Stále mám pocit, že se můj obraz neprodá

Tvoří v naprostém tichu, jen pár stovek metrů od hlavních turistických tepen. Josef Bolf patří mezi nejžádanější české malíře současnosti. V aukčních prodejích současných umělců patřil v loňském roce k nejvýraznějším jménům, sběratelé za jeho 19 obrazů zaplatili více než 5,3 milionu korun a letos v červnu si sáhl na autorský rekord přesahující 1,6 milionu. Přesto v něm stále zůstává pocit, že se jeho obraz neprodá. „Mám strach, že už je prostě moc nebo že něco nefunguje,“ říká.

Na čem aktuálně pracujete?

Na několika obrazech, které jsou mimo hlavní série. Dokončuji několik věcí a hledám nové cesty, kudy se posunout dál. Jednou za čas totiž změním technologii. Dlouho jsem pracoval s určitým typem barev, a proto zkouším trochu jiný. Na první pohled se jedná o drobnou změnu, ale ve výsledku ovlivní, jak dílo bude působit, ale i jak se mi na něm pracuje.

Děláte více obrazů najednou?

Většinou pracuji na konkrétní sérii. Občas se k některým dílům vracím. Je to různé. A protože mám, stejně jako všichni v současnosti, trochu roztříštěnou pozornost, tak vše různě poslepuji.

Jak vzniká váš obraz? Víte už dopředu, jak bude vypadat, nebo to přichází postupně?

Většinou to začíná tak, že pracuji na konkrétním projektu a v souvislosti s ním si začnu dělat skici, vyhledávat materiály na internetu, pořídím si knížky a postupně se tématu věnuji do hloubky. Z kreseb a z toho rozšiřování vědomí pak vznikají určité momenty. Kresby, které jim předcházejí, jsou spíše schematické. Takové plány, podle kterých začnu obraz budovat. Základní kresba je většinou jen lehká mapa. Pár postav, nějaká silueta, někdy poznámka, že na tom místě bude dům nebo les. Během malování se to ale často několikrát celé přesype a nakonec z toho vznikne něco úplně jiného, než jsem původně zamýšlel.

Takže ano, nějakou představu mám, ale jsem vlastně rád, když se zhroutí a vnitřní proces začne znova. Někdy používám i fotografie. Něco z nich překreslím a pracuji s kresbou přes fotku. Občas používám i snímky z Hubbleova teleskopu. V obrazech se pak objeví kusy vesmíru. Přitahuje mě, jak mlhoviny ve skutečnosti vypadají úplně jinak, než si představujeme.

Kdy poznáte, že je obraz hotový? Přijde vůbec ten okamžik, nebo máte stále pocit, že to ještě není ono?

Někdy to poznám. Často si ale nechávám v obraze místo, u kterého mám pocit, že ještě není úplně hotové. V určité chvíli ho ovšem pustím, nechám být. Je to drobnost, o které vím jen já, že by se teoreticky dala ještě nějak dokončit. Je to různé. Někdy obraz vznikne během pár hodin, jindy trvá čtrnáct dní nebo měsíc. Poznám ale tu chvíli, kdy si vše začíná sedat. Jak totiž začnete kreslit a pak z toho začnete ten obraz stavět, což je v určité fázi docela nudné, protože musíte vybudovat konstrukci, tak se najednou věci začnou doplňovat. Malba si začne říkat, co se má dít, a vše se najednou propojuje a uzavírá. To je přesně ta fáze, ve které pak obraz mohu opustit.

Osobně, než začnu tvořit text, snažím se dostat do jakéhosi tvůrčího tunelu, například pomocí hudby nebo tance. Jak je to u vás? Přijdete do ateliéru a hned začnete malovat?

Chvilku mi trvá, než začnu. Udělám si kávu nebo čaj a pustím si hudbu nebo nějakou audioknihu. V určitý moment naskočím tam, kde jsem skončil předchozí den nebo kde jsem nechal něco otevřeného a v tu chvíli cítím, že bych to mohl dokončit. Úplně automatické to ale není. Některé dny jen zírám na plátno a „kopu se do zadku“. Jediné, co se snažím dodržovat, je režim. Do ateliéru chodím ráno a odcházím večer. Jsem tu přibližně od devíti do pěti.

