Přejít na biometan, modernizovat, nebo zavřít?

Vyrábět v Česku biometan se ještě před pár lety zdálo jako nevýhodné. Když ale stát letos přišel s provozní podporou ve formě aukcí, ukázalo se, že zájemců o produkci obnovitelné náhražky fosilního zemního plynu jsou v tuzemsku vyšší desítky. A to jak těch, kdo jsou ochotní přebudovat stávající bioplynku na výrobu biometanu, tak i těch, kteří ji chtějí postavit na zelené louce. Sektor byl evidentně připravený a čekal jen na výhodné podmínky, které mu stát v letošním roce nastavil. V příštích letech se tak nejspíš počet výrobců biometanu v Česku několikanásobně zvýší.

To je jedním z cílů aukce, kterou vyhlásilo ministerstvo průmyslu a obchodu, aby nahradilo část dováženého zemního plynu domácími zdroji. Do roku 2030 se Česko zavázalo vyrábět 350 milionů kubíků biometanu ročně, což je asi třináctina veškeré domácí spotřeby plynu. Pokud chce tohoto cíle dosáhnout, musí rozvoj sektoru zásadně urychlit, protože stávajících třináct stanic zatím vyrobí jen zhruba 30 milionů kubíků biometanu za rok.

Před velkými změnami nicméně stojí i bioplynky, které se do výroby biometanu pustit nemohou nebo nechtějí. Končící provozní podporu bioplynových stanic totiž nahradí přísnější podmínky, které omezí zpracování cíleně pěstované biomasy a také budou vyžadovat efektivnější zacházení s vyrobeným teplem. Někteří provozovatelé si už spočítali, že se jim tento model nevyplatí, a bioplynovou stanici zavřeli. Ostatní hledají způsoby, jak se přizpůsobit novým podmínkám podpory, aby jim výroba elektřiny a tepla z biomasy dávala i v budoucích letech ekonomicky smysl.

Plyn může do sítě dodávat čtvrtina stanic

V Česku je více než pět stovek bioplynových stanic a většina z nich vznikla mezi lety 2006 a 2013, kdy jejich rozvoj masivně motivoval zákon o podpoře obnovitelných zdrojů. Ten jim také zaručil dvacetiletou provozní podporu, která v nejbližších letech skončí. „V sektoru se prostavělo bezmála 50 miliard korun. Byly to investiční dotace, takže část z toho jsou veřejné peníze. Další veřejné finance šly dvacet let na podporu jejich provozu. Teď by byl hrozný nesmysl nechat celé to odvětví umřít,“ říká o končící podpoře Jan Štambaský, člen výkonného výboru České bioplynové asociace.

Zatímco před 20 lety bioplyn patřil k nejlevnějším obnovitelným zdrojům energie, dnes už je v konkurenci solárních a větrných zdrojů naopak tím nejdražším. Mnohem větší potenciál má právě v oblasti výroby obnovitelného plynu, což se zejména od roku 2022 stává stále důležitější prioritou. Klasické bioplynové stanice vyrábějí ze směsi metanu a oxidu uhličitého plyn, který na místě spalují v kogenerační jednotce, čímž vzniká elektřina a teplo. Ty biometanové navíc mohou bioplyn čistit až na kvalitu zemního plynu, takže se může využívat v plynových sítích nebo jako palivo v dopravě.

K tomu je kromě technologie potřeba mít především přístup k plynárenské infrastruktuře. S tím se ale při výstavbě bioplynových stanic nepočítalo a mnohé z nich stojí v místech, odkud se mohou připojit k síti jen velmi obtížně nebo vůbec. Nejde přitom jen o vzdálenost od plynárenské infrastruktury, ale také o praktickou možnost připojení. „Spousta pozemků například nemá dohledatelného majitele. Nebo se jedná o geologické naleziště, přes které není možné plynovod vést,“ zmiňuje některé překážky Štambaský. Podle studie České bioplynové asociace je reálná připojitelnost bioplynových stanic k síti asi čtvrtinová. „To není špatný výsledek. Znamená to, že stovka bioplynek by se mohla připojit. Musí být ale cesta i pro ty zbývající,“ hodnotí to Štambaský.

Mapa bioplynových stanic na biometan

Na obchodu se zeleností prodělá stát

Výroba biometanu v Česku dostala zelenou díky loňskému schválení novely energetického zákona, známého jako Lex OZE III, následnému Akčnímu plánu podpory rozvoje využívání biometanu a s ním související provozní podpoře formou aukcí. Tento systém nabízí výrobcům záruku vysoutěžené ceny biometanu v následujících 15 letech. To znamená, že pokud tržní cena zemního plynu klesne pod tu vysoutěženou, doplatí výrobcům cenový rozdíl stát. V případně dalšího růstu ceny zemního plynu nad vysoutěženou cenu pak musí výrobce rozdíl vracet státu.

