Tradice a dobré jméno nestačí. V dalších letech budou růst jen modernizované firmy

Další roky budou z pohledu budoucí konkurenceschopnosti firem v českém průmyslu zásadní. Společnosti, které roky odkládaly digitalizaci a automatizaci, už dnes narážejí na tvrdou realitu. Mají stará výrobní zařízení, informační systémy, které mezi sebou nekomunikují, a roztříštěná data. Plánují manuálně, spoléhají na velký podíl lidské práce a na svoji zastaralost narážejí i u získávání dotací. Oproti tomu modernizované podniky propojují výrobu s daty, nasazují umělou inteligenci i robotiku a umí se rychle rozhodovat a reagovat na dynamické změny trhu. Digitalizované firmy navíc vyrábějí rychleji a mají nižší chybovost. Nůžky mezi firmami, které investovaly do digitální transformace, a těmi, které tak neučinily, se každým rokem více rozevírají. V dalších letech se rozhodne, kdo zůstane konkurenceschopný a kdo z trhu postupně zmizí.

Automatizace a digitalizace už dlouhou dobu nejsou jen výhodou, ale jsou nutností. Firmy k nim vedou požadavky na vyšší produktivitu, nedostatek lidí na pracovním trhu i tlak na efektivitu. České firmy se tak ocitly v situaci, ve které nikdy neměly k technologiím blíž, nástroje jsou levnější, dostupnější a jejich implementace je rychlejší než kdykoli v minulosti. Přesto se v praxi ukazuje, že největší překážkou není nasadit software nebo robota, ale samotný způsob práce. Firmy totiž podléhají představě, že nasazení AI a automatizace je softwarový projekt.

Podle Jana Hejtmánka, vedoucího týmu Inteligentní automatizace pro Deloitte CE a partnera Deloitte Česká republika, to tak rozhodně není. Rozhodující je především změna toho, jak se daná věc dělá, ať už jde o zpracování faktury, výrobu hřídele, nebo zavedení nového produktu. „Někdo musí předat znalost, jak se činnost dělá, vše nastavit a firma musí změnu přijmout. Právě tuto část firmy nejčastěji přeskakují, a proto většina pilotních nasazení AI selhává,“ říká Hejtmánek.

Technologický dluh je už realita

Oslovení odborníci potvrzují, že některé firmy jsou už za hranou konkurenceschopnosti. Rozdíly jsou mezi jednotlivými odvětvími, ve velikosti firmy a jejím postavení v hodnototvorném řetězci, od výrobce komponentů až po dodavatele finálních produktů. „Z praxe vidíme, že firmy, které dlouhodobě odkládají investice do pokročilých technologií a procesů, postupně ztrácejí efektivitu a flexibilitu,“ říká Jiří Holoubek, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy, který zodpovídá za aktivity v konceptu Průmysl 4.0.

Technologický dluh bychom přitom neměli měřit jen na základě toho, kolik robotů firma ve výrobě má. Důležitější je, jak dokáže být efektivní při práci s daty, jestli umí propojovat jednotlivé procesy a využívat technologie tak, aby byla produktivnější a konkurenceschopná.

„Z našich každoročních průzkumů mezi firmami vidíme, že zhruba pro čtvrtinu není digitální transformace, stejně jako naplňování jednotlivých atributů konceptu Průmysl 4.0 tématem, kterým by se začaly zabývat. A to je, myslím, velmi špatná zpráva,“ říká Holoubek.

Pokud firma v minulých deseti nebo 15 letech na svoji digitální transformaci z nejrůznějších důvodů rezignovala, začíná ji to v současné době dohánět. „A čím déle čeká, tím bude eliminace technologického dluhu dražší a komplikovanější,“ zdůrazňuje Holoubek ze Svazu průmyslu a dopravy, který pravidelně monitoruje a vyhodnocuje dlouhodobé trendy digitální transformace a implementace konceptu Průmysl 4.0 ve firmách.

Podle Hejtmánka se ale firmy automatizaci nevyhýbají. Jsou jen obezřetné v tom, do čeho investují, protože peněz nemají nazbyt. V praxi je podle něj vidět spíše paralýza z nabídky, kdy s nástupem generativní AI se schopnosti softwaru zlepšují skokově každého půl roku a nová generace nástrojů přichází mnohem rychleji, než jsou firmy schopné je implementovat.

