Když hoří Berlín. Německé hlavní město se stále vzpamatovává z obřího blackoutu. Co stálo za jedním z největších výpadků poslední doby?

V dobách studené války doporučovalo vedení Západního Berlína obyvatelům města udržovat v provozu v bytech kamna na uhlí. „V případě, že by došlo k přerušení dodávek plynu ze strany tehdejší socialistické NDR, mohli by tak mít vytopenou alespoň jednu místnost,“ říká Christine Kühnelová, ředitelka berlínského Institutu Reinera Lemoineho. Ten se zabývá tím, jak předělat teplárenství metropole nad Sprévou na zelenější a také odolnější vůči hrozícím výpadkům.

Ne že by tedy ekologická výzkumná instituce doporučovala vrátit se k pálení fosilní komodity. Kühnelová však jistotu decentralizovaného domácího zdroje tepla dává za příklad energetické odolnosti, která pro Západní Berlín, odříznutý od okolního světa neproniknutelnou bariérou Berlínské zdi a územím nepřátelského východního Německa, byla otázkou přežití.

I díky podobným opatřením se město po čtyři desetiletí dokázalo udržet jako na okolí nezávislý energetický ostrov. Mohlo by se tak stát, že díky historické zkušenosti má lepší předpoklady čelit rostoucí hrozbě blackoutů, jaké v nedávné době postihly Španělsko, Česko i další evropské země.

Události, které odstartovaly letos 3. ledna v šest hodin ráno, však přesvědčily Berlíňany o opaku. Vinou žhářského útoku na uzel, ve kterém se sbíhalo hned několik klíčových kabelů, se tehdy na 100 000 obyvatel jihozápadní části města na více než čtyři dny ocitlo během mrazivé berlínské zimy bez elektřiny, tepla i mobilního signálu.

I když prvotní příčina byla jiná než v obdobných případech z poslední doby, jedno mají společné. Ukazují, jak zranitelná se evropská energetická infrastruktura stala nejen vůči teroristickým útokům zvenčí, ale i výzvám souvisejícím s úplnou přeměnou toho, jak energie vyrábíme, transportujeme a spotřebováváme.