Do první aukce, která proběhla letos v létě, se přihlásilo 63 projektů, přičemž většina z nich byly stávající bioplynové stanice připravené přejít na výrobu biometanu. Podporu získalo 11 projektů s nejnižší cenovou nabídkou. „Ukazuje se, že toto schéma podpory biometanu funguje. V první aukci byl velký převis žadatelů, vysoutěžilo se necelých 45 milionů kubíků. Stát chce v aukční podpoře rozdělit celkem 350 milionů roční kapacity výroby, což se v souhrnu této a následujících aukcí určitě podaří,“ říká Štambaský. Druhá aukční výzva má být vyhlášena ještě v průběhu letošního listopadu a v dalších letech pak vždy dvě za rok.

Prostředky na vyplácení aukčního bonusu chce stát čerpat z následného prodeje záruk původu, i ten má probíhat formou aukcí. Může se ale stát, že tyto peníze nepokryjí aukční bonus vyplacený výrobcům biometanu. „Je velmi pravděpodobné, že stát neprodá záruky původu za odpovídající cenu a zbytek zaplatí ze svého, tedy z peněz daňových poplatníků,“ obává se Štambaský. „Na druhou stranu, je to výrazný pokrok ve srovnání se stávajícím systémem, kdy všechno platí stát,“ dodává.

Méně kukuřice a větrání

Co ale s bioplynkami, které se cestou biometanu nevydají? Dvacetiletá provozní podpora jim postupně končí a mnohým z nich se bez ní ekonomicky nevyplatí pokračovat v provozu. Některé se chystají zavřít, nebo už to dokonce udělaly, ještě před ukončením podpory. „Doufám, že jich bude co nejméně, ale desítky to reálně budou, možná 50,“ odhaduje Štambaský a lituje toho nejen kvůli financím investovaným v minulosti do výstavby a provozu těchto stanic, ale také proto, že mají svůj význam i z hlediska ekologie a energetické soběstačnosti Česka.

Podobný postoj k této otázce mají také další oborové organizace, které letos na jaře vydaly společnou Výzvu za rozumný rozvoj bioplynu adresovanou ministerstvu průmyslu a obchodu i ministerstvu zemědělství. Zastávají se v ní bioplynových stanic zaměřených na kogeneraci a prosazují vyvážený model, v němž přibližně polovina sektoru projde transformací na biometan a druhá polovina zůstane u kombinované výroby elektřiny a tepla. I ta má podle nich smysluplné místo v moderním energetickém mixu a zaslouží si podporu. „Bioplynová stanice budoucnosti může fungovat jako baterie, včetně sezonní regulace: akumulovat energii ve formě bioplynu a z něj vyrábět maximum elektřiny v době nedostatku v síti,“ navrhuje výzva. Zároveň zdůrazňuje nutnost maximálního využití tepla pro vytápění obcí, okolních provozoven či výrobních provozů.

Současné plány ministerstva průmyslu a obchodu nicméně naznačují, že ani kogenerační bioplynky úplně bez podpory státu nezůstanou. Na říjnové konferenci České bioplynové asociace to zmínil Pavel Jirásek, vedoucí oddělení obnovitelných zdrojů energie a teplárenství MPO. Konkrétní forma podpory ještě není definitivní, každopádně však směřuje k tvrdším podmínkám, především pokud jde o vyrobené teplo, které budou muset provozovatelé využít. „Je to legitimní požadavek, ale pro mnohé provozovatele extrémně těžký. Pro teplo často nemají smysluplné využití a zejména v létě ho vyvětrají,“ vysvětluje Štambaský.

Obnovitelná energie

Stáhněte si přílohu v PDF

Další nelehký úkol bude přizpůsobit vstupní suroviny přísnějším požadavkům na nízkoemisní limity, což značně omezí stávající praxi zpracování cíleně pěstované kukuřice. Tu provozovatelé bioplynek hojně využívají, protože je dostupná a jednoduchá na zpracování. Pokud nové podmínky podpory stanoví maximální podíl cíleně pěstovaných plodin na polovinu nebo méně, může to vyžadovat další investice do technologií, protože jiná struktura substrátu například potřebuje jiná míchadla.

Na nová pravidla podpory se připravuje i bioplynová stanice v Třeboni, která dodává bioplyn a teplo do lázní Aurora. „Je těžké připravovat se na něco, u čeho nevíte, jak bude vypadat za pět, deset nebo dvacet let,“ říká o nejisté budoucnosti její jednatel Miroslav Kajan. U bioplynky o výkonu 1 MW je podle jeho zkušenosti potřeba počítat s deseti až 20 tisíci tun substrátu ročně. „Pokud provozovatel není zároveň jejich přímým producentem, je v podstatě nemožné dlouhodobě nasmlouvat jejich množství, kvalitu, pravidelnost dodávek či cenu. Právě v tom spatřuji jeden z hlavních důvodů, proč řada stanic ukončuje svůj provoz,“ dodává Kajan.

Třeboňská bioplynka má výhodu v napojení na lázně, které jí umožňuje více než 80procentní odběr tepla. Přebytky elektřiny dodává do distribuční sítě, zatímco teplo slouží k vytápění lázeňských objektů, procedur a vnitřního i venkovního aquaparku. Jiné bioplynové stanice, které chtějí státní podporu čerpat, budou muset hledat způsoby, jak vyrobené teplo ve větší míře využít, například k vytápění okolních provozoven nebo obcí.

Článek byl publikován ve speciální příloze HN Obnovitelná energie.