Jiří Holoubek navíc vysvětluje, že spíše než tempo automatizace a digitalizace se v českém průmyslu mění samotný charakter digitalizace. Zatímco před deseti lety se mluvilo především o robotizaci, automatizovaných výrobních linkách nebo digitalizaci jednotlivých procesů, dnes se začíná více řešit jejich vzájemné datové propojení, práce s komplexním datovým obrazem firmy či prediktivní a preskriptivní řízení. Stále více se i v průmyslovém prostředí uplatňují generativní i negenerativní algoritmy umělé inteligence. „Velké a technologicky náročné podniky, často součásti nadnárodních korporací, jsou obvykle výrazně dál. Určitě ale nejde říct, že v automatizaci a digitalizaci procesů dominují pouze firmy z automobilového průmyslu. Výrazný posun vidíme také v elektrotechnice, potravinářství, chemickém průmyslu, stavebnictví nebo logistice,“ říká Holoubek.

Podle něj si firmy musí ještě před automatizací a digitalizací udělat domácí úkol a v první řadě si zodpovědně říct, čeho chtějí v kratším i delším horizontu dosáhnout. Potom si projít všechny své procesy a zjistit, zda jsou k naplnění těchto cílů vhodné. „Potom je nutné už ‚pouze‘ rozhodnout o tom, zda je možné jejich technologická zařízení nadále využívat ve stavu, v jakém jsou, zda je možné provést jejich upgrade například doplněním senzoriky a dalších zdrojů dat, nebo je nutné část nebo většinu technologických zařízení znovu nakoupit,“ doplňuje Holoubek.

Lidské zdroje dinosauři nepřilákají

Světový trh práce se mění. Postupně budou zanikat fyzicky náročná místa a nahradí je profese vyžadující specifické digitální a technické znalosti. Firmy bez moderních provozů nejen že nebudou mít lidi na rutinní práci, nebudou mít ale ani čím nalákat zaměstnance na nově vznikající profese.

Podle některých oslovených odborníků je automatizace sice důležitá, ale není to hlavní selekční faktor. „Upřímně řečeno, firmy, které dosud neautomatizovaly, dnes nejvíc netrápí chybějící automatizace. Většina evropských firem je na tom digitálně velmi podobně – všechny mají e‑mail, web, účetní software a nástroje na obsluhu zákazníků. Ano, někde se ještě chodí po firmě s vytištěnou fakturou, ale náklady na ruční zpracování faktur nejsou tím, co rozhoduje o přežití. Firmy se chovají tržně, tedy pokud efektivita rozhodovala o tom, zda udrží krok s konkurencí, automatizaci už dávno provedly,“ říká Hejtmánek.

Skutečné dopady jsou dnes podle něj jinde. Je to velmi nízká nezaměstnanost, tlak konkurence z Asie a Pacifiku a především nejistota, a to jak v odbytu, tak v pracovní síle. „Válka na Ukrajině odebrala část pracovníků, na které byl český průmysl zvyklý, takže firmy dnes nabírají pracovníky například z Filipín nebo jihovýchodní Asie. Malé výrobní firmy navíc čelí požadavku na rychlost. Pokud na poptávku neodpovědí do dvou tří dnů, poptávka je pryč. Globalizovaný trh zkrátka nečeká 14 dní. Velké koncerny mají odbyt smluvně zajištěný dopředu, ale nesou skupinová rizika, například propad výroby osobních automobilů. Ani v jednom případě to ale není proto, že by nerobotizovaly – svařovací roboty ve strojírenství a automobilovém průmyslu jsou už dlouho standardem. Administrativa není tažným koněm výrobní firmy,“ dodává Hejtmánek.

Bez digitalizace firmy narážejí i u dotací

Bariérou automatizace a digitalizace v průmyslu jsou vysoké pořizovací náklady nových technologií, které mohou být pro malé a střední firmy významným zásahem do cash flow. Zvláště v kombinaci s dlouhodobě vysokými cenami energií, vysokou regulatorní zátěží a nejistotou ohledně budoucího vývoje. Podpora EU proto může firmám značně ulevit.