Vaše obrazy se relativně nedávno prodávaly za tisíce a nyní je váš autorský rekord přes 1,6 milionu korun. Ovlivňuje nějak vaši tvorbu vědomí, že tvoříte obraz za milion?

Myslím, že moc ne. Stejně ho musím namalovat s nějakým vnitřním zápalem a být z něj sám překvapený. Potřebuji vidět, že se v něm děje něco, co je pro mě samotného přitažlivé. Pro mě jako prvního diváka. Tím je ale i často moje žena.

Takže nemáte pocit, že se na vás zvýšily nároky a všechna vaše díla musí být top?

V podstatě je to tak správně, malíř by měl dělat stále lepší obrazy. Popravdě se snažím komerční svět moc nevnímat, ale někdy mě samozřejmě napadne, co se s obrazem bude dál dít.

První kladívkový milion vám bouchnul v dubnu 2024. Jaký to byl pocit?

Moc si na to nepamatuji. Aukce raději nesleduji. Navíc jde o druhotný prodej, takže ty obrazy do aukcí nedávám já, ale jejich majitelé. Jsem z toho ale stejně nervózní, protože mám pořád strach, že se obraz neprodá nebo že to bude nějaký průšvih. Proto si výsledky většinou čtu až ex post. Samozřejmě jsem byl rád, ale víc mi v paměti utkvěl moment, kdy se poprvé prodal můj obraz v aukci.

Máte pořád vnitřní pocit, že se váš obraz neprodá?

Mám. Samozřejmě.

I teď? Vždyť jste jeden z nejpoptávanějších současných českých malířů.

I teď. Mám strach, že už je prostě moc nebo že něco nefunguje. Navíc aukce jsou svět sám pro sebe. Nezáleží jen na tom, jestli je obraz kvalitní, ale jestli zrovna přijde člověk, který ho chce, jestli si jeho hodnotu uvědomí, jestli má zrovna peníze. Je to celé takové nejisté, takže je úplně nevyhledávám.

Na druhou stranu učíte na Akademii výtvarných umění, takže byste teoreticky měl vědět, že vaše dílo je vážně dobré.

To člověk pozná, ale ne úplně u sebe. Samozřejmě vím, že obrazy jsou dobré, ale to, jak fungují v aukčním prostředí, ovlivňují i jiné faktory.

Říkal jste, že svůj obraz posíláte napřed své ženě. Je váš největší kritik?

Mluvíme spolu o něm, ale neřekl bych, že je kritikem. Je také malířka, takže k němu spíš přidává určité postřehy.

Kdyby vám manželka řekla: „Hele, tohle už vážně ne“, nešel byste s ním na trh?

To nevím. Do této fáze jsme se ještě nedostali. Občas se bavíme o tom, jak je vystavený, jestli ho už nechat být nebo jestli se zbytečně neopakuji.

Váš rukopis je silně rozpoznatelný. Jak moc si může už takto etablovaný umělec dovolit improvizovat?

Kdybych neimprovizoval, mohl bych to rovnou zabalit. Většinou mám vysledované, že po třech čtyřech letech se věci začnou trochu proměňovat. Sám to urychluji změnou techniky, například před asi třemi lety jsem vyměnil barvy, začal jsem používat jiný typ oleje, díky kterému obrazy vypadají trochu jinak. Jsou více polité. Také jsem se po přibližně dvaceti letech vrátil k airbrushovým barvám. A najednou vše do sebe zapadá jiným způsobem.

V jednom rozhovoru jste řekl, že umění je způsob sebepoznávání. Co jste se za ty roky naučil o Josefu Bolfovi?

Asi to, že se stále moc neznám. Člověk se mění a pořád u sebe něco nového objevuje. Například že může dělat věci jinak. V tomto ohledu se u mě nejvíce změnily takové ty provozní věci. Už jen to, že chodím do ateliéru ráno a odcházím večer, zatímco dříve byl můj režim víc bohémský.

