstojníky a jednou jsme tam řešili i ochotu obyvatelstva bránit zemi. Podle jedné analýzy by do bojových jednotek bylo ochotno vstoupit asi 28 procent oslovených lidí v Česku. V Německu bylo tohle číslo mimochodem o dost menší. Ale myslím, že ochota lidí by stoupala s tím, jak by se zvyšovala naléhavost bezpečnostní situace. Společnost by se snad začala chovat jinak.

Obrana a bezpečnost

Stáhněte si přílohu v PDF

Ta otázka zní strašlivě, ale položit ji musím. Naplní se tenhle scénář? Budeme ve válce?

Nevěřím tomu, co říkají někteří politici či vojáci, totiž že když Rusové zvítězí na Ukrajině, budou pokračovat dál směrem na Varšavu, Berlín či Paříž. Případně že se za pár let příměří dají dohromady a znovu začnou útočit na Západ. Jednoduché kalkulace, které armády dělají pravidelně, patří sem například počítání koeficientu kvality zbraní, ukazují, že Rusové na to prostě nemají. To ale neznamená, že by se nás nepokusili nějakým jiným způsobem znovu ovládnout. Třeba působením na českou společnost a snahou přetáhnout ji na svou stranu a znovu nás začlenit do svého impéria.

Ale že by Rusové začali otevřený vojenský konflikt s některým ze států Severoatlantické aliance, tomu nevěřím. Vždyť nemají ani na to, aby dokončili s úspěchem válku na východní Ukrajině. Problém ale je, že se bezpečnostní prostředí zhoršuje celosvětově, a já věřím tomu, že se blíží takový otevřený konflikt s Čínou. V okamžiku, kdy se spustí, tak se Američané soustředí na něj a my nebudeme mít americké strategické zbraně, tedy v podstatě jaderné zbraně a raketové technologie, které potřebujeme. A to bude pro Rusy příležitost. 

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Obrana a bezpečnost.