A jelikož Evropu drtí konkurence zejména z Číny, a to jak ve strojírenství, tak v automobilovém průmyslu, automatizace a digitalizace jsou důležitým tématem i v dotační politice a dalších evropských nástrojích. Jak potvrzuje Marek Sklenář, jednatel společnosti Pions, která se specializuje na dotační poradenství, získávají firmy s vyšším stupněm digitální zralosti dodatečné body v obecných dotačních výzvách, jako jsou programy zaměřené na energetickou úsporu, cirkulární ekonomiku či výzkum a vývoj. „Dotační orgány posuzují proveditelnost, sběr dat a schopnost měřit přínosy projektu,“ vysvětluje Sklenář.

Dotační výzvy vyžadují přesné vstupy, jako jsou podrobné energetické audity, výpočty uhlíkové stopy nebo data o efektivitě výroby. Pokud firma funguje v „papírovém“ režimu nebo v izolovaných tabulkách, často nedokáže data pro projektovou dokumentaci dodat v požadované kvalitě. „Hodnotitelé projektů stále častěji zamítají žádosti o dotaci na tradiční vybavení, jako jsou stroje bez digitálního řízení, sběru dat či možnosti napojení na podnikové informační systémy, protože taková investice neodpovídá koncepci průmyslové transformace,“ říká Sklenář. Než dotační orgán schválí stamilionovou investici do modernizace, vyžaduje totiž audit procesů a jasnou představu o tom, jak se projekt zapojí do celkového fungování podniku.

Sklenář navíc připomíná, že 30 až 40 procent malých a středních českých firem není plně připraveno bez předchozí přípravy čerpat pokročilé dotační tituly EU. Důvodem je, kromě toho, že malé firmy sice technologii chtějí, ale nezvládají náročnou administrativu, také již zmiňované podcenění řízení změny. „Dotační projekt nekončí nákupem softwaru nebo robota. Mnohé firmy selžou v integraci technologie do pracovních postupů a zaškolení zaměstnanců,“ zdůrazňuje Sklenář. „Pokud firma nemá zavedenou základní kybernetickou bezpečnost nebo cloudové rozhraní, nemůže často přímo žádat o podporu na pokročilé systémy umělé inteligence nebo datové integrace,“ doplňuje další důvod nepřipravenosti firem čerpat evropské prostředky.

Rozdíly se budou projevovat výrazněji

Automatizaci zvládají dobře firmy napříč obory, od skláren přes strojírenské firmy a automotive až po zemědělství. „Všechny mají něco společného. Někoho, kdo se rozhodl jít s kůží na trh a riskovat. Schopnost přemýšlet o změně procesu je to, co je udrží v běhu, nikoli to, že implementovaly software,“ říká Hejtmánek.

Cena za implementaci se podle něho za poslední dva roky snížila zhruba pětkrát až šestkrát a tam, kde transformace nefunguje, jsou příčinami nerozhodnost, manažeři nastavení tak, že si „kryjí záda“ a bojí se chybovat a hledání zlaté rybky mezi start‑upy místo investice do něčeho hmatatelného, byť ne nejlepšího na světě. „Manažeři, nikoli však generální ředitelé, často doslova skočí na lákavou nabídku v domnění, že jde pouze o software. Následně jsou překvapeni jeho nefunkčností, protože dodavatel nepochopil celý proces,“ vysvětluje Hejtmánek.

Automatizace a robotizace

Stáhněte si přílohu v PDF

Expert z Deloitte je přesvědčen, že pokud nenastane nějaká mimořádná událost, bude během příštích pěti let možné automatizovat většinu administrativní práce. Dopad na fyzické profese přijde pomaleji. Obecně použitelné roboty, které předjímá například Nvidia, se skutečně objeví a v horizontu pěti let budou pravděpodobně součástí každé výrobní kapacity, ať už ve skladu, nebo přímo u výrobní linky. „Firmám, které se nepřizpůsobí, nebude chybět software, ale bude jim chybět schopnost měnit, jak pracují,“ myslí si Hejtmánek.

V následujících letech se podle oslovených odborníků ještě výrazněji projeví rozdíly mezi firmami, které modernizují, a těmi, které investice do modernizace dlouhodobě odkládají. Firmy s vyšší efektivitou a flexibilitou si budou schopné udržet svoji konkurenceschopnost nebo ji i soustavně zvyšovat. „Naopak firmy, které se budou stále spoléhat na to, že se v dodavatelském řetězci udrží díky své tradici a dobrému jménu nebo v minulosti získanému know‑how, jsou podle našich zkušeností na velkém omylu,“ zdůrazňuje viceprezident Svazu průmyslu a dopravy.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Automatizace a robotizace.