Je malování forma terapie? A pokud ano, v čem se liší od psychoterapie, na kterou jste chodil?

Chodil jsem na klasickou psychoanalýzu. Jednak proto, že mě to zajímalo, a jednak jsem měl nějaké věci, které jsem si v sobě potřeboval vyřešit. A jsem rád, že jsem to rozhodnutí tehdy udělal. Na psychoanalýzu nebo terapii jdete s nějakým konkrétním problémem. Nebo ho neznáte a během sezení se začne formovat, zpevňovat a začnete zjišťovat, co se vlastně děje a proč se potřebujete v sobě hrabat. U umění je to volnější.

Vstupujete do něj se vším, co v té chvíli jste. I s tím, že se nudíte, jste zmatený nebo vás něco trápí. Přinášíte do něj vše, co je v daný okamžik ve vás. Chci ale říct, že jsem nikdy umění nevnímal jako art terapii. Je ale pravda, že témata, o kterých jsem mluvil během psychoanalýzy, se někdy různými způsoby objevovala i v mých obrazech. Jen jsem to v té chvíli nevnímal. Obě věci jsem chápal jako oddělené linie a až zpětně vidím, že byly propojené.

Josef Bolf

Foto: Libor Fojtík

Je absolventem AVU pod vedením Jiřího Načeradského, Vladimíra Kokolii a Vladimíra Skrepla. Patří k nejúspěšnějších českým malířům současnosti. Jeho autorský rekord je 1 647 000 korun. V žebříčku J&T Banka Art Index mu patří 8. místo.

Jeho tvorba je figurativní, často s motivy osamělých, melancholických postav. Technicky je známý i pro proškabované tuše na voskovém podkladu – techniku, která připomíná dětské kreslení a zároveň vytváří silně kontrastní a expresivní efekty v obrazech.

Je spoluzakladatelem skupiny Bezhlavý jezdec. V současnosti je vedoucím ateliéru Malba III na AVU.

Pokud to není příliš osobní otázka, prozradíte mi, jaké bylo vaše dětství na Jižním Městě?

Nemyslím si, že moje dětství bylo nějak zásadně odlišné od dětství mých spolužáků. Jen jsem možná všechno kolem vnímal trochu jinak. Bylo ovlivněné dobou, architekturou a tím, jak bylo místo, kde jsme bydleli, rozvržené. Měl jsem v něm pocit nedokončenosti. Všude kolem to vypadalo jako na stavbě. A tahle destrukce člověka ovlivní. Svoji roli sehrálo i to, že nás ve škole bylo strašně moc, přes třicet dětí v jedné třídě. Samotná sídliště se navíc během dne vylidňovala. Lidé chodili za prací do jiných částí Prahy a na sídlištích zůstávaly jen děti. Vše působilo opuštěně. S těmito motivy jsem ale začal pracovat až později, když jsem se na ta místa vrátil, protože jsem zdědil byt po babičce.

Musel to být najednou obrovský nával vzpomínek a emocí.

Byl to velký nával vzpomínek. Zároveň mi přišlo zajímavé a inspirativní s těmito motivy pracovat i v obrazech. Do té doby jsem je tolik nepoužíval.

Je ve vašich obrazech i vaše rodina?

Současná určitě nějakým způsobem ano. Někteří kluci zase vypadají jako můj bratr, když byl malý. Takže ano, ale není v nich víc konkretizovaná. Spíš jsou na nich takové typizované postavy, které někdy používám. V minulosti jsem občas vycházel ze starých fotografií, postupně jsem od toho ustoupil, protože mi přišlo, že neodpovídají paměti. Nechtěl jsem pracovat jen s vizuálem. Ve vzpomínkách si vždy něco přidáte nebo naopak uberete a to je pro mě to nejzásadnější.

Polozvířecí/pololidské hlavy jste už kreslil jako dítě. Vzpomenete si, jak to vzniklo?

Zrovna nedávno jsem našel staré sešity z dětství, ve kterých byly pokreslené pijáky. Prostě jsem se ve škole nudil, a tak jsem si kreslil.

Kreslil jste během vyučování?

Ano. Obrázky ovlivněné komiksy, které jsem v té době četl, a jejich antropomorfními postavami. Byly to takové karikatury ukazující proměnu zvířete v člověka.

Kromě kreseb během vyučování, co rozhodlo o tom, že budete malířem? Chtěl jste jím být?

Chtěl jsem být vším možným. Potápěčem, režisérem. Na konci osmé třídy mi ale bylo jedno, čím nakonec budu, a rodiče mě nasměrovali na střední průmyslovou školu grafickou, kde jsem studoval restaurování knih a papíru. Tím jsem se ocitl v určitém uměleckém prostředí a ke konci studií jsem začal víc malovat a zajímat se o umění. S kamarády jsme si vyměňovali různé věci a já díky tomu tehdy objevil Oskara Kokoschku, jehož obrazy mě úplně fascinovaly.

V devadesátých letech jste spoluzaložil uměleckou skupinu Bezhlavý jezdec, kterou nyní Galerie hlavního města Prahy připomíná velkou výstavou. Jak vypadalo období, kdy se česká umělecká scéna učila fungovat ve svobodné společnosti?

Krásně čitelné je to právě na té výstavě. Tehdy bylo možné úplně vše, ale zároveň jsme měli pocit, že je toho až moc. Hodně lidí, všude samá reklama. Prostředí kolem bylo zamořené spoustou věcí, ale v nás převládal pocit, že je nepotřebujeme, že si vše zvládneme vyrobit a opravit sami. S revolucí a odchodem komunistů jsme se stali součástí širšího uměleckého prostředí. Nejen v Česku a nejen v undergroundu. Na jednu stranu to byla úleva, na druhou to vytvářelo větší tlak. Už jste se neporovnávali jen s tím, co namaloval někdo, za kým jste mohli fyzicky dojít, ale i s tím, co se dělo ve světě.

A když ji porovnáte s dneškem? Jak inspirativní je dnešní rychlá doba pro umělce?

Myslím, že pořád stejně. Na jednu stranu si všechno kolem musíte umět držet od těla, na druhou se do toho ponořit. Obě doby jsou komplikované a všechno kolem ovlivňují. Co se ale týče inspirace, stejně se nic nestane, pokud umělec netuší, co chce vnitřně sdělit nebo proč to dělá. Sama doba tohle nevyřeší. Musíte mít vnitřní zdroj a chtít se něčeho dotknout nebo něco zjistit.

Vyučujete na Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze. Učíte nějakého budoucího Bolfa?

Doufám, že ne. (smích) Doufám, že učím studenty tak, aby byli tím, čím sami chtějí být.

Jste na začátku jejich cesty, kdy hledají vlastní umělecký směr. Jak jste vy hledal ten svůj?

Asi stejně zmateně jako oni. Chvíli jsem napodoboval někoho jiného, třeba pedagoga, u kterého jsem studoval, a pak jsem to zase shodil ze stolu. Hledal jsem se metodou pokusů a omylů. Zrovna nedávno se uskutečnila v Domě U Kamenného zvonu komentovaná prohlídka k výstavě Bezhlavý jezdec, kde jsou moje starší věci. Nevypadají jako to, co dělám dnes, ale i tak v nich vidím nějakou linku, která s mým současným uměním spojená je. Začalo to prostě tím, že jsem některé věci nedokázal popsat slovy nebo beletrizovat, a proto jsem je začal malovat. Co tím vlastně říkám, zjišťuji až v průběhu procesu tvorby, když se vše začne spojovat.

Chtěl jste se co nejvíce odlišit?

Spíš jsem měl pocit, že je to něco, co můžu nějakým způsobem říct jenom já. Nebylo to o potřebě se odlišit. Postupně jsem si našel cestu přes návraty k dětským věcem – ke škrábání, k psolidem. Na začátku to ale bylo hlavně o tom, říct něco, co nedokážu říct slovy.

Jaký svůj obraz máte nejraději?

Nejraději mám vždy ten poslední, na kterém zrovna pracuji, protože mě v tu chvíli nejvíc baví. Teprve se v něm něco děje a nejvíce se mnou komunikuje. Jinak asi žádný nejoblíbenější nemám. Rád mám ale třeba jeden, který jsme nedávno vytáhli s kurátory a který jsem namaloval ještě před tím, než jsem nastoupil na AVU, těsně po revoluci. Je zvláštně staromilský a zároveň v něm cítím atmosféru, která je přítomná. Jmenuje se Čekárna a má v sobě něco, co přesně neumím popsat, ale vychází z nějakých skutečných zážitků, z čekání na vlak.

Četla jsem, že doma vám na zdech vaše obrazy nevisí. Stále to platí?

Neplatí. Na zdi mi visí jeden opravdu starý obraz – hodně abstraktní, klidný, s barevnými přechody. Namaloval jsem ho už dávno a jsem s ním v pohodě, protože po takové době působí, jako by ho vytvořil někdo jiný. Nechtěl bych mít ale doma obrazy, na kterých právě pracuju, nebo ty, které jsou ještě relativně nové. U věcí starých dva tři roky, které jsou pořád blízké stylu, kterým právě maluji, jsem nervózní. Mám pocit, že bych na nich měl něco předělat. Práce staré několik let na mě ale opravdu působí jako od jiného autora. Ty už pouštím z hlavy.

Podle vašich obrazů předpokládám, že je vaše nejoblíbenější barva černá. Platí to i v běžném životě?

Vidíte, a v životě mám nejraději modrou, protože je uklidňující. Černá barva v mé tvorbě vychází z fixů, tužek, uhlů, které tvoří základ linky. Nikdy jsem nemaloval tak, že bych budoval prostor klasicky malířsky, ale maluji z té kresby. Nejprve je na plátně kresba, kterou pak zvláštně vykresluji.

Je to způsob, který používám roky a který je v mých dílech pořád přítomný. Primitivní kresba, která se postupně začne měnit. To je vlastně i důvod, proč je černá na mých obrazech tak výrazná. Někdy se rozpustí, někdy jí v nich zůstane víc. Také na tom prastarém obraze je vidět, že je předkreslený. Nevím, jestli to vzniklo nějakou láskou k expresionismu, nebo vztahem ke komiksům, ale tohle je pro mě hodně důležité a charakteristické i pro věci, které třeba nemají se skladbou současných obrazů tolik společného.

Investice do umění

Stáhněte si přílohu v PDF

Právě kvůli černé a dalším věcem máte jistou přezdívku. Nezmiňuji ji, protože vím, že ji nemáte rád, a ani mi nepřijde fér vás nálepkovat.

Přitahují mě prostě nějaké věci, kterým nerozumím. Proto jsou pořád temné a pro mnohé depresivní. Když jsem začínal tvořit tímto způsobem, fascinovala mě práce s pamětí. Místa ze sídliště, která se v představách proměňovala. Když to bylo místo, kde někdo spadl z kola a zlomil si nohu, použil jsem tu situaci a přehnal ji v kresbě. Tím se stala přitažlivou. Hyperbolizuji vzpomínku, která se časem z té paměti vytrácí, respektive v ní zůstává hodně vzdáleně. Přeháníte to, ale zároveň z toho vytahujete něco, co v té chvíli bylo podstatné. Stejně si ale myslím, že obrazy, které mluvily o minulosti, ve skutečnosti mluvily o tom, jak jsem si tu minulost představoval v té chvíli. Malujete to, co prožíváte právě teď.

Dáváte do obrazů sebe, své nitro, emoce, vzpomínky. Co to s vámi dělá, když si někdo koupí váš obraz a vy ani nevíte, kdo to byl nebo co s ním zamýšlí?

Někdy nad tím přemýšlím, jindy mi je to jedno. Časem jsem se naučil tyhle věci pouštět. Beru to tak, že už do toho obrazu nemám co dát a můžu jít dál. Je to nějaký způsob sebeobrany. Takže vždy, když se blíží konec a já vím, že půjde do nějaké sbírky, pustím ho uvnitř sebe a začnu pracovat na něčem jiném.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Investice do umění.